S naší národní identitou neměla „legendární sametová revoluce“ společného vůbec nic. Romanticky se tento časový úsek našich novodobých dějin prezentuje jako projev spontánního občanského vzdoru, jako výraz touhy většinové společnosti po svobodě a demokracii. Ano, jako naivní a neinformovaní pěšáci jsme tomu chtěli věřit. Podlehli jsme omamné atmosféře všelidové pospolitosti prvních dnů a týdnů po 17. listopadu 1989. A říkali jsme si konečně.
Není divu, vždyť 9. listopadu 1989 dochází k pádu berlínské zdi. Je tím předurčeno nejen blížící se sjednocení Německa, ale i doslovná kapitulace východního bloku. O tři dny později 12. listopadu 1989 promlouvá v rakouské státní televizi zajímavý host z ČSSR. Byl jím vedoucí oddělení makroekonomie Prognostického ústavu ČSAV Václav Klaus. Řekl, že jeho zemi čekají zásadní změny. Zajímavé.
Valtr Komárek později označil Prognostický ústav za školu revoluce. Tou jeho školou prošla pozoruhodná plejáda budoucích kádrových rezerv. Posuďte sami – Klaus, Dyba, Dlouhý, Mládek, Šedivý, Tůma, Ransdorf, Dolejš, Ježek, Kouba, Kreuter, Zeman (od r. 1990), Klímová (externě) a také tajemný exšpion Koecher.
Jeden z mála doposud známých, i když stále nedostupných, výstupů činnosti této ctihodné instituce je materiál pod názvem „Souhrnná prognóza ČSSR do roku 2010“, vydaná v roce 1988, autorství Valtr Komárek a kolektiv. Materiál vznikl na přímou interní objednávku ÚV KSČ. Byl v té době podroben kritice především tehdejšího ministra vnitra Obziny, ale měl i svého rozhodujícího zastánce. Tím byl předseda vlády Adamec. Tentýž Adamec, který po listopadu 1989 poskytl OF legitimitu a zahájil s ním jednání, jako s oficiálním reprezentantem politické opozice. Syn Ladislava Adamce se později stal veleúspěšným privatizátorem, i když začínal poněkud neslavně v příběhu zkrachovalé banky Bohemia.
Prognostický ústav měl svou obdobu i v dalších satelitech Sovětského svazu. První impuls k jejím vznikům poskytl v r. 1984 Jurij Andropov, generální tajemník ÚV KSSS a dlouholetý šéf KGB. V druhé polovině osmdesátých let minulého století se tyto instituce staly důležitým nástrojem v tzv. perestrojce posledního sovětského vládce Gorbačova. A byl to právě Gorbačov, který prosadil u svých amerických partnerů výměnu elitního agenta KGB a StB Karla Koechra (nebo též Köchra) za sovětského disidenta Anatolije Ščaranského. Tento ukrajinský rodák z Doněcku se po té stal významným izraelským politikem (Nathan Šaransky), s mimořádně úzkými vazbami na některé významné ruské oligarchy z Jelcinovy éry – Gusinského, Berezovského, Chodorkovského, Fridmana a také Abramoviče. Karel Koechr se údajně netajil tím, že během svého pobytu v USA byl v kontaktu i s tehdejším studentem Viktorem Koženým.
Pod praporem Prognostického ústavu se uskutečnil v letech 1987 – 1988 také československo-americký kulatý stůl. Na něj pak navázala studijní cesta dvojice Komárek a Dlouhý po amerických univerzitách v roce 1988. Zajímavou postavou byla i externí spolupracovnice Prognostického ústavu Rita Klímová, manželka Zdeňka Mlynáře. Měla mimořádně dobré kontakty na nejen americkou ambasádu. V disidentském prostředí působila jako spojka a tlumočnice. Byla to právě ona, která přivedla Václava Klause do Činoherního klubu a odstartovala tak jeho dráhu v OF.
