Podobná zástupná záležitost, která ji spustila, jako fingovaná smrt studenta Šmída na Národní třídě, kterou sehrál člen StB Zifčák a náležitě do médií, tehdy Svobodné Evropy, poslal disident Petr Uhl (co takhle ověření, zda se nejedná o fejk, jak jsme dnes osočováni, pokud něco napíšeme, co nejde pod vousy pracovníkům neziskovek, kteří hlídají jako oko v hlavě vše, co se objeví na internetu?).
Výstřel z Aurory tehdy v roce 1917 byl také zástupný. Vše bylo už předem dohodnuto. Tehdejší Kerenského vláda, která v únoru 1917 vystřídala samoděržaví a svrhla cara Mikoláše II., kterého zradil bratranec, anglický král Jiří V., byla tak slabá a rozhádaná, že bylo jen otázkou času, kdy padne.
Taktéž naši komunisti, v čele s Milošem Jakešem, ztratili oporu v Komunistické straně Sovětského svazu, kterou vedl v roce 1989 Michail Gorbačov, či vlastně jeho žena Raisa, které dělalo moc dobře, že ji berou jako první dámu v západním světě. A navíc stranické vedení bylo zrazeno těmi, na které se nejvíc spoléhalo. A to Státní bezpečností. První vlaštovkou bylo, že unikl projev Milouše Jakeše (jak novináři hned po pádu režimu vypátrali v rodném listě), pronesený v Hrádku u Plzně. A domnívám se, že jeho šíření bylo tajně podporováno. Také u nás bylo už dávno vše předem dohodnuto, ovšem jinde než na domácí půdě. Ostatně i jako v Rusku v roce 1917.
Mám jednu vlastnost, nebo spíše schopnost. Nikdo mne neopije rohlíkem. Samozřejmě jako někdo, kdo nikdy nebyl členem strany, ačkoliv byl do ní pětkrát váben a lákán (mám totiž dělnický původ a vysokoškolské vzdělání, čímž bych měl vlastně super kvalifikaci pro vstup), jsem byl nejdříve rád, že se hnuly ledy. Jenže jako pracovník hudební redakce Československého rozhlasu jsem objevil na Václavském náměstí členy KSČ z jiných redakcí, jak nadšeně chrastí klíči. Vrcholem bylo, když mi řekl šéfredaktor, samozřejmě významný člen KSČ, a dokonce milicionář: Petře, doufám, že jdeš protestovat na Václavák. Jako nestraník jsem byl od straníka zaúkolován jít demonstrovat. Vrchol odhazování stranické legitimace.
Od té doby už jsem se ani na Václaváku ani na Letné neobjevil. A připravoval jsem se na podnikání, protože jsem věděl, že na nějaký čas s českou populární muzikou bude utrum. Že lidé budou chtít cokoliv ze západu a vše, co bylo domácí a populární předtím, bude odsuzováno jako normalizační umění, jak se později ukázalo.
Nastalo hromadné převlékání kabátů a odsuzování těch, co zůstali myšlenkám socialismu a vůbec levice věrní.
To převlékání kabátů je prokletí našeho národa. Bylo po rozpadu monarchie, po záboru Sudet, v době druhé republiky, v době Protektorátu, po osvobození v roce 1945, po Únoru 1948, v době Pražského jara 1968, v době po Pražském jaru, a nakonec po roce 1989.
Protože jsem na přelomu let 1989 a 1990 vystupoval a měl vyprodaná hlediště, tak jsem sehnal dva tisíce podpisů pro vznikající stranu Sdružení pro republiku, Republikánskou stranu Československa doktora Miroslava Sládka s jednou podmínkou, že do strany nebude přijat nikdo, kdo převlékl kabát a byl předtím v KSČ. Sládek to dodržel, a Republikáni byli tak jedinou parlamentní stranou bez převlečených. Sám jsem ovšem do této strany nevstoupil, chtěl jsem zůstat apolitický. Založil jsem až v roce 2002 Stranu zdravého rozumu, pozdější název Suverenita – strana zdravého rozumu a nynější název Rozumní. Tato strana nyní vstoupila do koalice pro volby do Evropského parlamentu s názvem Aliance za nezávislost ČR.
PS: Mám návrh. Na to, proč byl 17. listopad dříve památným dnem, totiž Mezinárodním dnem studentstva na paměť zavření všech Vysokých škol v Protektorátu a skutečné smrti studenta Opletala v roce 1939, se skoro vůbec v tom nánosu falše, až na akci u Hlávkových kolejí, zapomnělo. Zrušme 17. listopad jako státní svátek. Zrušíme tak to nejapné pokládání věnců od těch, co byli pilířem toho režimu, který byl 17. listopadu jakoby svržen. A nemyslím tím jenom současného prezidenta.
