Každý z nás by měl být schopen a ochoten nést odpovědnost za své skutky, vč. těch, které učinil za minulého režimu. Domnívám se, že v případě ústavních činitelů to platí dvojnásob.

Prezident republiky předložil v souladu s ústavou a se zákonem návrh na jmenování tří ústavních soudců, o návrzích jednaly senátní výbory a kluby, všichni dostali doporučení pro schválení Senátem. U jednání ve výborech jsem byl přítomen. Zaujala mě tam mj. slova pana Roberta Fremra o tom, jak hodnotí tzv. případ Olšanské hřbitovy.

Proto jsem si vyžádal rozsudek na Městském soudu v Praze. Jedná se o rozsudek ze 7. 7. 1988. Dále jsem požádal o rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně o rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 1. 1989. A v Archivu bezpečnostních složek jsem si vyžádal přístup do všech částí uvedených rozsudků, tedy i do rozsudku městského soudu z 24. 8. 1992. S tím, jak se na celý případ dívám, bych vás teď rád seznámil.

V tzv. případu Olšanské hřbitovy byly v roce 1988 odsouzeny čtyři osoby k trestu odnětí svobody, tři mladí muži nepodmíněně a matka jednoho z nich s podmíněným odkladem. V případu mělo jít především o poškození pomníků padlých sovětských a bulharských vojáků na hřbitově na Olšanech, shození kanálového poklopu z Nuselského mostu, položení betonového pražce na železniční trať a další skutky. Veškerý důkazní materiál byl v srpnu 1989 zničen.

Pro práci soudce platí zásada in dubio pro reo. Tedy že v případě nejistoty by měl vždy rozhodnout ve prospěch toho, který je obviněný, respektive obžalovaný. Podle mého názoru, který jsem učinil na základě vyžádaných a nezačerněných dokumentů, v tomto případě došlo ze strany soudce Roberta Fremra, kromě jiného, k vážnému porušení této staré zásady. Proč? Nabízejí se nám tu dvě možná vysvětlení. Buď soudce Fremr v té době učinil chybný úsudek jako soudce, což by ho diskvalifikovalo profesně a odborně. A nebo jednal na objednávku, a pak by šlo o vážné zjištění. Soudce totiž nesmí ztratit nadhled a mít při tom určitou životní moudrost a zachovávat nestrannost.

Pro pochopení celé věci musíme ještě připomenout, že soudce Fremr sice uvádí, že vstoupil do KSČ jenom na dobu několika týdnů nebo měsíců, ale to není celá pravda. Jakožto kandidát na člena strany měl za sebou důkladnou přípravu, která trvala v jeho případě prý dva roky. Během ní se musel osvědčit jako loajální, oddaný a spolehlivý. Ostatně podle všeho si vedl dobře, protože se ve 30 letech stal předsedou trestního senátu, a to není málo. Dnes totiž v souladu se zákonem o soudech a soudcích se může kandidát stát soudcem teprve po dosažení právě hranice 30 let věku. A tak Robert Fremr, tehdy právě 30letý, spolu s přihláškou do strany automaticky musel přijmout také závazek plnit stranické úkoly.

Vedoucí role strany byla ukotvena v článku 4 ústavy z roku 1960. Proto by nás nemělo překvapit, že v jeho práci soudce se mohly objevit vlivy, které souvisely s jeho zájmem o členství ve straně. Pro úkoly si soudruzi z městského soudu totiž chodili nejméně na městský výbor KSČ a v některých případech možná i na ÚV.

V kauze Olšanské hřbitovy podle obžaloby mělo jít o tříčlennou skupinu, jejíž hlavou měl být pan Alexander Eret. Bylo mu tehdy 19 let. Měl se dopustit mj. propagace fašismu. Vedle několika zmínek o údajných rozhovorech se spolužáky ale ve spisu nikde nenajdeme přesvědčivý důkaz o tom, že by dotyčný někde veřejně, tedy na veřejném prostranství, fašismus skutečně propagoval. Přesto byl odsouzen. Soudci Fremrovi, který byl předsedou pětičlenného senátu, to zřejmě nebylo divné.

Paradoxem je, že naopak Robert Fremr, kandidát na člena KSČ, ve stejné době podobné dokumenty doma držel. Musel u sebe jako komunistický soudce a kandidát na členství mít stanovy KSČ nebo jiné dokumenty šířící nenávistnou ideologii komunismu. A ta byla později na základě zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, mluvím o zákonu č. 193/1999 Sb., také jako zločinné označena.