Pravděpodobným počátkem pádu železné opony a řízené destrukce východního bloku byly výsledky rozhovorů Reagana a Gorbačova. Stalo se tak během návštěvy Reagana v Moskvě v červnu 1987. Komunistická informovaná elita věděla, že bude muset uvolnit šrouby a také si tzv. chtěla užívat života v luxusu, který znala ze stále častějších cest na západ. Chtěla přetavit svou politickou moc v legální i pololegální ekonomický vliv a profit, k čemuž potřebovala expandovat za hranice východní zóny. Obě strany – Západ i Východ si začínaly uvědomovat hraniční limity závodů ve zbrojení. Západ věděl, že na Východě čekají lační konzumenti jejich produkce, že jim mohou nabízet své zboží a služby. Také věděli režiséři nových reálií, že potřebují větší trhy, levnou a relativně kvalifikovanou pracovní sílu a v neposlední řadě přístup k ruskému nerostnému bohatství.
Globalismu a amerikanizaci se začalo říkat svoboda a demokracie, přičemž ze všeho nejvíce šlo o novou formu mobility kapitálových operací. Kdo platí, ten rozhoduje,…a hlavně očekává budoucí nemalé zisky. Politika je svým způsobem jen pokračováním velkého byznysu jinými prostředky. Jde o to vyrobit na nové (či spíše staronové) zboží lákavý obal, mít dobré P.R. a marketing a umět dovednosti jako je „vrtěti psem“.
Obrysy nových dohod se záhy začaly uplatňovat v praxi. V přelomovém roce 1989 došlo k převratům ve všech komunistických státech východní Evropy synchronizovaně během 7 měsíců. Nutno dodat, že my jsme byli předposlední a po nás byli už jenom Rumuni. Ve stejné době měli Poláci již dávno nekomunistického předsedu vlády. Nové mocenské uspořádání světa bylo na světě. Byla přepsaná mapa, která platila od konce 2. světové války. Sféry vlivu změnily své obrysy, ale kdo ví, jak přesně. Možná šlo skutečně jen o ty obrysy. Nicméně, tehdy se zdálo, že nás čeká nekonečné období míru, prosperity a žití v pravdě. Krásná iluze. Pokud někdo ve východním bloku urychlil běh událostí, pak to byla polská Solidarita a polský papež. Naše opozice z řad disidentských komunit byla málo početná, atomizovaná na různé zájmy a hlavně pečlivě monitorována a infiltrována Státní bezpečností. Prokázaných i neprokázaných příkladů je více než dost. Týkalo se to i kontaktů s emigrací.
Mladší a dobře se orientující vrstva stranické nomenklatury tušila již od roku 1987 vývoj dalších událostí a pečlivě se na očekávaný zlom připravovala. Šlo o to najít vhodný čas, ten správně uchopitelný příběh a ten pak veřejnosti předložit s náležitou uměleckou licencí. Soudruzi Hegenbart a jiní věděli, že éru gerontologického vymíraní stranické věrchušky musí převzít oni a domluvit se s řízenou opozicí na převzetí moci a zachováni ekonomického vlivu. Nikdo nechce krveprolití a konec konců - „ nejsme jako oni“. Tedy „ oni nejsou jako my“. A ve finále už bude jedno, kdo jsou to ti „oni“ a kdo jsme to ti „my“. Hlavně, aby zvítězila ta naše společná láska a pravda.
