Matěj Hollan, brněnský náměstek pro zábavu a nicnedělání, zatím nic pozitivního nepředvedl. Spíše by se dalo říci, že zpackal vše, k čemuž přiklopýtal.

Kontroverzní privatizace městských bytů padá sice na vrub celé koalice, nicméně účelové nactiutrhání ředitele Divadla Radost bylo už klasickým případem toho, čemuž se po Brně začalo říkat „hollanování“. Tedy opakované vypouštění goebbelsovských lží, spojeným se silným mediálním atakem spřátelených médií a zarputilým trollováním po sociálních sítích. Na protest proti nestandardním zájmům náměstka při výběrovém řízení dokonce kolovala petice. Hollanův apetit vnášet diskrepance do veřejného života ovšem nikterak neumenšila. Zcela zbytečný útok na Nemocnici Milosrdných bratří měl takřka charakter šíření poplašné zprávy a z tažení proti hernám profituje především nelegitimní hazard. A tak zřejmě nejviditelnějším výsledkem Hollanova půlročního působení na brněnské radnici zůstává reprefond, do poslední koruny poctivě „vyžraný“ již půl roku před termínem.

První zákon politiky hovoří o tom, že vše, co lze, sveď na předchůdce. Druhý zákon, připraveny pro případ dočerpání prvního, je založen na umění vypouštět mlhy a odvracet pozornost od svých neúspěchů. Deklarace smíření (se sudetskými Němci), prosazovaná Hollanovým uskupením Žít Brno je přesně takovou mlhou.

Zatímco demokratická Evropa oslavovala 70. výročí vítězství nad (nacionálně socialistickým) Německem, v Brně se diskuze od oslav vítězství stočila nad problém válečné kolaborace a následné odplaty. Nic na tom, že odplata, která je z povahy věci vždy trochu nespravedlivá, se týkala takřka celé poválečné Evropy a je jedno, zda šlo o území pod americkou, nebo sovětskou patronací. Příkoří se dělo stejně tak občanům Říše ve Francii, Rumunsku nebo Československu a poválečné transfery zažili Němci nejen v českých Sudetech, ale třeba také v Maďarsku, Polsku, Dánsku a v Nizozemí.

Jenže - leitmotivem francouzských oslav bylo osvobozenecké tažení De Gaullovy armády, v Polsku se soustředili na připomenutí zvěrstev nacistů (a bolševiků) při potlačování domácího odporu, kdežto česko-moravský diskurz se po freudovsku věnoval především pitvání sebe samých. Sebemrskačská úchylka vypadá zpoza státních hranic nejen směšně, ale také hloupě a nebezpečně. Z jakého důvodu se ke stejnému vypouštění mlhy odhodlala MF Dnes a Lidové noviny, klíčové tituly mezinárodního impéria skupiny Agrofert? Proč asi?

Po důkladném studiu článků, diskuzí a vyjádření především z agrofertích nosičů by jeden získal dojem, že konec světové války v české kotlině probíhal tak, že tam v dubnu a květnu 1945 vtrhly zdivočelé hordy, ukradly kde co, znásilnily, co se dalo a co se nedalo, zabily, či odvlekly na Sibiř. Květen 45 roku by podle všeho měl být svátkem české lůzy, která si vybila své nastřádané frustrace na demokraticky smýšlejících a pokojných Němcích, kteří za nic nemohli, nic nevěděli a nikdy nikoho nevolili. Zkázu do teplých domovů českoněmeckých měst přinesla až ruská fronta, vždyť našincům se v protektorátě vlastně nevedlo vůbec špatně, jak ostatně svého času prohlašovala prominentní politička, patřící do stejné byznysové líhně, jako MF Dnes.

Brněnský „akt smíření“ však mezitím vykonal svoje. Polarizoval tamní veřejný život, rozhádal jej a odvrátil pozornost od aktuální komunální problematiky. Jakou další kouřovou clonu vypustí brněnské duo Vokřál - Hollan příště? Už jste slyšeli třeba o tom, že při invazi v srpnu 1968 se mnozí Češi chovali k obyčejným ruským vojákům, zle až neurvale? Jistě, vpád vojsk Varšavského paktu byl možná zavrženíhodný, ale co excesy na české straně? Neměli bychom příští půlrok strávit diskuzí právě nad tímto tématem?