Soudce Fremr v tomto procesu odsoudil Alexandra Ereta pro spáchání osmi trestných činů. Ze záškodnictví, poškozování majetku v socialistickém vlastnictví, výtržnictví, z podpory a propagace fašismu, z pokusu o znásilnění, ze soulože mezi příbuznými, z ohrožování mravní výchovy mládeže a z nedovoleného ozbrojování. Celý případ vyšetřovala StB. Alexander Eret byl během vazby na cele s násilníky a spolupracovníky StB, kteří z něj doslova vymlátili doznání k uvedeným trestným činům, přestože se jich často neúčastnil. Byl na cele mučen, týrán, takže jediná naděje, kterou měl a kterou mu tito násilníci poradili, spočívala v tom, že měl předvést, že je jako chorobný lhář, sadista, sexuální deviant, aby se dostal do blázince. Eret tehdy sehrál divadlo, což se dostalo i do spisu. Ale poté, co zjistil, že s ním na cele byli právě spolupracovníci StB, kteří ho naváděli, se pokusil o sebevraždu.

Po několika měsících jeho vyšetřovací vazby vyslýchali také matku Alexandra Ereta a konfrontovali ji se synovým doznáním. 19. 11. 1987 ji předvolali do Bartolomějské, pak ji odvezli, tuším, do Ruzyně. A po osmihodinovém výslechu ji po půlnoci estébáci přinutili k podpisu výpovědi. Mezitím její nezletilou dceru odvezli, podrobili nedobrovolné gynekologické prohlídce, při níž sice nic zvláštního nezjistili, zato však jí dokonce způsobili poranění. Matka byla sice původně předvolána jako svědkyně, brzy však změnili její status na obviněnou. Na základě vynucené výpovědi, kterou z ní StB dostala, ji soudce Fremr nakonec i odsoudil. Kdo by potřeboval znát další odpudivé detaily, může si je najít nejen v rozsudku, ale třeba i v místopřísežných prohlášeních matky a dcery.

Soudci Fremrovi nevadilo, že 19letý Alexandr Eret nebyl účasten ani u jednoho z prokázaných hlavních trestných činů této skupiny. Celá jeho argumentace stála na tom, že Alexandr Eret byl zvláště rafinovaný vůdce, protože svým kumpánům vždy poradil, jaké trestné činy mají spáchat, aby sám nakonec zůstal stranou a nemohl tak být obviněn.

Na straně 24 rozsudku městského soudu stojí, že, cituji: „Pokud byl obžalovaný Eret některým útokům přítomen osobně, většinou při nich nevystupoval aktivně nebo se do nich nezapojil vůbec,“ konec citace.

V rozsudku Robert Fremr opakovaně opouští roli nestranného soudce a podsouvá obviněným nejrůznější motivy pro jednání. Rozpoznal u nich například nepřátelství k socialistickému společenskému zřízení, strana 127, dále že chtěli škodit komunistům nebo že se dopustili hanobení prezidenta republiky. Daleko nejsilněji působí na straně 15 jeho rozsudku výrok, že obžalovaný, v tomto případě Antonín Mundok, se dopustil trestného činu hanobení stavu světové socialistické soustavy. Trestní soudce politizoval proces, což je pozoruhodné. A to nemluvíme ani o tom, že si podle rozsudku nepovšiml, že u výsledku obviněného Ereta systematicky chyběl obhájce, což bylo zcela v rozporu s právním řádem.

O tom, jak městský soud uvažoval o společenské nebezpečnosti odsouzeného Ereta, vypovídá, že mu z moci soudní zabavili celý seznam osobních věcí. Mezi nimi nechybí ani dva filmy a fotografie z událostí roku 1968 v Československu. Skutečně se tehdy na městském soudu vyznamenali. Zřejmě tam vládl stále ještě tuhý komunismus. A to, prosím, bylo v době perestrojky, kdy Gorbačov i v Kremlu povoloval šrouby, kdy východní Němci hledali cestu do svobody za železnou oponu a kdy Solidarność přinesla Polsku už dávno novou naději. Zato u nás se považovalo za trestné, protistátní a společensky mimořádně nebezpečné mít doma dokonce fotografie z vpádu vojsk roku 1968.

Proč se k tomu případu dnes vůbec vracet? Protože na kandidáty Ústavního soudu musíme klást ty nejvyšší nároky. Nejsme tu od toho, abychom rozhodovali o vině nebo nevině obžalovaných v konkrétních případech. Nemělo by nám ale uniknout, jak o této kauze mluví tehdejší aktér a dnes prezidentem navržený kandidát. Ve svém vystoupení na ÚPV Senátu dne 11. 7. tohoto roku totiž uvedl Robert Fremr následující. A já vycházím při tom ze zvukového záznamu.