Ostatně dohoda Čalfy s Havlem je toho jasným a hmatatelným produktem. Na scénu po té nastoupila nová vlna ideologů, manipulátorů, demagogů a organizátorů davu. Mezi nimi i tací, kteří v pozicích dělníků revoluce v prvních dvou letech posloužili, neznaje důkladně souvislosti, osoby a obsazení, a natož jejich skryté vazby. Bohužel neměli dnešní zkušenosti a dnešní informace. Nakonec každá tzv. zaručená revoluce přeci požírá své děti. Věřte, že vím, o čem píšu. Vše nemělo svůj předem dohodnutý scénář, ve hře bylo mnoho proměnných veličin i nenadálých faktorů „X“. A pak se vám jednoho dne rozjasní a uvědomíte si, že do některého světa patřit můžete a do jiného nemůžete a nechcete. Je důležité to pokud možno včas poznat a říct ne. Člověk by měl dělat věci správné a ne jen ty momentálně výhodné. Má hranice poznání byla naplněna na přelomu let 1992 a 1993.
Vraťme se na začátek. Je potřeba si uvědomit, že v roce 1989 měla všemocná KSČ 1,7 mil. členů. Československá lidová armáda čítala 250 tisíc mužů a byla plně vyzbrojena. Dalších 60 tisíc mužů bylo v útvarech Federálního ministerstva vnitra a 150 tisíc ozbrojených členů měly Lidové milice. A to není všechno. Když opustila Česko-Slovensko sovětská armáda, k 30.6.1991, tak to bylo celkem 73 500 sovětských vojáků a 39 tisíc jejich rodinných příslušníků. Přičemž po invazi v srpnu 1968 bylo na území ČSSR rozmístěno celkem 150 tisíc vojáků armády SSSR. Je tedy obtížné si představit, že k tak radikální změně poměrů po 17. listopadu 1989 by mohlo dojít bez posvěcení Moskvy a její předchozí dohody s USA. Československo bylo pro Rusy vždy jen předsíní na Západ a platí to i pro Západ, pro nějž jsme byli a svým způsobem stále jsme jen předsíní do Ruska. Jsme jenom atomy figurek na šachovnici skutečně mocných tohoto světa.
I když připustíme, že z oněch 1,7 mil. členů KSČ jich většina do partaje vstoupila kvůli kariérnímu postupu a dalším výhodám, tak přesto KSČ představovala ohromnou politickou sílu. A ta se rozsypala během několika dnů. Proč? Protože ti „zasvěceni a prozíraví soudruzi“ se rozhodli stranickou legitimaci rychle zahodit a učinili tak opět kvůli kariéře a dalším novým výhodám. Věděli, že blížící se redistribuce národního majetku bude zároveň novou redistribucí moci a vlivu. A chtěli u toho opět být, ať již přímo či skrytě. Ti nejšikovnější z nich se často rekrutovali z kádrů podniků zahraničního obchodu, z ředitelství oborových podniků a ze střední vrstvy předchozího vedení KSČ. Měli informace, kontakty nejen doma, ale hlavně v tzv. devizové cizině, a také měli rozjezdové zdroje. Připočtěme si k nim potomky diplomatů a různých dalších prominentů stranické nomenklatury. Vyjde vám z toho množina tzv. vítězů sametu. K nim je potřeba ještě přidat početnou vrstvu veksláků a jejich kompliců, kteří se tzv. realizovali v malé privatizaci a legalizovali tím své předchozí výnosy. Někteří z nich pak rychle stoupali dál a výš (Mrázek a spol.) a svým vlivem pronikali i do nových politických struktur, policie, justice a zaměřovali se zejména na daňové úniky všeho druhu. Směs veksláků, oportunistů, konjunkturalistů a kariéristů určila ráz doby a stavěla podivné základy nového státu.
