Toto jsem proslovil:
Vážený pane Cuhro, vážení a milí hosté, dámy a pánové!
Dnes je tomu 66 let, kdy byl v Plzni, a to poprvé v celém tehdejším východním bloku, veřejně projeven odpor proti totalitnímu režimu. A zároveň je to dnes 26 let, kdy byla jako vzpomínka této události poprvé udělena Cena 1. června. Cena připomíná toto pamětihodné veřejné vystoupení Plzeňanů a uděluje se lidem, kteří ve svém životě prosazovali a prosazují všelidské hodnoty, lidská práva, demokratické principy; lidem, kteří projevili svou morálku, statečnost a odvahu, touhu po svobodě, smysl pro spravedlnost; lidem, kteří ve svých dílech a činech promýšleli a stvrzovali, jak lépe žít a jak učinit tento svět snesitelnější.
Právě udělování ceny je jedním ze způsobů, jak uctít památku plzeňských občanů, kteří se s nebývalou odvahou dokázali v roce 1953, tedy v čase, kdy režim nabyl té nejodpornější podoby, v čase politických vražd, věznění a perzekucí, tomuto režimu postavit.
Tento dobový kontext je velmi důležitý. Za sebemenší projev nesouhlasu hrozily skutečně drakonické tresty či dokonce ztráta života. O to více je nutné si tehdejší události připomínat, protože v nich je ukryt vzkaz nám všem, abychom již nikdy něco podobného nedopustili.
A je tu ještě jeden závažný důvod, proč si připomínat plzeňské události v roce 1953. Zdá se totiž, že zvláště v poslední době dochází ve zvýšené míře k relativizaci toho, čím totalitní režim ve skutečnosti byl.
Ano, mohu do jisté míry chápat pocity těch, kteří na něj nostalgicky vzpomínají – nejistota z dnešního překotně se měnícího světa, nespokojenost se současnou politikou, ale i stálé nevyrovnání se s minulým režimem včetně fungování lidské paměti, která v průběhu času přirozeně vytěsňuje zlé vzpomínky - to vše může být základem pro takové vnímání.
Mohu chápat, ale zásadně nesouhlasím. To, co se v roce 1953 odehrálo, bylo totiž ukázkou pravé podstaty komunistického režimu.
Na počátku a vlastně až do poslední chvíle jedna velká lež o chystané měnové reformě, tvrdý dopad této reformy na občany a posléze i nemilosrdné represe vůči těm, kteří proti měnové reformě oprávněně protestovali. Těch smutných příběhů spojených s těmito událostmi jsou tisíce a je nutné je znát, neboť tyto konkrétní osudy lidí nám odhalují, co se skrývalo za fasádou komunistické ideologie.
Ze všech těchto ohledů je proto nutné se uvedené relativizaci bránit, je nezbytné otevřeně mluvit a ukazovat na zločiny, které minulý režim během 40 let své vlády napáchal. Je také potřeba jej zkoumat, abychom pochopili jeho podstatu. Není a nebude to jednoduché, má to svá nesčetná úskalí, ale jedině tak dokážeme čelit novým, podobným nebezpečím, dalším svůdným ideologiím, podobně jako byla a možná ještě pro mnohé stále je myšlenka komunismu.
Proto s úctou hledím k těm, kteří tenkrát projevili svou odvahu a statečnost a s úctou hledím k dosavadním laureátům Ceny 1. června.
A s velkou úctou hledím k člověku, který tuto cenu obdrží in memoriam dnes. Je jím pan Jaroslav Cuhra, který je mimo jiné spjat úzce s naším městem.
Jaroslav Cuhra svými činy jednoznačně naplnil myšlenky Ceny 1. června – svou statečností, odvahou a touhou po svobodě i smyslem pro spravedlnost, které prokázal jak v době Protektorátu, kdy pomáhal českému odboji, tak především během 50. a 60. let, tedy v době nejhoršího útlaku, ale i v době takzvaného uvolňování komunistického režimu. Za své neústupné lpění na zmíněných hodnotách pobyl v komunistických kriminálech celkem 16 let a 250 dní!
Jeho životní osudy tedy přesvědčivě ukazují v pravdivém světle komunistickou zvůli.
Jsem velmi potěšen, že mohu Cenu 1. června předat jeho synovi, panu Jaroslavu Cuhrovi, který na svého otce navázal a svým podpisem Charty 77 a dalšími aktivitami se zařadil, podobně jako on, mezi odpůrce komunistického režimu.
Pan Jaroslav Cuhra starší se bohužel nedožil listopadu 1989, jehož výročí tento rok vzpomeneme. Rok, kdy byl svržen onen napohled pevný monolit komunistické moci, který tu měl být navždy. Jsem přesvědčen, že pan Cuhra i přes propast dlouhých let, jež uplynuly od jeho úmrtí, svými životními postoji k tomuto pádu významně přispěl.
Jinak řečeno: pravda vítězí. Podmínkou je na této pravdě vždy trvat i za cenu osobního strádání. Pan Cuhra starší to dokázal.
Hluboce děkuji.
