Dobré odpoledne, vážený pane předsedající, milé kolegyně, milí kolegové. Dovolte mi, abych zde prezentoval svůj pozměňovací návrh, který jsem podal k návrhu státního rozpočtu na rok 2019. Chtěl bych se tedy tímto hned v úvodu přihlásit ke sněmovnímu dokumentu pod číslem 1799. Jedná se o pozměňovací návrh, který se týká rozpočtu Ministerstva kultury České republiky.

Obsahem tohoto pozměňovacího návrhu je navýšení výdajového bloku kulturní služby podpora živého umění celkově o 300 mil. korun. A to tak, že tato suma by měla být rozdělena na dvě částky. 160 mil. z této sumy 300 mil. korun by mělo směřovat do programu státní podpory profesionálních divadel a stálých profesionálních symfonických orchestrů a pěveckých sborů, který je v současné době v rozpočtu Ministerstva kultury, respektive v návrhu rozpočtu, navržen opět pouze na sumu 160 mil. korun.

A dále suma 140 mil. korun by měla směřovat do výdajového okruhu kulturní aktivity, tedy to, čemu se říká zjednodušeně podpora živé kultury. Celkově by tedy nová výše výdajového bloku kulturní služby podpora živého umění měla být ve výši 1 042 862 430 korun. Tolik tedy formality na úvod a nyní mi dovolte provést odůvodnění tohoto návrhu možná poněkud v širším kontextu.

Dámy a pánové, kdybyste se chtěli, řekněme, v určité koncentrované podobě seznámit s tím, co se týče té první části mého pozměňovacího návrhu, který směřuje k navýšení programu na profesionální divadla a stálé profesionální orchestry, tak bych vám určitě doporučil rozhovor s ředitelem národního divadla v Brně panem Martinem Glaserem, který se vcelku příznačně jmenuje "V plné rychlosti jsme narazili na strop". Popisuje tam celou řadu souvislostí financování veřejných kulturních institucí nezřizovaných státem za situace nízké podpory v oblasti kultury ze státního rozpočtu.

Budeme-li hovořit o navýšení dotačního programu na profesionální divadla a stálé profesionální symfonické orchestry, musím říct bohužel, že už několik let vlastně zpíváme stále stejnou písničku, kdybych to takto řekl. V tomto dotačním programu je v posledních letech stále stejná suma 160 mil. korun. Bylo avizováno poněkud neurčitě již bývalým ministrem kultury Danielem Hermanem, že dojde k navýšení této částky. Nakonec, nemýlím-li se, tento návrh nebyl dokonce ani předložen.

Navýšení tohoto programu bylo slibováno ministrem kultury v první vládě Andreje Babiše doktorem Iljou Šmídem. Nevím, jaký byl osud tohoto jeho návrhu. A bohužel se navýšení toho dotačního programu neobjevilo v návrhu rozpočtu Ministerstva kultury, které připravoval pan ministr Staněk.

Sice jsem říkal o tom, že ty argumenty jsou stále stejné, ale považuji za důležité je znovu zopakovat. Finanční ohodnocení pracovníků v kultuře je stále velmi nízké, byť se v posledních letech zlepšuje a já to vítám. Protože to, že stát prostřednictvím novel nařízení vlády o platech zvyšuje též platy zaměstnanců v kultuře, je důležité. Jsou to velmi často lidé vysoce kvalifikovaní, lidé, kteří pokrývají pestrou škálu odborných zaměstnání a není dlouhodobě únosné, aby tito lidé brali platy, které nedosahují ani výše průměrné mzdy v České republice.

K čemu ale došlo prostřednictvím těch několika navýšení platových nařízení, je to, že stát si nařízení pokryl ze svých finančních prostředků. To je mimochodem ten často veřejně prezentovaný nárůst prostředků v rozpočtu Ministerstva kultury, nebo významná část oněch 1, 4 mld. Ale co se týká příspěvkových organizací zřizovaných v oblasti kultury kraji, městy, obcemi, tak tam to zůstalo zcela na nich.
Stát prostě vzkázal, prostřednictvím Ministerstva kultury a prostřednictvím výše 160 mil. korun, obcím a městům: my po vás chceme, abyste zvýšily platy svých zaměstnanců, ale najděte si na to peníze, kde chcete. Obvykle se to otočí na tom argumentu o tom, že přibývají daně a že obce dostaly více prostřednictvím takzvaného RUD. Já ten argument považuji za neférový. A znovu zdůrazňuji to, co už jsem bohužel říkal před rokem, i teď v prvním čtení návrhu zákona o státním rozpočtu. Může postupně dojít k situaci, kdy někteří zřizovatelé nadále odmítnou financovat tyto navýšené prostředky, tyto nové platové povinnosti, které na ně klade stát. Jenom připomenu, že v rozpočtu našeho města během dvou let toto navýšení platů znamenalo nových 50 mil. korun do oblasti kultury, které jsou ale směřovány výhradně na navýšení platů zaměstnanců těchto institucí. A to podotýkám ještě to, že tato navýšení vlastně směřují jenom do platů. Ve vzduchu zůstávají viset provozní výdaje těchto dalších organizací a také, což považuji za důležité, jsou znevýhodňovány kulturní instituce, které nemají ani jistotu toho stálého příspěvku od svých zřizovatelů.

