Na světě je více formální demokracie, ale kupodivu nikoli více svobody. Demokracie je tak silná, jak silná je konkrétní společnost. Ve 20. století se několikrát otřásla v základech. Přispěl k tomu mravní relativismus, projekty sociálního inženýrství a pasivita elit. Demokracii oslabuje hodnotová krize, nefunkčnost institucí státu, korupce vládnoucí garnitury, ekonomická nestabilita a sílící pocit většinové společnosti, že dochází k zásadní sociální nerovnosti a nevymahatelnosti práva, či dokonce jeho účelovému zneužití. Pád základních hodnot je tím pomyslným kamínkem v lavině. Dochází k úpadku odpovědnosti, prohlubuje se všudypřítomná povrchnost, nestálost a také nerovnost před zákonem. Ve společnosti absentují autority. Výsledkem je demokracie bez elit, bez výrazných inspirativních osobností. Vlády se ujímá průměr. Vítězí populistická demagogie. Selhává i hlídací pes demokracie – média. Místo hlídacích psů máme spíše domácí mazlíčky těch vyvolených.
Veřejné mínění je manipulováno masivním zneužíváním informačních technologií. Celospolečenskou diskusi nahrazují ohlušující produkty entertainmentového byznysu. Šedá zóna utíká do svých mikrosvětů. Objevuje se opět existenční vynucená loajalita. Dochází k nové formě společenské schizofrenie. Výsledkem je neochota k obraně hodnot. Důvodem je strach, nezájem a bezmoc. A právě proto je tak důležité stále a stále usilovat o soulad pojmů svoboda a zákon.
Česká justice je tak jako celá společnost teprve na prahu své dospělosti. Ale žádný sebelepší zákon nezmůže nic, pokud nebude platit Senecova myšlenka: „Co nezakazuje zákon, to zakazuje stud“. Naši soudci jsou stále v sevření minulosti. A to nejen té nedávné, ale dokonce už z dob Rakousko-Uherska. Soudci neposuzují, nýbrž často pouze aplikují zákon bez ohledu na okolnosti. Soudy jsou nezřídka velmi pomalé. Věrohodnosti jim nepřidává ani diametrální rozdílnost rozsudků jednotlivých stupňů.
Zákony jsou mimo jiné důležité proto, aby ten momentálně silnější nemohl všechno. Pro tuto aplikaci je třeba nejen důkladné profesionality, ale především odvahy. Justice nemůže být pouhou administrativou. V minulých letech české justici neprospěly evidentní případy její politizace, což bylo zřejmé v kauze Čunek či katarského prince. Údiv vyvolávají i kauzy soudce Berky či podivné zmírňující rozsudky pro různé zástupce organizovaného zločinu. V devadesátých letech neuměly soudy řešit nové formy hospodářských deliktů. Ostatně to neuměla ani policie a státní zastupitelství. A to za aktivního přispění politických špiček. Emancipace a profesionalizace soudů je důležitým předpokladem k tomu, aby nezkolaboval stát a neupadl do nové fáze mravního relativismu.
Kastování na my a oni, myšleno my „odpovědní“ představitelé výkonné a zákonodárné moci a oni „neodpovědní“ soudci, je nejen hloupé, ale především velmi zrádné. Krom toho platí, že ty i ony si platíme my ze svých daní. Demokracii a svobodu ubráníme jedině tehdy, když se těchto pojmů nevzdáme. Jistě tomu pomůže větší akcent na vzdělanost, aktivní kontakt se světem a podpora různých forem individuálních a skupinových iniciativ. Být v opozici vůči nemravnému establishmentu, a vůči diktátu mocných lobby, není a nemůže být pouhá pošetilost. Nejlépe to vystihuje tento Aristotelův citát : „Kdo se neúčastní veřejné debaty, týkající se základních problémů, žije mimo obec, ten se musí buď povznést na úroveň bohů, nebo klesnout na úroveň zvířete. Obě možnosti jsou pro společnost velmi nebezpečné.“