Nelze pominout ani důkladná a velmi jemná přediva, jež po celé zemi v éře socialismu rozprostřela síť příslušníků a spolupracovníků StB. Obávám se, že úplnou pravdu se o tomto démonickém světě již nikdy nedozvíme. Škoda. Mnohé by pak bylo jasnější. Doposud známé seznamy lidí, tak či onak spjatých s StB, nebyly a nejsou úplné. Obsahovaly totiž hlavně tzv. mrtvé svazky, které byly uloženy v archívech do konce roku 1989. Naprostá většina těch klíčových živých svazků byla skartována na přelomu let 1989 – 1990. Generál Alois Lorenc věděl dobře, co dělá a věděl to asi i nedávno zesnulý exministr Sacher. A věděli to možná i někteří další muži z první linie sametové revoluce. Rychlá skartace zásadních živých agenturních svazků vytvořila nedozírný vyděračský potenciál pro budoucí vlivné zákulisní hráče. Nic na tom nezměnil ani lustrační zákon, který tak mohl mít jen neúplnou a tudíž neefektivní podobu. Skutečně velká esa jste pak mohli najít spíše v bankách a privatizačních fondech. Tam se rozhodovalo o tom, jak se rozebere státní majetek. Ale ani to vše není nejpodstatnější z oněch neviditelných zákulisních her.
Rozhodující totiž vždy byla podřízenost StB vůči KGB a GRU. Podle sofistikovaných odhadů u nás působilo asi 7 – 8 tisíc příslušníků a spolupracovníků těchto sovětských zpravodajských služeb. Někteří hodnotitelé pádu železné opony označují tento bezprecedentní zlom za privatizační puč KGB. Kdo ví? A rozhodně lze předpokládat, že nějaká část těchto bývalých sítí byla i v uplynulých letech obnovována a restartována. Zásadní skutečnosti se asi nikdy nedozvíme. Nabízí se i zde ona klasická otázka – „Cui bono?“
Kdo na radikální změně poměrů v mnoha zemích vydělal nejvíce? Mocní se stali ještě mocnějšími. Osa východ – západ se v bývalé světové rovnováze sil rozplynula. Nahradila ji jiná křehká a zároveň velmi dynamická polarizace: bohatý sever – chudý jih. Ale ani to neplatí beze zbytku. Svět se stal ve své současné podobě mnohem komplikovanějším a náročnějším místem k žití. A navíc nás doslova ovládají moderní komunikační technologie a s nimi související hyper inflace informací, ale i dezinformací (člověk si možná mnohdy podmanil přírodu, ale přestává ovládat sebe sama).
Z včerejších nepřátel se stali spojenci a naopak (alespoň dočasně). O osudu celého světa již nerozhodují jen dialogy velké Ameriky a velkého Ruska. Na scéně jsou i jiní silní hráči. Kdo by čekal před 25 lety ekonomickou dominanci Číny? A nejen to, zásadní neklid přinášejí do světového dění krom jiných zejména nepřátelští militantní vyznavači ortodoxního islámu.
Svět se vlastně proměnil v jednu velkou globální anonymní akciovku. Vlastně ani netušíme, komu jednotlivé země patří. Česko nevyjímaje. Zvláště Evropa si zvykla na žití v zadluženém blahobytu. Celý tzv. vyspělý svět se ponořil do tohoto modelu, který s sebou nese obrovskou kumulaci kapitálu a moci do rukou úzké skupiny vyvolených. Výrobu nahradil levný dovoz z třetího světa. Reálnou směnu zboží a služeb pak spekulativní a virtuální byznys na finančních trzích.
A jak to vše souvisí s námi a s tou naší národní identitou?
Koho zajímá malá země uprostřed Evropy? Dobře, máme svou tradici, prý stále ještě šikovné české ručičky, dobré pivo a hezké holky. Máme i dobrou tranzitní strategickou polohu. A máme taky nejvíce supermarketů na osobu, nejvíce heren a kasin, nejvíce nevěstinců a poměrně dost prázdných tzv. průmyslových zón. Ubývá těch příkladů, které mohou posilovat hrdost na domácí značku. O to více bychom si těch pozitivních vzorů měli vážit. Není jich mnoho.
