Ověřená fakta a důkladné analýzy nemají ten patřičný efekt jako cílené manipulace. Krom toho platí stará zásada, že dějiny píše vítěz. Ano, žijeme v jiné zemi, než před 25 ti lety. V jaké vlastně?
Naše hranice již nejsou zadrátované, opustili nás vojáci bývalé sovětské armády. Změnila se tvář našich měst. Máme ústavně garantovanou svobodu a demokracii. Jsme součástí Evropské unie a Severoatlantické aliance. Ne všichni však jásají. Vedle mnoha očividných pozitiv nelze nevidět i odvrácenou stranu podoby naší země. K vyspělým zemím západní Evropy jsme se možná přiblížili svou fasádou, ale stále v mnohém pokulháváme. A to nejen v průměrné životní úrovni a kupní síle, ale i v kvalitě demokracie a v míře tolerance k mnoha zlořádům. Proč tomu tak je? Máme mnoho velmi schopných lidí, kteří mohou být příkladem pro jiné, ale máme i nezvykle mnoho těch všehoschopných. I to je mimo jiné důsledek recidivy normalizačních praktik a normalizačního slovníku, která relativizují naší nedávnou minulost i současnost.
Koho dnes zajímá nějaký Zifčák alias Růžička? Kdo dnes může říci, kam se poděla významná síť sovětských zpravodajských služeb, která u nás působila i na konci roku 1989? Kdo ví, kolik a jakých svazků skartoval generál Lorenz a jeho kolegové ze Státní bezpečnosti? Kdo ví, co všechno byly jen spontánní akce zrodu nové společnosti a co naopak někdo nejen plánoval ale i režíroval. Komu a jak to pak asi posloužilo? Ale koho to dnes zajímá? Loajální člen důkladné selekce bývalé všemocné KSČ nevadí. Spolupracovník StB a jeho kamarádi ze špiček bývalé StB nevadí. Střet zájmu nevadí. Koncentrace moci nevadí. Rozvíjející se alkoholická psychóza u některých reprezentantů státu nevadí. Propojení správy země s domácími i zahraničními zájmy mocných oligarchů a jejich obchodních partnerů nevadí. Dialog nahradil rafinovaný diktát sofistikovaných zájmů. Špatnou politiku nahradila antipolitika.
To je ten posun k lepšímu? To je ta naše česká cesta v pokročilé fázi svého vývoje? Krize důvěry a krize odpovědnosti u nás trvá již poměrně dlouho a byla jako mnoho jiných aktuálních charakteristik společnosti využita až zneužita. Stejně jako korupce a dvojí morálka. Ze všeho se dá udělat zboží či marketingový produkt, který se pak stává nástrojem k uchvácení moci. Zloději křičí – „ to ne my – to oni!“ A ještě k tomu přidají to naše tradiční, že nejsou jako oni. Kádry z ocele jako klasické prototypy šedé zóny. „Budete-li jako my – budete se mít stejně dobře jako my. Náš úspěch je vaše šance“. A podprahově říkají – „ Dejte nám vaše peníze, my z nich uděláme naše“. „O nic se nestarejte. Prostě je to tak a my vše zařídíme“.
Naději nahradila nejistota a obavy z budoucnosti. V kombinaci s netečností a rezignací nemalé části společnosti to nenabízí příliš světla na konci tunelu A v této atmosféře a konstelaci přichází „spása“. „Hurá! Pojďme do Číny a přiveďme Čínu k nám“. „To je přeci řešení a ještě k tomu udržme dobré vztahy s Ruskem, aby nám pak příští zimu nebyla zima“. „Buďme pragmatici. EU a NATO nám už nic nového nenabídne. Časy se mění“.
Opět tak plníme závěry zasedání ÚV komunistické strany. Tentokráte závěry 3. plenárního zasedání ÚV KS Číny po XVIII. sjezdu strany, které se konalo v listopadu 2013 a zahájilo novou epochu čínských reforem a strategií v oblasti zahraničních investic. Nejvyšší čínské vedení na tomto zasedání projednalo i řadu otázek vztahujících se k vnitřní politice. Reformu systému registrace domácností, uvolnění politiky rodičovství týkající se možnosti počít dvě děti v případě, že alespoň jeden z manželského páru je jedináčkem anebo zrušení systému převýchovy prací. Hovořilo se i problematice stárnutí populace. Čína má více než 200 milionů seniorů.
