Český stát v čele se sociálními demokraty se projevil učebnicovou úřední impotencí a neochotou udělat cokoliv, co by náznakem hrozilo jakýmkoliv konfliktem. Stát pod vedením sociálních demokratů se totiž raději vozí po vlastních lidech, než aby se jich zastal. Nic neudělá ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, nic neudělá ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier, nic neudělá předseda vlády Bohuslav Sobotka, nic neudělá Úřad mezinárodně právní ochrany dětí Zdeňka Kapitána, nic neudělají dotčené orgány státní správy a nic neudělá česká ambasáda v Norsku. Přitom Úřad mezinárodně právní ochrany dětí má to, co by paní Michaláková potřebovala, přímo ve svém názvu. Zřejmě byl tento úřad založen podle pravidla, že problému je potřeba se zbavit v názvu. Nic možná neudělá ani pan prezident Zeman, ačkoliv jeho návštěva v Norsku by mohla otevřít nejednu studánku. Každý ze jmenovaných má svůj důvod, proč nemůže dělat nic. Až na to, jak poznamenal právník Pavel Hasenkopf, že pokud tuto kauzu vezme stát za svoji, bude to státní záležitostí. Stejně jako to udělala Indie a uspěla. Proč není Česká republika jako Indie? Protože čeští sociální demokraté se bojí. Inu, zvolili jsme si je a dobře nám tak. Koaliční partnery z vládní odpovědnosti nevyjímaje. Zvolili jsme si je, aby vhodně doplnili reprezentaci Evropské unie. Za něco se bít do prsou a dělat pravý opak, jak se teď nosí.
Nicméně zpět k věci. V našich médiích se dosud nerozebírala otázka, zda pracovníci norského orgánu péče o dítě Barnevern nespáchali svým jednáním trestný čin. Kdo čím zachází, tím také mnohdy schází. Norsko i Česká republika jsou státy kontinentální koncepce práva a stojí na podobných, ne-li stejných principech demokratického právního státu, který chová (nebo by chovat měl) úctu k základním lidským právům. Stejně tak jsme signatářskými státy Úmluvy o právech dítěte, která ve svém čl. 7 odst. 1 říká, že dítě má právo na péči svých rodičů. Sdílíme tak obecné zásady vlastní právním státům jako namátkou zásadu humanismu, kdy aplikaci právních norem vůči jejich adresátům je nutné protknout vědomím, že jde o lidské bytosti, zásadu neminem laedere, latinsky nikomu neškodit (země, které si neprošly komunistickou minulostí nebo kde komunisté vládnou, mohou mít s chápáním této zásady větší problémy), zásadu právní jistoty, kdy pokud jsou proti komukoliv podniknuty kroky s podezřením na spáchání trestného činu a tento se nepotvrdí, tyto kroky ustanou a v lepším případě neprávem stižený obdrží přiměřené zadostiučinění a v závěru i zásadu prvořadého zájmu dítěte, kdy rozhodně zájem dítěte je v přímém konfliktu se zájmem na výdělek obdržený ze státního rozpočtu na pěstounskou činnost. A v právním státě nemůže obstát, naopak může být trestně odměněn.