Dotační program státní podpory profesionálních divadel, stálých profesionálních symfonických orchestrů a pěveckých sborů nebyl na samém počátku zřízen pro to, aby kompenzoval krajům, městům a obcím nějaké výdaje, které jsou spojené s oblastí kultury. Já chci, aby tady tento argument zazněl. V současné době tento dotační program vlastně neplní už skoro nic. Je to jenom nějaký takový jakoby symbolický příspěvek státu na tyto kulturní instituce, který vzhledem k tomu, že se jeho výše nijak nemění, nekompenzuje ani mzdové nároky, ani nové provozní výdaje a stát vlastně říká regionální kultuře: financujte si sami, jak chcete a je nám lhostejný jejich osud.

Mezi jakési, řekněme, evergreeny veřejné diskuse v oblasti kultury léta letoucí patří vícezdrojové financování, zákon o veřejných institucích v kultuře. Nic takového se zatím nestalo. To znamená, že ten dlouhodobě, podle mého názoru, neudržitelný stav trvá a návrh státního rozpočtu v této podobě, to znamená to, že zůstává oněch 160 mil. korun, je stále stejný. Chtěl bych v této souvislosti podotknout jednu věc, říci ještě jeden argument, který ne vždy v těchto diskusích zaznívá. To, že by měly být zřizovány a provozovány kulturní instituce nejenom v kulturní obci, ale předpokládám ve všech těch městech a obcích, kde na kultuře záleží, je samo o sobě zřejmé. Kultura má klíčovou roli v kultivaci, klíčovou roli v oblasti rozvoje osobnosti, koneckonců to samotné sloveso cultivare, rozvíjet, je v tom obsaženo, ve vzdělání, v pěstování hodnot, které jsou pro naši společnost důležité. Vedle toho je role kultury významná také v oblasti vzdělávání, v tom, aby mladá generace získávala příležitost k tomu, aby si prostřednictvím umění a kultury osvojovala hodnoty, které jsou pro naši společnost důležité.

Ale chci také podotknout, koneckonců je tady po mé pravici paní ministryně financí, že v západní Evropě se už dávno nehledí na kulturu jako na nějakou oblast, která spotřebovává veřejné peníze, ale jako na zcela funkční a legitimní součást ekonomiky. Čísla, která zveřejnil statistický úřad, jasně ukazují, že oproti veřejným výdajům do kultury je podíl na hrubém domácím produktu kultury v České republice zhruba 1,3 % a na hrubé přidané hodnotě více než 2 %. Kultura, dámy a pánové, reálně představuje také důležitou součást ekonomiky. A není to jenom v oblasti turismu, ale také v oblastech, jako jsou kreativní průmysly, jako jsou služby navázané na oblast kultury a další. Koneckonců mohu uvést jeden konkrétní příklad z mého města, města Plzně, které v roce 2015 bylo evropským hlavním městem kultury. Stát na tento projekt přispěl částkou 100 mil. korun, což byla mimochodem historicky nejnižší suma, kterou kdy který stát přispěl městu na svém území, které neslo tento prestižní titul. My jsme si na základě evaluace tohoto projektu, hodnocení, nechali spočítat to, že minimálně na daních v souvislosti s tímto projektem bylo odvedeno více než 160 mil. korun. Neboli řeknu-li to takto čistě pragmaticky, ekonomicky v číslech, prostě to, co stát vložil do konkrétního projektu Plzeň evropské hlavní město kultury 2015, se nejenom vrátilo, ale i zúročilo.

