Děkuji. Pane místopředsedo, vážený pane vicepremiére, kolegyně, kolegové, Národní plán obnovy považuji za důležitý dokument. Ostatně ta pozornost, kterou mu dneska věnujeme a věnovali jsme už ve výborech, o tom svědčí. Jenom na nás bude záležet, jak se k tomu postavíme a jestli peníze, na které si můžeme sáhnout v rámci Evropské unie, opravdu využijeme ke smysluplnému rozvoji. Chci věřit, byť je to lákavé pro vládu, že to tedy tím betonem neprolijeme a nebudeme tím lepit díly v rozpočtu, tak jak jste to tady zmiňovali.
Chci jen podotknout, že má jít opravdu o peníze, které sanují naše škody napáchané covidem. A že v sociální oblasti těch škod je a bude velké množství, to je zřejmě nabíledni. Mně tady ale chybí jasné zacílení na ekonomické a sociální priority, které by byly vyjádřeny v měřitelných indikátorech. To tady zaznívá také napříč těmi oblastmi. Pojďme ale popořádku, co vidím, jako problém.
Zaprvé to je to, že se o takto důležitém dokumentu rozhoduje primárně na MPO. Při vší úctě k panu ministrovi, mám určité obavy, zda budou skutečně dostatečně zohledněny například priority z oblasti sociální, na pomezí zdravotně-sociálního pomezí, nebo v oblasti školské. Už to tady taky zaznělo. My jsme to dokonce při projednávání na našem sociálním výboru zaslechli přímo z ministerstva jako obavy, které jsou reálné. Není to tedy vycucané jenom tak z našeho malíčku, ale pan ministr k tomu jistě bude mít svá stanoviska. Už o tom i částečně hovořil. K této mé určité skepsi mě ale vede i zejména to, co vidím v souvislosti s přesuny financí mezi jednotlivými evropskými programy.
Krácení peněz z ESF, to už jsme tady probírali, je špatným krokem, který navíc jde i proti doporučení Evropské komise. Nám se tady teď sbíhají jednak debaty o prostředcích na podporu oživení a odolnosti, tedy Národní plán obnovy, a víceletého finančního rámce 2021 až 2027. U obojího, u obojího bychom neměli zapomínat na to, co pro někoho je možná trochu v uvozovkách ta měkká aktivita, slýchávám to tady ze všech spekter, které jsou ale opravdu klíčové pro sociální ne oblast, ale politiku naší země, pro pomoc lidem ohroženým sociálním vyloučením a chudobou, pro lidi v dluzích, pro bezdomovce, pro lidi vyloučené z bydlení atd.
Tady nám chybí legislativa státní. Tito lidé, o kterých se zmiňuji, se strašně rychle dostanou na dno a propadnou nám tím systémem. Ten určitý restart, který bychom chtěli udělat, aby tedy jsme měli vůbec ty zdravé pracovníky, aby nám pak mohli pracovat někde na těch investicích, tak abychom je dokázali na ten trh práce vrátit. Také mi sem ale spadá agenda zranitelných skupin na trhu práce, a to jsou ženy.
Zadruhé, dovolte mi povzdech. Snažím se totiž naslouchat neziskovkám. Hlavně těm, jejichž pracovnice a pracovníci teď nevědí, kam dřív skočit, když v době pandemie pomáhají těm, kdo to teď potřebují více. Více než kdy nikdy. Tyto organizace pořád nemají nějakou finanční perspektivu, jak budou jejich služby hrazeny. Víte, vážený pane ministře, oni varují před omezením služeb v době koronavirové krize. Žádají zachování nebo získání finanční spoluúčasti na projektech. Chtěli by, aby tam ta jejich spoluúčast nebyla žádná nebo velmi nízká a hrozí jim velká spoluúčast. Tím pádem ty projekty pro ně budou nedosažitelné, protože financovat investice neziskovky, to je u nás science-fiction. Oni jsou velmi schopní a odpovědní, asi se na ně můžeme spolehnout, že to nezabalí. A že i ve finanční nouzi by tyto služby dále provozovali. Za těch 30 let od sametové revoluce tady máme řady dnes už významných neziskových organizací, které pracují se znevýhodněnými skupinami. Oni na ně zvýšeně dozírají. My tady taky máme absenci zákona o sociálním podnikání, takže my těm neziskovkám, které a priori nedělají ten byznys, příliš nepomáháme. Oni, a my vlastně ve státě na jejich slušnost a odpovědnost spoléháme už velmi dlouho. Myslím si, že stát to ví, ale měl by se vůči nim chovat úplně jinak. Jestlipak někdo pomyslel na to, co by se stalo, kdyby tyto služby v rozsahu, který poskytují, dnes z toho systému už vypadly.