Řekl: „Kauza Olšanské hřbitovy prý byla velmi závažná. Šlo o tři chlapce, dopustili se vandalského chování, šlo prý o nezralost věku. Obžaloba byla proto kvalifikovat jejich činy v souladu s trestním zákoníkem jako záškodnictví.“

A tomu vyšel vstříc soudce Fremr, protože v rozsudku si záškodnictví také osvojil. Nemělo by nám ale uniknout, že právě tento trestný čin soud v roce 1992 pak zrušil.

Robert Fremr doslova před dvěma týdny řekl, cituji: „Nechci to nějak zlehčovat. Měli skupinu, která se dopouštěla vandalského jednání,“ konec citace. Ničení pomníků vojáků na Olšanských hřbitovech pak podle něj mělo být relativně bagatelní delikt.

Rád bych řekl, že na tom, co dnes soudce Robert Frem označuje za bagatelní delikt, tehdy postavil celý svůj politicky vypointovaný rozsudek, jímž odsoudil Alexandra Ereta na šest let. A to přesto, že odsouzený na Olšanských hřbitovech nikdy nebyl. Senátnímu výboru kandidát na soudce Ústavního soudu dále řekl, že proces prý proběhl v klidu, líčení proběhlo bez většího zájmu, v jednací síni bylo pět lidí. Dotěrné fotografy prý vykázal za dveře. I tady musíme soudce Fremra opravit. Dění v jednací síni natáčela Československá televize několika kamerami, byly pořízeny záběry pro zpravodajství a dokonce byl odvysílán zvláštní pořad s názvem Stalo se 31. května, který připravila Ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti Československé televize. Probíhala masivní propaganda, kterou režim inscenoval s cílem zastrašit všechny, kdo by chtěli jako ti tři odsouzení škodit komunistům. Informace o procesu se objevily v televizi i v denním tisku.

Také podle vzpomínek obviněného Alexandra Ereta, tedy odsouzeného, byla soudní síň docela plná. Vzali si totiž toho 13. 6. 1988, jak vzpomíná: „Ten největší sál na Karláku a ten byl narván publikem, žurnalisty s kamerami a mikrofony k puknutí. Řada jich musela stát podél zdi nebo na chodbě, protože místa k sezení byla obsazena,“ konec citace.

Není tedy pravdou, jak uvedl pan soudce Robert Fremr na jednání výboru Senátu, že celá mediální kampaň vypukla až později, až po tom, co on svou práci soudce na případu dokončil. Ostatně sám svá slova krátce poté vyvrací ve vyjádření, které zaslal všem senátorům, kde uvádí, cituji: „Pochopitelně z mediální kampaně, která procesu předcházela, si celý trestní senát byl vědom očekávání exemplárního potrestání obžalovaných. Mohu ale s čistým svědomím uvést, že jsme tomuto očekávání jako senát vstříc nijak nevyšli,“ konec citace.

Jak jsem zmínil, soudce Robert Fremr umožnil, aby u matky Alexandra Ereta během vyšetřování změnili status svědkyně na obviněnou. A tak se stalo, že paní Eretová, kterou po osmihodinovém výslechu StB donutila podepsat vynucenou výpověď a která marně doufala, že tuto výpověď před soudem bude moci změnit, byla naopak tím soudem odsouzena, a to za zanedbání výchovy, na rok a půl s podmínkou. Nebylo jí soudem umožněno ani změnit svou výpověď.

O odsouzení matky Alexandra Ereta se na senátních výborech pan soudce Robert Fremr nezmínil. V rozhovoru pro portál Hlídací pes, jehož části najdeme v článku Drsná akce StB, roli v ní měl dnešní adept na ústavního soudce Robert Fremr, z 26. 7. tohoto roku, k odsouzení matky Alexandra Ereta uvedl, cituji: „Zní to divně, ale já jsem to asi opravdu vytěsnil z paměti,“ konec citace. Z uvedeného textu, který tehdy vznikl na základě konfrontace pana soudce Roberta Fremra s archivními materiály, si dovolím citovat ještě tato slova: „Je to šok, nikdy jsem nic takového neviděl, bylo nás tam pět a nikde jsme neviděli ani náznak, že to bylo zmanipulované. Ten psychiatrický posudek tří renomovaných soudních znalců nás přesvědčil a všichni se přiznali. Vždyť tady z toho vyplývá, že řada důkazů byla pořízena zjevně protiprávním způsobem a my bychom je vůbec nesměli použít. Paní Eretovou bychom s největší pravděpodobností vůbec nemohli soudit. Strašné vědomí. Bylo to tak dobře připravené a já musím přijmout, že jsem byl naivní, zmanipulovali nás,“ konec citace. V tomto rozhovoru ještě stojí, cituji: „Cítím lítost nad tím, co jsme způsobili paní Eretové i Alexandru Eretovi,“ konec citace.

