Vážený pane hejtmane,

Vaše vyjádření k přijetí tzv. Deklarace smíření a společné budoucnosti Zastupitelstvem města Brna pokládám za nešťastné, nesprávné a nehodné politika, který se označuje za sociálního demokrata. Přijetím této deklarace Brno ukázalo svou dospělost, schopnost vyrovnat se se svou minulostí a připustit chyby a křivdy spáchané tehdejšími elitami na nevinných lidech.

Jakkoliv bylo v kontextu doby a událostí vysídlení německého obyvatelstva do jisté míry pochopitelné, aplikace kolektivní viny a krutost, se kterou byl odsun proveden, jsou nepřijatelné a neomluvitelné. Jsa sám potomkem sudetské Němky, jsem si dobře vědom příkoří a tragických osudů, které postihly tisíce lidí, jejichž mnohdy jediným prohřeškem bylo, že se narodili jako Němci. Mnozí z nich přitom byli aktivně angažovaní v odboji proti Hitlerovi, což představuje jen hořkou třešničku na dortu poválečné křivdy. Jsem přesvědčen, že po 70 letech bychom měli být schopni opustit přístup připomínající trucování dítěte, které odmítá uklidit nepořádek s brekem „to já ne! To už tam bylo!,“ a ke své historii se postavit čelem.

Tvrdíte, že politika nemá historii hodnotit a interpretovat. Tomu musím oponovat slovy Jean-Paula Sartra: „Kdo se nepoučil z dějin, musí je znova opakovat“ – to pro politiky jakožto veřejné činitele a představitele státu platí dvojnásob. Deklarace smíření je právě symbolem poučení se z dějin a současně smířením i ve smyslu vyrovnání se s vlastní minulostí.

Rovněž se tážete, kdo se omluvil za příkoří páchaná nacistickým Německem na českém, romském a židovském obyvatelstvu – nechce se mi věřit, že byste si nebyl vědom omluv a pokání ze strany poválečných vrcholných německých politiků. A že jich nebylo málo.

Deklarace smíření a společné budoucnosti je symbolickým gestem, nikoliv však gestem prázdným či „mediální zastupitelskou show,“ jak tvrdíte – je vyjádřením vyspělosti a schopnosti zaujmout jasný a zdravý postoj k citlivé otázce. Věřím, že svá slova znovu zvážíte a rovněž zaujmete postoj hodný politické elity české společnosti 21. století.

S pozdravem

Matouš Vencálek