Minimálně by neměli být účastni dehonestujícího projednávání každý rok návrhu na rozpočet v Poslanecké sněmovně, kdy některé strany vyloženě útočí na zánik některých neziskových organizací. Každá nová vládní garnitura, která se objeví, než se prokouše tou složitostí těch neziskovek, tak na ně začne útočit, protože ta problematika je složitá. I tady opakovaně jsme svědky okopávání kotníků těmi nejvyššími představiteli.
Není to neobvyklé, opakuje se to. Nerozumíme té problematice, a přitom je tak důležitá.
V bodě 3.3 Národního plánu obnovu stanovuje MPSV řadu důležitých obsahových akcentů, které jsou jistě velmi úctyhodné. Když pominu evergreeny, tedy digitalizaci a důchodovou reformy, jde hlavně o péči o děti a budování kapacit předškolního vzdělávání, která je důležitá pro to, aby ženy vůbec mohly chodit do práce. Slaďování rodinného a pracovního života je v naší zemi pořád hlavně jenom fráze, za kterou toho moc nenacházíme. Chtěla bych hlavně v tomto bodě vyzvat, poprosit k úsilí vlády.
Zatřetí, z podkladů MPSV jasně plyne, ale hlavně se, milé kolegyně a milí kolegové, rozhlédněte kolem sebe, že krize dnes těžce dopadá hlavně na ženy. Cituji z podkladu Národního plánu bodu 3.3: Jako hlavní důvod své ekonomické neaktivity uvádí 73 % ekonomicky neaktivních žen v České republice ve věku 25 až 49 let péči o dítě či zdravotně postiženého dospělého, což je vysoko nad průměrem EU, který je 37 %.
A navíc, pozor, podle oficiálních dat covid zvedl nezaměstnanost žen více než mužů. Ano, nezaměstnanost žen je dlouhodobě vždy o něco vyšší než u mužů. Ženy jsou tak mezi nejpoškozenějšími skupinami obyvatelstva. A proto se chci zeptat, myslíme na to dostatečně v plánu obnovy? Před koronavirovou krizí totiž byl poměr nezaměstnaných mužů k ženám v poměru 55 ku 45. Dnes však převažují ženy v poměru 60 ku 40. Práci přitom ztrácejí zejména nízkopříjmové ženy, a to víme proto, že mediánová mzda těch zaměstnaných roste mnohem rychleji než u mužů. Tohle lze vysvětlit jen částečně přídavky ve školství či ve zdravotnictví.
Začtvrté vidím jako problém dnešní ne úplně prostupný systém sociální a zdravotní péče. Národní strategie rozvoje sociálních služeb na období 2016 až 2025 definuje jako klíčovou hrozbu rozdílný vývoj zdravotní a sociální péče, a to už citovala kolegyně Jelínková.
Takže můj apel je jasný. Neopomíjejme kvůli vizi zalepit díry v rozpočtu nebo postavit nějaký ten kilometr silnic investici do zranitelných lidí. Pojďme v této věci vést opravdový sociální dialog. Nedovedu si představit, že by mohlo dojít na to, před čím varují i v souvislosti s krácením peněz pro ESF některé neziskovky, například Asociace poskytovatelů sociálních služeb, Charita České republiky, Platforma pro sociální bydlení či Asociace dítě a rodina. Tedy méně peněz, méně služeb. Máme krizi, a ta hned tak neodejde. Dá se predikovat, že u té sociálně slabé skupiny asi dál poroste nezaměstnanost i počet zadlužených. Musíme na to reagovat. Podle mě jsou prostředky z Národního plánu obnovy proto velmi vhodné. Pokud jsou někde enormně potřeba, je to právě v sociálních službách a v rozvoji chytrých forem trhu práce. Děkuji za pozornost.