Samotná řeč čísel nám však nastavuje nemilosrdné pravdy. Naše roční HDP je skoro třikrát menší než v jedné jediné spolkové zemi Německa Bavorsku. Srovnali jsme se s vyspělejšími sousedy v tom, že koukáme na stejné filmy, oblékáme se stejně, máme stejná rychlá občerstvení a stejné mobily,… a hlavně platíme stejné (a někdy i vyšší) ceny za zboží a služby, nevyjímaje ceny za energie a vodu. Zdaleka jsme se však nesrovnali s jejich průměrnou mzdou a už vůbec ne s jejich průměrnou hladinou kvality života. A nesrovnali jsme se hlavně ani v míře tolerovaných zlořádů.
Není ovšem pravdou, že by si bývalé Československo bezvýhradně rozkulačili pouze a jen bývalí estébáci a kágebáci. Velmi záhy došlo k propletení „šikovných chlapců ze staré školy“ s novými či staronovými přímými či skrytými investory ze západu. Někteří se znali díky působení mnohých hráčů v PZO již z doby dávno před rokem 1989. Šli najisto. Stačilo na někoho něco vědět, někomu půjčit rozjezdové prachy a bylo hotovo. Krom toho tito zkušení šíbři nepotřebovali další prostředníky, tlumočníky a další svědky. Nezřídka posloužili i tzv. bílí koňové, aby zůstal cílový objednavatel navždy za oponou. Legendárnímu pirátovi z Prahy Viktoru Koženému nahodili motory bývalí elitní příslušníci StB Boris Vostrý a Juraj Široký. Ale vše to znělo super moderně a zaručeně americky. No uznejte sami. Harvard vám dá za vaši kupónovku deset tisíc. A tra dá do Bibione. Je to až dětinsky prosté.
Pro seznámení s osudy dalších mega pardálů české cesty privatizace opět doporučuji studium na www.mapovani.cz . Není nezajímavé, že Juraj Široký stál později i u zrodu velkých slovenských finančních skupin, které působí i v ČR. Byl také klíčovým sponzorem Ficova Smeru. Slovenský tisk před časem spekuloval o tom, že dalším ze sponzorů Smeru byl v roce 2006 i tehdy nejbohatší Slovák Andrej Babiš.
Tak jako národ uvěřil tomu, že na Národní třídě zemřel 17. listopadu student Šmíd. Tak jako uvěřil pochod studentů tomu, že Zifčák není Zifčák, ale Růžička, tak jsme skákali na lep různým dalším trikům. A platí to stále. Ostatně i politická vůle lidu zdola nahoru je jen fikcí. Více či méně konzumujeme jen marketingovou produkci, jen umělé obrazy, které někdo účelově prezentuje za realitu. Proč si komplikovat život, že ano. Po roce 1989 se změnilo mnohé. Hru na politiku obzvláštňovala nepolitická politika a dnes vítězí antipolitika. Jedna oficiální pravda byla nahrazena nabídkou různých (nezřídka účelových) pravd. Komunistické strany východního bloku změnily své názvy (s výjimkou té naší), staly se součástí nové nabídky. Bývalí členové ještě včera vládnoucích partají vstoupili do nových stran, anebo si nové zakládali sami a začali si elasticky tvořit novou identitu.
Vzpomínáte na kdysi nejpopulárnějšího politika z poloviny devadesátých let Vladimíra Dlouhého? Signifikantní postava českého příběhu posledních několika desetiletí. Úspěšný v každé době. Elitní kádr Prognostického ústavu, člen KSČ, po listopadu 1989 ministr průmyslu v několika vládách. V pozici jeho poradce začínal svou kariéru i Zdeněk Bakala, další navrátilec z USA. Dlouhý je po odchodu z aktivní politiky poradcem globální investičně bankovní společnosti Goldman Sachs, značky prezentující opravdu velkého hráče velkého světa. A to není všechno. Zároveň byl velmi aktivním členem poradního orgánu několika vlád, tzv. NERVu. Nedávno se zviditelnil i jako prezidentský kandidát a nyní aspiruje na pozici šéfa vlivné Hospodářské komory. To je panečku slušné portfolio. Hlavně se ho neptejte na první fázi privatizace OKD a jiné záhady české cesty k prosperitě a svobodě.