Co všechno víme? Proti manželům Michalákovým bylo vzneseno podezření, že (s)páchali násilnou trestnou činnost na dětech. Orgán péče o dítě zasahuje, děti odebírá a věc vyšetřuje policie. Potud v podstatě standardní postup. Policie vyšetřování uzavírá s tím, že žádné důkazy nenasvědčují tomu, že by byl spáchán jakýkoliv trestný čin, natož na dětech. Tento dokument je již veřejně znám vč. překladu. Mezitím orgán péče o dítě donutil paní Michalákovou se rozvést. Ten požadavek je nemorální sám o sobě. A teď nastává problém. Orgán péče o dítě má jiný názor než policie a spatřuje zřejmě trvající oddělení dětí od rodičů jako žádoucí. Svůj postup si nechal orgán péče o dítě na začátku kauzy posvětit soudem. Zde je druhý problém. Pokud má Barnevern aktivní legitimaci k podání návrhu soudu ohledně odebrání dětí rodičům, potom má stejnou legitimaci i k jejich vrácení a musí-li to být, prostřednictvím revizního rozhodnutí soudu. To se ale nestalo. Nemá zájem na tomto postupu norský orgán péče o dítě, nebo někteří pracovníci tohoto norského orgánu? A proč? Zahalují se mantrou, že nesmí poskytovat informace nikomu jinému, než účastníkům řízení. To je v pořádku, tak to chodí i v ČR. Ale copak paní Michaláková jako biologický rodič a zákonný zástupce není účastníkem? Bez ohledu na to zda je či není, česká média a veřejnost by se tyto důvody dozvěděla obratem. Pokud by ve věci existovaly jakékoliv důkazy, které by svědčily proti paní Michalákové, nikdy by paní Michaláková do medializace této kauzy nešla. Na straně paní Michalákové je dle dostupných údajů čisté svědomí. Na straně norského orgánu péče o dítě čisté svědomí není. Pokud by norský systém péče o dítě pracoval normálně, i jeho chyby by bylo možno řešit během relativně krátké doby, ale nikdy v délce trvající téměř celé dětství odebraných chlapců. Též se nabízí otázka, zda norský stát rozhoduje ve věcech péče o dítě z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu, na základě informací, které mu dojdou. A zodpovídáme ji tak, že ano, rozhoduje z úřední povinnosti (učinil tak na začátku kauzy). A takovou pravomoc nepochybně má jak pro rozhodování o odebrání, tak naopak – přinejmenším má pravomoc podat návrh soudu. Jenže zodpovědní pracovníci norského orgánu péče o dítě to neudělali. Místo toho se v českých médiích objevují zprávy, že naopak pracovníci Barnevernu paní Michalákové vyhrožují. Přesné znění doporučení či výhružek ale nejspíše bude jen těžko možné opatřit.
Podle § 329 českého trestního zákoníku o zneužití pravomoci úřední osoby platí, že „úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, b) překročí svou pravomoc, nebo c) nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci, bude potrestána odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo zákazem činnosti.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení pak „odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, a) opatří-li činem uvedeným v odstavci 1 sobě nebo jinému značný prospěch, b) spáchá-li takový čin na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání, c) způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, d) způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti právnické nebo fyzické osoby, která je podnikatelem, e) spáchá-li takový čin zneužívaje bezbrannosti, závislosti, tísně, rozumové slabosti nebo nezkušenosti jiného, nebo f) způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Veškeré dostupné informace k danému případu zabírají skoro celou českou skutkovou podstatu a vytváří tak silné podezření. Proč zmiňuji českou variantu? Protože v prvním případě ji přirovnám k norskému ekvivalentu a ve druhém případě protože ti pracovníci norského orgánu péče o dítě mohou a měli by být stíháni v České republice, pokud překročí naše hranice. Ustanovení § 4 odst. 2 trestního zákoníku totiž stanoví, že „trestný čin se považuje za spáchaný na území České republiky, b) porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině.“ Následek tu nastal zcela, postižena je celá rodina, jednání se pachatel dopustil v cizině. A jaké jsou podklady pro podezření? Byznys s opatrovnickou činností, kdy štědrost zákonné úpravy opatrovnickým rodinám motivuje orgány péče o dítě nikoliv v první řadě šetřit zájmu dítěte, ale v první řadě šetřit vlastního ekonomického zájmu bez ohledu na napáchané škody na rodinách – a to zejména těch rodinách, které se pro různé zejména jazykové a národnostní bariéry mohou bránit s většími obtížemi, a vliv extremistů na činnost orgánu péče o dítě (radikální komunisté a radikální „křesťané“). Co je špatného na radikálních komunistech, když si jejich vliv prostřednictvím voleb vybrali Norové do své vládní reprezentace? S respektem k rozhodnutí Norů ve volbách to rozhodně není násilné rozbíjení rodin „za facku“. Jde o neřešený a přehlížený exces. Nepřiměřenost a agresivita radikálních komunistů směřuje vůči lidem zejména východní Evropy, „kteří s vlastní zkušeností už těmto lidem komunistické kecy nežerou“ (parafrázuji již publikovaný názor). A radikální „křesťané“, pro které je lahev alkoholu v rodině důvodem pomalu pro upálení nebo sladkosti pouze o víkendu – argument nepřiměřenosti by se dal použít obdobně, protože cokoliv radikálního se pak mnohdy slévá v jednu agresivní skupinu bláznů, kterým se těžko brání. A že mají volbami stvrzenou legitimitu? Pokud by se podíleli na vládě podle zákona, tak ano. S ohledem na možnou úspěšnost stíhání odpovědných osob neuvádím všechny důkazní podklady, ale toliko ty, které jsou veřejně dostupné a podezření samy o sobě zakládají silné.
