Na webovém portále Česká škola je k dispozici materiál Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR „Zaměstnanci a mzdové prostředky za 1. – 4. čtvrtletí 2015“ [2], ze kterého můžeme získat ucelenou představu o platových podmínkách v českém školství. Vyplývá z něj, že srovnáme-li průměrnou měsíční mzdu či plat ve školství (25 734 Kč) s průměrnou mzdou v nepodnikatelské sféře, zjistíme, že pracovníci ve školství se pohybovali na 89,3 % této průměrné mzdy.
Ve školství však nepracují pouze učitelé – ti na tom jsou o něco lépe: pohybují se na 109,6 % v případě učitelů středních škol, 107,2 % u učitelů základních škol, ale jen 89,7 % v případě učitelů mateřských škol. Lépe jsou na tom vyšší odborné školy se 114,7 %. Nejlépe jsou na tom pak akademičtí pracovníci veřejných vysokých škol, kteří dosahují na 167,1 % celorepublikového průměru mzdy v nepodnikatelské sféře.
Z těchto čísel by se mohlo zdát, že na tom naši učitelé nejsou nijak špatně – přece jen se pohybují někde kolem průměrné mzdy – ale zdání klame…
Ano, učitelé dosahují nadprůměrné mzdy, ale zdaleka nedosahují na mzdy odpovídající jejich kvalifikaci – podíváme-li se na platy vysokoškolsky vzdělaných pracovníků v nepodnikatelské sféře celkem, zjistíme, že ty v roce 2015 dosahovaly v mediánu 30 999 Kč, v průměru pak dokonce 35 960 Kč [3]. Ve světle těchto čísel je již patrné, že ohodnocení českých učitelů není odpovídající – a to nejen z hlediska společenského impaktu jejich povolání, ale také z hlediska jejich kvalifikace.
Jsem přesvědčen, že ohodnocení učitelů by se mělo pohybovat řádově jinde, a to z jednoduchého důvodu – je to investice do budoucnosti. Kvalitního vzdělání nedosáhneme bez kvalitních učitelů, kvalitních učitelů nedosáhneme bez patřičné motivace.
Blýská se na lepší časy?
V současné době se ve vztahu k financování školství připravují dvě zásadní změny. Jednak je to reforma financování regionálního školství, která by měla přinést zásadní změnu v tom, že školy již nebudou dostávat peníze jen podle počtu žáků, ale zohledněn by měl být počet učitelů na školách, obsazenost tříd či počet žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Druhou novinkou je pak připravovaná novela zákona o pedagogických pracovnících, která zavádí tzv. kariérní řád. Ten by měl přinést oproti stávajícímu tristnímu způsobu ohodnocení, kdy například učitel se 27 lety praxe pobírá pouze o šest tisíc víc oproti svému nástupnímu platu, více motivující systém.
Obě připravované změny se dosud potýkají s jistými obtížemi – nový systém financování regionálního školství může výrazně uškodit malým a nenaplněným školám, což by se dotklo typicky škol v malých obcích. To sice chce ministerstvo kompenzovat, ale vyžádalo by si to 2,5 až 5 miliard korun z rozpočtu navíc – a zda se tyto prostředky podaří získat, je ve hvězdách. Připravovaný kariérní řád pak čelí kritice především za to, že na učitele klade administrativní nároky, které je budou odvádět od toho, čemu se mají věnovat primárně – tedy učení.
Pakliže se nedostatky připravovaných reforem podaří doladit, může jít o výrazný posun směrem ke kvalitnímu vzdělávacímu systému, avšak většina cesty stále zůstane před námi. Jsem totiž přesvědčen o nutnosti přehodnotit celkový přístup ke vzdělávání – přestaneme-li jej chápat jako pouhý nástroj k získání individuálních výhod na pracovním trhu, ale jako nástroj k růstu a kultivaci společnosti po všech stránkách, jako to činí například Finsko, pak teprve můžeme doufat v pozitivní změnu.
[2] Viz http://www.ceskaskola.cz/2016/05/msmt-zamestnanci-mzdove-prostredky-ve.html
[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí, ISPV - Informační systém o průměrných výdělcích: aktuální výsledky podle zaměstnání za rok 2015. Dostupné zde.
Psáno pro blog.idnes.cz
