Paní Merkelové a panu Hollandemu budiž dík, že se dohodnout zkusili, ale jsou situace, kdy na jednání, pokud máte dosáhnout alespoň něčeho, musíte přijít s klackem. My, rozumějte evropské státy, nějaké klacky máme, ale zacházíme s nimi jako kojenec s lžičkou a pan Putin je v pohodě. Je jedno, jestli dnes Rusové na Ukrajině spolkli Debalcevo, zítra budou chtít Mariupol a pak si vlastně vzpomenou, že pro mír na Ukrajině bude potřeba totálně na hlavu porazit ukrajinskou armádu. V ten moment už bude pozdě Ukrajincům účinně pomoci a my, Evropané, si už podruhé, vlastně možná potřetí v historii nedokážeme přiznat, že absolutní snaha zabránit ozbrojenému konfliktu může vést ke světové válce. Nepřijatelným se jeví přístup problém na první ignorovat, na druhou protestovat a na třetí už to nemá cenu a je pozdě.
Ale pěkně popořádku. Jako člen Strany svobodných občanů jsem se od počátku konfliktu na Ukrajině snažil najít slova, která by vystihla průnik mezi oficiálními názory mé strany a jinými názory, které se domnívaly, že jsme „prostě proruští“. Svobodní stáli předně uprostřed mezi „proruským“ názorovým spektrem a „proukrajinskou“ většinou a říkali jsme, že zákazem dovozu přesnídávek nedosáhneme ničeho a naopak poškodíme sebe a že existují jiné nástroje, jak můžeme projevit svůj postoj za zároveň dodržení zásad nevměšování se, pokud by šlo o vnitřní záležitosti jiného suverénního státu. Až na to, že vměšování se do agrese jednoho suverénního státu do suverenity jiného státu není vměšování se do vnitřní věci agresorského státu, bez ohledu na to, jak se agresor může snažit svoji agresi brát jako svoji vnitřní věc a věc své bezpečnosti.
Když se stát, kterému podáte ruku ke spolupráci, rozhodne, že ho nebetyčně štve primát Spojených států amerických, nakonec podanou ruku nejen odmítne, ale ještě si uplivne a začne se chovat nepřátelsky a nechápe, že vzájemnou spoluprací a obchodem (a nemusíme se nutně kamarádit) může tento stát takový primát podrobit konkurenci, svědčí to o neschopnosti toho státu a neochotě jeho představitelů pro konkurenceschopnost skutečně něco udělat. Oni by totiž museli zemi začít demokratizovat a pokusit se o reformy a zejména by se museli pokusit o demontáž sovětské morálky, která zachází více se strachem, šovinismem a nacionalismem, než s pozitivním přístupem. A pokud toho lidé v Rusku nejsou schopni, dobrovolně se řadí po bok Číny, Kuby nebo Korejské lidově demokratické republiky, popřípadě Miloševičova Srbska. Potřebujete, abychom se vás báli? Potom pro nás nejste rovnými partnery a my se podle toho zařídíme.
Tedy když si současnou novoruskou morálku přímo vycházející z té sovětské pojmenujeme, zacházíme s těmito kategoriemi:
- čirá arogance moci – my máme plyn a je nás hodně, tedy vy budete poslouchat, a co nezvládneme vyjednat, to si utrhneme, popř. kdo se chce od nás odpoutat a zvolit vlastní cestu, toho když nepřesvědčíme, zlomíme mu obě nohy (typicky dnešní Ukrajina), nebo ještě hruběji, kdo bude mít jiný názor, o toho se postaráme (slovníkem proruských povstalců – toho zabijeme)
- šovinismus – vyhrocený nacionalismus (fanatické vlastenectví) a víra ve vlastní nadřazenost a potřeba vyvolávání strachu u ostatních, protože je historicky známo, že když Rusko neexpandovalo, cítilo se vždy ohroženo
- nacionalismus – vědomí existence vlastního národa, které se ale snaží vymezovat proti národům jiným s mnohdy negativními dopady (rozlišuji nacionalismus jako negativní a agresivní projev vědomí vlastního národa a národovectví nebo lépe patriotismus jako pozitivní vědomí vlastního národa, ale jistě lze najít i lepší termíny méně synonymicky propojené)
- předstírání demokracie – tváří se jako stát založený na demokratických hodnotách až na to, že vyjádřit (byť mírumilovně a nenásilně) v dnešním Rusku nahlas svůj názor nesouladný s oficiálním stanoviskem Kremlu znamená mnohdy vyfasovat vězení a výprask a za totálního potlačení jakékoliv opozice poté uspořádané „demokratické“ volby páchnou stejně, jako kdyby kandidovala Národní fronta v ČSSR (v KLDR se snad kontrolují hlasovací lístky ještě v hlasovací místnosti, ale tak daleko ještě Ruská federace není, aby vykázala statistickou jednotu svých národů).
Z toho by nám mělo být patrné jedno – že s panem Putinem se prostě nedohodneme, pokud to nebude po jeho a pouze a jen ve prospěch Ruské federace. A když se dohodneme jinak, pan Putin si to stejně udělá podle sebe, bez ohledu na dohodu. Rusko se zavázalo garantovat územní celistvost Ukrajiny. Když si Ukrajinci vybrali cestu směřování blíže k Západu, je pravda, že majdanský převrat nemusíme hodnotit jako demokratický a ten, kdo zavelel na Majdanu k útoku, je i viníkem současné války na Ukrajině a ztráty Krymu a východní Ukrajiny, nicméně vůle Ukrajinců jít směrem na Západ byl zhojen následujícími volbami. Ukrajinci jasně řekli, co chtějí, a nikdo, ani Rusko, nemá právo jim v tom zabránit (násilím už vůbec ne). Nicméně pan Putin si otevřel vrátka k páchání čehokoliv mimo své území tím, že majdanský převrat je puč, tudíž nelegitimní a protizákonný, tedy současná (byť volbami stvrzená) ukrajinská vláda nemá nárok na nic. Panu Putinovi je nutné do konce jeho dnů znepříjemňovat jeho bytí připomínkou, že si Ukrajinci i přes nedemokratický Majdan vybrali ve svobodných volbách, kde i proruské strany mohly kandidovat a kandidovaly. Na základě tohoto pseudoargumentu se pan Putin dopustil zabrání Krymu a porušení své smluvní povinnosti hájit územní celistvost Ukrajiny a dovršil toto své deliktní jednání přímou vojenskou podporou východoukrajinských povstalců.
Pan Putin si neuvědomuje, že z bezpráví právo nepovstane, proto bychom mu měli výše uvedené předkládat stále dokola s dotazem, kdy se ruské síly stáhnou z Ukrajiny? Pokud nestáhnou, nevidím důvod, proč bychom měli udržovat s Ruskou federací jakékoliv strategické vztahy jiné, než toliko obchodování s přesnídávkami a se stejným režimem, jaký požívají lidé ze zemí, které kašlou na dohody podle toho, jak se jim to hodí, protože demokratická země nemůže se zvednutým nosem prohlásit, že s takovou nedemokratickou zemí nebude obchodovat (to samé se týká Číny a dalších podobných zemí) – rozhodnutí obchodovat či nikoliv se má ponechat obchodníkům a ne státu, ale je vhodné učinit vše, abychom na takovém státu nebyli závislí a abychom takovému státu neumožnili čerpat naše výdobytky, protože si to prostě nezaslouží.