Mluvit v souvislosti s Čínou a lidskými právy jen o Tibetu či Hong-Kongu je velmi omezený pohled. Čína je zakotvena ve zcela jiném civilizačním, kulturním a společenském systému. Myslí si to i Miloš Jakeš, který v nedávném rozhovoru pro LN prohlásil, že nebýt sovětské pasivity, sametovou revoluci mohly zastavit tanky. „Jako to zastavil v Číně Teng Siao-pching“. Rozstřílel to tanky a byl pokoj. A byla to správná cesta, protože Čínu zachránil před hroznými věcmi“, prohlásil Miloš Jakeš. I další Miloš překvapil ve své horlivosti vůči Číně. Učinil tak Miloš Zeman, který v doprovodu krtečka na své „PPF tour“ po Číně mimo jiné řekl, že bychom se v Číně měli učit jak stabilizovat společnost. Pro reprezentanta EU a NATO je to velmi originální myšlenka.
Na zmiňovaném 3. plénu XVIII. stranického sjezdu se čínské vedení zabývalo především ekonomickými tématy. Bylo navrženo, aby trh měl rozhodující úlohu v alokaci zdrojů. Byly přijaty tyto priority – racionalizace vztahů mezi vládou a trhem, prohloubení a regulace ekonomických struktur, celkové zvýšení úrovně výrobního průmyslu a rozvíjení sektoru služeb.
V současné době tvoří čínský výrobní průmysl 20% světové výroby. V roce 2012 činily přímé investice Číny v zahraničí 87,8 mld. dolarů. Investoři Číny převzali ve stejném roce třikrát více evropských podniků než před deseti lety. Čínským podnikům již evidentně nestačí být pouhou výrobnou pro svět. Sami chtějí expandovat do zahraničí a vstupovat na nové trhy za silné podpory čínské vlády. Čína v poslední době mění investiční strategii – nemá již tolik zájem poskytovat půjčky, ale chce být aktivním hráčem ve velkých projektech v oblasti infrastruktury, energetiky, bankovnictví atd., a to i v rámci střední Evropy. Čína v první fázi vstupu na nové trhy využívá buď přímo své investiční banky, nebo struktury, které na první pohled nemají přímou vazbu na čínský kapitál (a to z důvodu byznysových, ale i politických a bezpečnostních, pro řadu států jsou totiž čínské investice do strategických odvětví bezpečnostním rizikem).
Peking podle dostupných informací využívá pro krytí svých investic investiční banky ze Singapuru, Malajsie, off shore struktury v obvyklých daňových rájích a novým trendem čínské strategie je využívání „místních rezidentů“. Příkladem takových rezidentů je tandem PPF a J&T, který svým záběrem pokrývá Českou republiku, Slovensko a propojuje společný zájem s Ruskem. Pokud chce být PPF se svým projektem v Číně dlouhodobě úspěšná, tak musí akceptovat ve své struktuře podíl a vliv čínského partnera, v tomto případě je to China Development Bank. A nejen to, očekává se i společná aktivita při přípravě nových strategických investic. K tomu se hodí nejen byznysová, ale i vztahová síť PPF, ta má společenskou, politickou i mediální rovinu. Návrat Miloš Zemana z Číny letadlem PPF nebyl náhodný a čínská strana to jistě kvitovala s povděkem.
Číňané mají svůj zájem i v Maďarsku nebo Rumunsku a Srbsku. Jedná se mimo jiné o vybudování vysokorychlostní železnice. Čína je partnerem Ruska na projektu rekonstrukce a prodloužení transsibiřské magistrály směrem na západ. Jednalo by se o důležitou dopravní tepnu pro čínské zboží a dopravu surovin a technologií z Evropy do Číny. Strategický význam na této trase má Ukrajina, Slovensko a Česko.