Česká republika se stala snadným soustem pro vlčáky se zvířecími instinkty. Příliš rychlá varianta hospodářské reformy způsobila ve skleníkovém prostředí postsocialistické ekonomiky zásadní otřes. Cynicky se k němu hrdě hlásí i Dušan Tříska, hlavní autor privatizačních zákonů, když říká, že bylo jasné, že 70 až 80% podniků muselo padnout. A ještě dál šel ve své upřímnosti jeho kolega Jan Stráský, který v loňském rozhovoru pro Hospodářské noviny přiznal, že krádež byla nejrychlejší formou privatizace. Komentáře netřeba. Výsledku se pak eufemisticky souhrnně říká transformační ztráty. Příznačné je i to, že Dušan Tříska byl záhy vylustrován jako spolupracovník StB a jeho bratr Aleš stál u zrodu Tykačova impéria Motoinvest. Výnosy z velké privatizace z významné části nekončily ve státním rozpočtu, jak tomu bylo v Anglii v době vlády Margaret Thatcherové a kupodivu nekončily ani na rezervním důchodovém účtu, což aplikovaly mnohé země z bývalého východního bloku, mimo jiné Maďarsko či Polsko.
Většinová společnost byla netečná a podlehla spotřebitelské mentalitě. Svodů a lákadel bylo více než dost. Kritičnost byla chápana jako zrada. A není tomu jinak ani dnes. Vzájemné napadání vyvolených, zvláště v předvolebním čase, je častěji spíše produktem zákulisních dohod. A čas od času je třeba prořezat suché větve či obětovat nějakou nenasytnou rybičku z akvária, tak, aby to neohrozilo velké žraloky. Všichni skuteční predátoři jsou tak nějak vlastně „čestní“, lžou jedině tehdy, když to potřebují, zvláště při té správné optimalizaci svých daní a svých výnosů.
Ve svém strohém výčtu kruciálních témat posledních dvaceti pěti let v naší domácí kotlině se nemohu nezmínit o ČNB. V devadesátých letech naprosto selhala ve své kontrolní činnosti. A lze se jen dohadovat, nakolik to bylo neznalostí a nezkušeností a nakolik svou roli hrály jiné zájmy. O ČNB jsem v loňském roce napsal text „Seznamte se – ČNB“ (http://petrhavlik.blog.idnes.cz/c/380328/Seznamte-se-CNB-a-jini.html), v němž si všímám jmen současné bankovní rady, ale i toho, jak ČNB spravuje své akciové portfolio. Chcete-li znát aktuální informace, pak vám doporučuji se podívat na webové stránky ČNB, konkrétně na čerstvý seznam primárních dealerů státních dluhopisů České republiky. Je to zajímavý výčet.
Žijeme v totálně provázaném a propojeném světě. Nemusíte podléhat spikleneckým teoriím, ale přesto si nemůžete neklást některé zásadní otázky. Třeba ty, kdo vydělává na různých krizích a konfliktech. Jde o náhody, anebo o dlouhodobě udržovaný a pečlivě propracovaný systém? Ostatně byl to zakladatel globální finanční dynastie Rothschildů Mayer Amschel Rothschild, který na počátku devatenáctého století prohlásil – „Dejte mi kontrolu nad měnou jednoho národa – potom mi bude zcela lhostejné, kdo v dané zemi píše zákony“. Jeho slova stále platí. Mají pouze modernější a sofistikovanější podobu. Doporučuji vám k přečtení knihu „Struktura novodobé politické moci“ Garyho Allena, která se věnuje druhé nejvýznamnější finanční globální dynastii, rodině Rockefellerů. Jejich impérium pokrývá pestré portfolio celosvětových komodit, od nerostných surovin, energetiky, banky až po farmaceutický průmysl a nejprestižnější univerzity světa. Není to čtení jen o naplňování amerického snu, ale spíše o metodách technologie moci.