Máme tu tedy doznání, vynucená, a důkazy, protiprávní. Soudce sice před senátory prohlásil, že přísahá na svou smrt, že nebyl manipulován. Ale po několika dnech mění výpověď a dnes naopak říká, že zmanipulován byl. Ale za rozhodnutím stojí a argumentuje tím, že rozsudek označený za zmanipulovaný, přičemž o manipulaci soudce mluví sám, je dodnes platný a komunistický prokurátor navíc nebyl spokojen. To vše jsou citace z posledních týdnů. Nabízí se tedy celá řada otázek. Například nakolik byla účast soudce na zpolitizování procesu vědomá, pakliže vezmeme v úvahu historické reálie, tedy že jakožto součást komunistické justice mohl chtít prokázat loajalitu KSČ? Ostatně by tomu nasvědčovalo obviňování obžalovaných z nepřátelství k socialistickému společenskému zřízení, ze snahy škodit komunistům nebo z hanobení stavu světové socialistické soustavy.

Můžeme se ptát, nakolik byli v té době soudci doopravdy zmanipulované StB a jak se jim podařilo obstát před tlakem komunistického režimu, tlakem médií a propagandy. Připomínám, že komunistický režim byl zločinný, jak ukazují také metody použité při vyšetřování tohoto případu. Nabízí se také otázka, proč si dostupné dokumenty a informace o tak kontroverzním případu, který zůstal v povědomí veřejnosti a na který přišla řeč ve výborech, nezajistil Robert Fremr včas sám? Nemusel by nám pak ve svých vyjádřeních opakovat, že se něco nestalo nebo že si něco nevybavuje, protože nemá rozsudek k dispozici. Má-li ho k dispozici senátor, mohl ho mít k dispozici i on sám.

Co říci závěrem? Nikdo nemá nárok na to, stát se členem Ústavního soudu. Nad jeho členy už není žádná další kontrola. Vládu nad nimi má už jenom jejich profesionalita, osobní integrita a to, že budou umět naslouchat svému svědomí. A jsou-li tu jakékoli otazníky, pak je potřeba je položit na stůl a všechny zodpovědět. V tomto případě otazníky přibývají doslova s každým dnem. Naposledy včera jsme obdrželi vyjádření pana soudce Roberta Fremra, ve kterém si stojí za rozhodnutím a argumentuje tím, že jsou rozsudky dodnes platné. Podotýkám, že tomu tak může být z několika důvodů, které tu ani nemusíme detailně rozebírat. A dále nám sděluje, že v rozhovoru vyjádřil ve vztahu k Alexandru Eretovi a jeho matce lítost. Mně osobně to ale vůbec nestačí.

V tomto případě otazník přibývají a bez ohledu na další, například kariérní postup pana soudce nebo spravedlivá rozhodnutí v jiných případech, které měl na starosti, odmítám návrh na jmenování Roberta Fremra na ústavního soudce ze zcela zásadních důvodů. Podle mého názoru se podílel na nespravedlivém zpolitizovaném procesu, přičemž mám celou řadu pochybností i o jeho současných výrocích. Například zda tak mohl činit opravdu nevědomě, jak uvádí, a zda to dnes opravdu adekvátně reflektuje.

Senát byl vždy strážcem étosu roku 1989, hlídal, aby oběti komunismu nacházely zastání i tehdy, kdy tomu situace nebyla jinak příznivá. Relativizovat vinu nebo zpochybňovat podíl na zločinech komunismu by bylo velmi nebezpečné. Je proto překvapivé, že prezident republiky tento návrh předložil.

Kolegyně a kolegové, pokud jste neměli čas se začíst do zmíněného rozsudku soudce Fremra, nedejte na první dojem, vyžádejte si spisy, abyste sami seznali, jak vážné věci tu dnes řešíme. Na základě mého vlastního čtení zmíněných dokumentů dnes odmítnu udělit souhlas se jmenováním soudce Roberta Fremra ústavním soudcem. A vás tímto zvu, abyste to odmítnutí zvážili také.

Děkuji vám za pozornost.