Co se týče ekvivalentu předpisům českým dle norského trestního zákona č. 10 z 22.5.1902 ve znění zákona č. 131 z 21.12.2005 (The General Civil Penal Code), mé představě trestného činu páchaného úřední osobou zneužitím svého úředního postavení odpovídá v první řadě přečin ve státní správě (část III., kapitola 33. norského trestního zákona). Pojďme se podívat, jak v češtině ustanovení zní část III., kapitola 33, oddíl 324 a 325 NTZ: „Jakýkoliv státní zaměstnanec, který úmyslně poruší svou pracovní povinnost, nebo jinak úmyslně poruší jeho pracovní povinnosti, nebo ten, kdo s přihlédnutím k upozorněním, jedná bezohledně nebo nedbale při výkonu svých pracovních povinností, bude stižen peněžním trestem nebo ztrátou své pracovní pozice. … Pokud jakýkoliv vyšší státní úředník 1. jedná bez řádného úsudku ve smyslu výkonu jeho činnosti, nebo 2. jedná zakázaným způsobem z podstaty jeho pozice, nebo 3. je vinen jakýmkoliv zakázaným jednáním vůči komukoliv v rámci svého oprávnění, nebo 4. ve spojení s jeho pracovní činností je vinen nesprávným postupem vůči jakékoliv osobě nadřízené či podřízené, nebo 5. se chová mimo výkon své pracovní činnosti způsobem, který jej činí nehodným pro jeho pracovní postavení nebo jeho postavení činí nedůvěryhodným, bude potrestán peněžním trestem. V případě opakovaných prohřešků nebo za zvlášť závažných okolností může být důvodem pro ztrátu pracovní pozice.“ S tímto ustanovením rozhodně nelze vystačit a je naprostým minimem, pod nějž by rozhodující orgány jít neměly.
Zásadní je ustanovení o zločinech ve státní správě v části II., kapitola 11., oddíl 111: „Pokud úředník státní správy požaduje pro sebe či jiného úředníka státní správy jakoukoliv neoprávněnou daň, povinnost nebo náhradu za služby poskytnuté nebo přijaté, které jsou mu nesprávně nabídnuty, může mu být uložen trest odnětí svobody až na 5 let. Pokud si ponechá, co přijal v dobré víře, přestože později rozeznal nesprávnost svého jednání, bude mu uložen peněžní trest, ztráta pracovní pozice nebo trest odnětí svobody až na 3 měsíce.“
K tomu nepochybně náleží otázka, zda nebyl spáchán trestný čin křivého obvinění, který je v norském trestním zákoně řešen obdobně jako v českém trestním zákoníku.
Pokud by se prokázalo, že byznys ohledně státních příspěvků na opatrovnickou činnost skutečně existuje a že ti, kteří na úkor např. rodiny Michalákových sobě přilepšovali a tyli z funkce, v níž vykonávají státní správu, šlo by o zločin, který by měl být posuzován s nejvyšší přísností v horní sazbě trestu odnětí svobody, a to právě s přitěžující okolností, kterou způsobili nejen to, že Norské království jejich činností porušuje např. Úmluvu o právech dítěte a vystavuje tak norský stát mezinárodní ostudě a jeho dobré jméno poškozuje, ale zejména že pro peníze ničí fungující rodiny. Tomu je potřeba se postavit všemi myslitelnými zákonnými a diplomatickými prostředky.
Mgr. Ondřej Pecák, advokát