A pokud se budete chtít podívat na kořeny dělby moci v globálním rozměru od počátku dvacátého století poněkud jinýma očima, pak si přečtěte knihu Antonyho Suttona „Wall Street and The Bolschevik Revolution". Stejný autor razí již po desetiletí tezi, že za peníze lze koupit každého nepřítele, případně si domnělého nepřítele na zakázku vyrobit.
Bipolarita světa splnila svůj účel a bylo třeba vymezit novou konstrukci. Produktem těchto modelů je i to, že de facto již neexistují národní ekonomiky, jak se to mohlo jevit v době po rozpadu RVHP. Hlavním důvodem rozhodně není naše (a nejen naše) účast v integračním projektu sjednocené Evropy. Ty rozhodující karty míchá někdo jiný.
Problémem dnešního světa nejsou opakující se finanční nebo hospodářské krize. Tou hlavní krizí je morální liberalismus, který plodí krize odpovědnosti a důvěry. Hlavní otázkou jsou obří dluhy, čímž skutečná moc předchází do rukou věřitelů. Nejasné a záhadné procesy vedou k relativizaci hodnot a k dekadenci společnosti. Hodnotové či ideologické rozdíly nahrazuje hra, stylizace a produkce technologie moci. Je jedno, zda vládne tu či onde jakoby levicový či jakoby pravicový politik. Rozhodující je, kdo a proč si ho platí. I proto, ba co více právě proto, mnozí utíkají od veřejné diskuse do bezpečí svých mikrosvětů.
Pravidla soužití (psaná i nepsaná), kvalita života, péče o nemohoucí a potřebné, vzájemná solidarita a sounáležitost,… to vše se dostává na vedlejší kolej. Společnost se stává manipulovatelným davem, spotřebním zbožím svého druhu. Vítězí kult konzumu a sobectví. Osobnosti jsou nahrazeny celebritami z bulváru. Svět je krmen dalšími a dalšími iluzemi, mýty a fikcemi. Žádné hranice neexistují. Mluvit v této souvislosti o hrdé společně sdílené národní identitě je poněkud bláhové. Zní to nemoderně a nepotřebně. Čechům zdá se nezřídka chybí vůle být národem. To nemá nic společného s fandovstvím na hokeji. To je málo. Stěžujete si na poměry? Copak nevíte, že má každý národ takovou vládu, jakou si zaslouží? Pokud se vám to tak strašně zajídá, tak si sežeňte půl miliardy a vyhrajte volby! A točíme se v bludném kruhu. Je to jako to ruské kolo na matějské pouti, které ovšem nejde zastavit.
Tento text nemá ambici rozkrýt všechna tajemství (ukryta za kulisami), která měla vliv na zásadní události uplynulých pětadvaceti let, ale mohl by alespoň vyvolat diskusi. Třeba o mocné síle mocných bank. Harry Markowitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, řekl na adresu vlivné skupiny Goldman Sachs v loňském roce toto „Tihle bankéři byly vždy všemi mastmi mazaní. Oni nejsou jen hrabiví, oni jsou šíleně hrabiví“. Ne náhodou se klíčový manažer Goldman Sachs Rubin staral o státní pokladu USA v době prezidentování B. Clintona a jeho kolega Paulsen plnil stejnou roli u G.W. Bushe ml. Ještě ve větší míře platí toto Markowitzovo hodnocení i na nedávno zesnulého největšího daňového delikventa v dějinách USA Marca Riche. Psal jsem o něm vloni v textu „Stopy Marca Riche i v Česku“ - http://petrhavlik.blog.idnes.cz/c/350239/Stopy-Marca-Riche-i-v-Cesku.html. Možná bychom se divili, kdože to stál u zrodu některých největších domácích firem a finančních skupin.