Dlouhodobé podfinancování veřejné správy v oblasti kultury se tedy nevyplácí jenom tím, že se nechává břímě na zřizovatelích, tím, že jsou kulturní aktéři vystaveni permanentní finanční nouzi, že lidé pracují za podprůměrné platy, ale nevyplácí se prostě také v tom, že nevyužíváme ekonomického potenciálu, který se v oblasti kultury skrývá a který podle mého názoru Česko stále nedokáže dobře zúročit. A když to, dámy a pánové, řeknu úplně čistě pragmaticky, chtěl jsem říct brutálně, kolega Skopeček tady ve svém včerejším vystoupení, které se týkalo jednoho z ekonomických bodů, uvedl sumu, že meziroční nárůst příjmů do státního rozpočtu je 150 mld. korun. Doufám, že jsem si tuto sumu správně zapamatoval. Já už si chci vlastně jenom povzdechnout, že vůbec nerozumím tomu, a je mi to nepochopitelné, pokud vláda Andreje Babiše říká, že kultura, a tak je to v programovém prohlášení vlády, patří mezi významné priority, že v této době, v době bezprecedentního ekonomického růstu nenajde téměř žádnou korunu na to, aby podpořila výdaje Ministerstva kultury v oblasti směřující mimo organizace Ministerstva kultury.

Já už jsem to ve svém vystoupení v prvním čtení zdůraznil, řeknu to před paní ministryní financí a před panem ministrem kultury znovu, ano, ten nárůst rozpočtu Ministerstva kultury v absolutním čísle existuje poměrně veliký, je to více než 1 mld. korun, ale směřuje do státních příspěvkových organizací, provozně i investičně. V těch sumách, které se týkají výdajů Ministerstva kultury navenek, ať už se to týká živé kultury, podpory profesionálního umění v regionech nebo památkové péče, je minimální. Jsou to sumy, které jsou opravdu velmi nízké na to, jak obrovské příjmy vláda má. A v kontextu, už jsem to říkal, velice kvituji to, že se podařilo alespoň částečně splnit sliby, které se týkají platů učitelů a kde se prostě desítky miliard korun na tento účel našly.

Nechci tady hovořit jenom jako politik, nebo člověk, který je dlouhodobě profesně s kulturou spjatý, ať už na úrovni obecní, krajské nebo nyní ve funkci předsedy podvýboru pro kulturu ve Sněmovně. Chci zde mluvit jako člověk, kterému záleží na české kultuře, na tom, jakou roli česká kultura hrála, hraje a měla by hrát, v kontextu toho, že česká kultura je také důležitým vývozním artiklem České republiky, že od tohoto návrhu rozpočtu vidím macešské chování státu vůči resortu kultury nebo oblasti veřejné podpory kulturních aktivit. Pokud jsem tady zatím hovořil jenom o části, která se týkala toho zmiňovaného dotačního programu na podporu profesionální kultury v regionech, stejně tak chci s nemenší naléhavostí zdůraznit druhou část svého pozměňovacího návrhu, která se týká výdajového okruhu takzvaných kulturních aktivit, kde je všehovšudy suma přesahující půl miliardy korun na veškerou podporu živého umění nebo umění mimo kulturní dědictví na území našeho státu, což se tady většinou uplatňuje prostřednictvím grantových programů. Myslím si, že je to velmi nízká suma, že tím vystavujeme kulturní aktéry, pořadatele kulturních akcí, lidi, kteří chtějí v kultuře být sami o sobě aktivní a jejichž díla my v uvozovkách, zdůrazňuji v uvozovkách, konzumujeme stále takovému tomu permanentnímu, dlouhodobému přežívání, které je často vyjádřeno těmi nešťastnými hesly o tom, že na kulturu zbývá až někde na konec a že by si vlastně kultura na sebe měla vydělat a tak podobně. Prostě podle mého názoru se tímto permanentně ochuzujeme.

Dámy a pánové, já jsem považoval předložení tohoto pozměňovacího návrhu za důležité právě v tom kontextu toho, abychom vnímali hodnoty kultury v naší společnosti trošku jinak, než se tomu děje v současné době. Nejenom pro kulturu samotnou, ale jakoby takové podhoubí, které je důležité pro další existenci naší země, jejího nějakého duchovního rozměru i v souvislosti se zaměstnaností, vzděláváním a tak dále. Já bych chtěl závěrem podotknout, že nemůžeme stále dokola říkat, že nám na kultuře záleží, že jsme na kulturu hrdí, když v reálných číslech prostě pro to nebudeme nic dělat. A já tento pozměňovací návrh podávám proto, že jsem přesvědčen, že návrh rozpočtu na rok 2019, tato volání zobrazená v programovém prohlášení vlády se nenaplňují a pokouším se alespoň touto cestou alespoň částečně tyto vady návrhu státního rozpočtu v oblasti kultury zhojit.

Děkuji za vaši pozornost. Věřím v podporu svého pozměňovacího návrhu, který je zanesen do sněmovního dokumentu pod číslem 1799. Děkuji za pozornost. (Potlesk zprava.)