První muslimská náboženská společnost pak vznikla v Československu již v roce 1934. Dodnes muslimové tvoří přibližně 0,1 % populace (při sčítání lidu 2011 se k islámu dokonce přihlásilo méně osob (3 358)[1] než v roce 2001 (3 699)[2] – předpokládá se však, že reálné číslo je někde kolem 10 000, tedy zmiňovaná 0,1 %), a ještě před pár lety (byť vidíme, že jich je stále přibližně stejně (málo)) nikoho nezajímali a nikomu nevadili, přesto nyní narostla celospolečenská panika do takových rozměrů, že se začínají šířit „zaručeně pravdivé“ historky o tom, co kde muslimové vyvedli (obzvláště z pražského metra se ke mně takových zaručeně pravdivých zvěstí o malých muslimských holčičkách vykládajících svým maminkám o tom, jak je potřeba uříznout hlavu paní učitelce, dostalo hned několik). Podobné historky se ještě nedávno vyprávěly o Romech, kteří krom toho měli také zadarmo vstup na bazén, pobírali miliony na sociálních dávkách a měli zdarma vlastně úplně všechno, co slušný Čech neměl. To budou mít muslimové za chvíli jistě také.

Mimo to se k nám šíří řada mýtů i ze zahraničí (z nichž jsem některé vyvracel ve svém předchozím článku „Muslimové zakazují Vánoce, vraždí a žerou malé děti. Fakt.“[3]) V české společnosti se vynořila celá řada „odborníků“ na islámskou teologii a právo, kteří šermují verši z Koránu a hadíthů a skrze ně dokazují, že islám je nebezpečná ideologie ne nepodobná nacismu, a je potřeba jej postavit mimo zákon. Ačkoliv šermují neobratně, demagogicky a lživě, české společnosti to bohužel stačí a raději poslechne jednoho entomologa než deset religionistů.

Oblíbené je například tvrzení, že muslimům nemůžeme věřit, ať říkají cokoliv (třeba když odsuzují teroristické útoky), jelikož mají dovoleno při komunikaci s nevěřícími používat takíju, tedy lhát v zájmu šíření islámu. To je naprostá dezinterpretace a výmysl. Takíja je koncept, podle kterého muslim může v případě krajní nouze (ohrožení života) zapřít Boha, aby si zachránil život. Navíc je za legitimní pokládána téměř výhradně v ší’itském islámu, který byl vždy minoritní a utlačovaný.[4]

Na násilnou a totalitní ideologii islámu bývá mezi islamoklasty mnohdy usuzováno z činů proroka Muhammada – byl to přece pedofil, zloděj, násilník a vrah, a jelikož je pro muslimy největším vzorem, je jasné, že všichni muslimové jsou pedofilové, zloději, násilníci a vrazi, jejichž cílem je rozšířit svou zlovolnou ideologii po celém světě. To je opět demagogie nejhrubšího zrna – studujeme-li nějaké náboženství, je potřeba jednak reflektovat kulturní a historický kontext a okolnosti jeho vzniku, a jednak také rozlišovat mezi obdobím před 1 500 lety a dneškem. Starozákonní proroci nebyli o nic mírumilovnější než Muhammad a ač je Starý Zákon pro křesťany stejně závazný jako ten Nový, do puntíku se jím neřídí. Židé zrovna tak. Stejně tak se muslimové doslovně neřídí Koránem. Všechna náboženství se prostě vyvíjí, a vyjma radikálů se vyznavači těchto tří abrahámovských náboženství drží jen částí učení svých svatých knih a proroků. Taková je realita žitého náboženství.

Rovněž je dnes kde kdo odborníkem na islámské právo. Ponechme teď stranou komplexnost šarí’e (která mimochodem byla částečně inspirací i při tvorbě tradičních západních právních systémů), ale podívejme se do islámského světa – v naprosté většině muslimských zemí není šaría součástí právního řádu vůbec, nebo tvoří jen jeho malou součást v oblasti soukromého práva.[5] Údajně se prý také muslimští imigranti dožadují zavádění práva šarí’a v zemích, kam přijdou, ČR nevyjímaje. To je opět zavádějící tvrzení založené na dezinterpretacích – jednak stávajícího stavu (např. ve Velké Británii), kde působí arbitrové, kteří podle šarí’e rozhodují ve věcech majetkového a osobního práva, a závaznost jejich rozhodnutí záleží čistě na vůli obou stran sporu, a jednak vyjádření některých českých muslimů, kteří by takovou možnost uvítali i u nás.

Nikdo nerozporuje, že existují nebezpeční fanatici, proti kterým je potřeba bojovat, stejně jako nikdo nerozporuje, že v určitých oblastech, ghettech, mohou vznikat problémy. Neodpustím si však znovu tvrdit, že není možné usuzovat na určitou skupinu z činů jednotlivců či skupin jednotlivců, kteří se zaštiťují stejnou vírou. Co se týče problematiky ghett, opět se vrátím k paralele s Romy, jejichž segregací došlo ke vzniku ghett a jejich následnému uzavírání se před okolním světem. Vina je na obou stranách a my bychom se ze svých chyb měli poučit.

Závěrem ještě jedno zamyšlení – každý může mít samozřejmě milion důvodů, proč mít nebo nemít rád nějaké konkrétní náboženství. Pokud se mi nelíbí nějaké aspekty dané víry (neodpustím si slaninu k snídani, nechci nosit turban, nechci čekat do svatební noci nebo nechci plýtvat medovinou pro úlitbu bohům), logicky z toho vyvodím, že bych asi neměl konvertovat k judaismu, islámu, sikhismu, křesťanství či novopohanství. Neměl bych ale nikomu jeho víru zakazovat (obzvláště pokud o ní ve skutečnosti nic nevím). Jinými slovy – nelíbí se vám islám? Tak k němu nekonvertujte.

[1] ČSÚ, 2011. Sčítání lidu, domů a bytů 2011 – Obyvatelstvo podle věku, náboženské víry a pohlaví. Dostupné z: http://goo.gl/9nkzY5.

[2] ČSÚ, 2001. Obyvatelstvo podle náboženského vyznání a pohlaví podle výsledků sčítání lidu v letech 1921, 1930, 1950, 1991 a 2001. Dostupné z: http://goo.gl/ay0jnD.

[3] Viz http://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/Vencalek-SZ-Muslimove-zakazuji-Vanoce-vrazdi-a-zerou-male-deti-Fakt-354204.

[4] The Oxford Dictionary of Islam. Taqiyah. Dostupné z: http://goo.gl/K0skp9.

[5] Viz např. Otto, J. M. 2008. Sharia and National Law in Muslim Countries: Tensions and Opportunities for Dutch and EU Foreign Policy. Leiden: Leiden University Press, s. 8–9.