On ten náš posttotalitní experiment, tedy kapitalismus bez kapitálu a kapitalistů, čerpal zdroje a vzory všude možně. Někteří se vzhlídli v nových ruských oligarších, kteří ovládli nerostné suroviny, energetiku a obří státní zakázky a propojili to se zájmy klíčových nadnárodních skupin. Stihli to v době, kdy bylo zhasnuto. A jenom se diví, že se tomu někdo diví. Tak jako manažeři MUS u švýcarského soudu. Hloupý kdo dává (tedy stát), hloupější kde nebere, … Kluci, co spolu mluví, prostě a jednoduše věděli, jak na to. Je jenom škoda, že z těch 300 českých miliardářů jich jenom zlomek daní v ČR. Mnozí z nich jsou spolumajiteli těch zhruba 20 tisíc českých daňových subjektů, které daní v daňových rájích, velice často v anonymních akciovkách. Vztah ke společnému? Odpovědnost za svou vlast? Proboha, co jsou tohle za kecy! Žít a užít. To je heslo party „Dolce vita“.
Česko není a nebude žádným izolovaným rájem ani hospodářským tygrem střední Evropy. Stali jsme se spíše nesrozumitelnou zemí, která promarnila mnohé šance. Zemí nestabilní a tudíž nevyzpytatelnou. Mnohé nám sděluje i naše domácí kontrarozvědka ve svých výročních zprávách. Opakovaně píše o vlivu klientelistických skupin a organizovaného zločinu na chod státu. A výsledek téměř žádný. Snad jen ten, že si toho všímá okolní svět.
Je těžko předvídat další vývoj, ale jisté je to, že ta pomyslná daň za demokracii a svobodu byla u nás velmi vysoká. Přidáte li k tomu i plíživou rostoucí sílu existenčního či dokonce existencionálního strachu, pak to nevěští nic moc dobrého. To není defétismus ani šíření poplašné zprávy, nýbrž výraz obav z dalšího vývoje. Tabuizování některých témat, či jejich relativizování a karikování nic neřeší. Neprospívá nám ani ta oscilace v extrémních polohách – z přepjaté kritičnosti k úlisné adoraci a naopak, jednou vůči EU, jindy vůči Číně, pak zase k USA či Rusku, k NATO atd. V médiích jsou tyto názorové veletoče naší politické rádoby elity dosti často k vidění. Doporučoval bych našim všeználkům, aby se podívali nejprve na naši domácí pavlač a pak teprve poučovali jiné. Určitě by na té pavlači našli spoustu již zaprášených témat, kauz, omylů, ztrát a očividných lumpáren všeho druhu.
Pokud se u nás někdy něco skutečně zásadního změnilo, pak to byl téměř vždy projev vnější vůle, vnějších okolností a vlivů, a také dohod jiných. Takže uvidíme, jak tomu bude případně příště. Jisté je to, že to povědomí o naší společně sdílené národní identitě (a také integritě) příliš neposiluje. O to více nám zůstává našeho kverulantství zpoza plotu, naší hašteřivosti, naší lhostejnosti, naší elastické přizpůsobivosti a naší neochoty hledat společné jmenovatele.
P.S. Malá poznámka k Ukrajině:
5. listopadu 2013 přinesla agentura Reuters i tuto zprávu: „Po lednové dohodě (leden 2013) se společností Shell (pozn.–rodina Rothshildů) o průzkumu a využití břidlicového plynu v lokalitě Jeziuska (Lvovská oblast) na východě země, podepsala ukrajinská vláda po schválení oblastní rady (Ivanofrankivská oblast) obdobný obří kontrakt s koncernem Chevron (pozn.–rodina Rockefellerů), který se týká lokality Olesska, tentokráte na západě Ukrajiny. Podle amerického úřadu pro energetické informace EIA má Ukrajina třetí největší rezervy břidlicového plynu v Evropě (v rozsahu asi 1,2 bilionů metrů krychlových).