PPF nedávno ovládla tuzemský Telecom (O2), a ten je mimořádně zajímavý pro čínského telekomunikačního giganta – Huawei. Čína má v hledáčku i dalšího partnera PPF a J&T, a tím je ČEZ. Ráda by se zapojila i do výstavby energetických projektů týkajících se jaderné energie. V Číně byla při nedávné státní návštěvě řeč i o projektu vodního koridoru Dunaj – Odra – Labe, který má podporu českého prezidenta i dnešní vlády. Zájem Číňanů je nasměrován i na logistická centra, skladové kapacity, solární elektrárny, letiště atd. Nejhmatatelnějším výsledkem prezidentské podnikatelské mise do Číny byl nákup 30% podílu v bance J&T. Za 700 mil. Euro jej získala čínská CEFC. Hlavním motivem bylo zřejmě vztahové portfolio J&T, neboť banka J&T má například v porovnání s jinými bankami mnohem nižší rating.
Čína hraje v globálním mariáši světových mocností stále silnějšími kartami. Ví to Spojené státy a ví to i Rusko. Rusko je s Čínou partnerem i v Šanghajské organizaci pro spolupráci, společně s Kazachstánem, Kyrgystánem, Tadžikistánem a Uzbekistánem. Statut stálého pozorovatele v organizaci má Indie, Pakistán, Irán a Mongolsko. Dohromady to čítá necelé tři miliardy obyvatel planety Země. Posláním je společný boj proti terorismu, ekonomická ale i vojenská spolupráce. Jednacími řečmi organizace jsou ruština a čínština.
Proč o tom všem píší právě teď v předvečer pětadvacátého výročí naší „udatné sametové revoluce“, která byla součástí demontáže východního bloku a konce bipolárního modelu světa? Právě proto. Protože u nás i po 25 ti letech od události konce roku 1989 absentuje jasné vymezení české politiky v rámci evropského a globálního vývoje. Nastoupili jsme do vlaku s emblémy EU a NATO. Nastoupili jsme dobrovolně a někteří i odhodlaně. Místo aktivní role v obou uskupeních však onen vlak zpochybňujeme a rozhoupáváme. Kritiku neprovází racionální návrhy „zdravého rozumu“ k nápravě, nýbrž přehlídka kverulanství, nepřátelství a různých úskoků stranou. Nesrozumitelnou (a někdy i nepřijatelnou) pro naše partnery není jen naše zahraniční politika, ale bohužel čím dál častěji i ta domácí.
Obýváme nevelké území na dotek velkých a silných sousedů. Nemůžeme tvrdit, že jsme zcela autonomní, beze zbytku suverénní a naprosto nezávislí. Vlastní výrobou nejsme schopni pokrýt vlastní spotřebu. Nejsme soběstační ani energeticky, ani surovinově a dnes již ani potravinově. Ale zcela rozhodně jsme nesoběstační z hlediska národní bezpečnosti. Dnes jsme determinováni svým užším i nejširším okolím. Líbí-nelíbí, ale je to tak. Stačí se podívat na naši obchodní bilanci se zeměmi EU. Stačí se podívat na současné možnosti naši armády.
Přehodit výhybku jinam může být zajímavá hospodská úvaha, ale s realitou nemá příliš mnoho společného. Ano, jednejme, obchodujme, buďme pragmatičtí, ale ctěme u toho své závazky a základní parametry naší příslušnosti do širšího mezinárodního rámce. Jinak dostaneme definitivně nálepku nevyzpytatelného potížisty, který navíc hraje na více hřištích a nerespektuje společná pravidla. Oligarchové, orientování na své východní partnery udali zásadní tón dnešnímu směrování ČR a úspěšně dokončili privatizaci státu, za přímé asistence dvou posledních prezidentů státu. O politiku už dávno nejde. O společných mega kšeftech nejmocnějších z mocných teď bude zdá se rozhodovat usnesení pléna ÚV Komunistické strany Číny anebo závěry Šanghajské organizace pro spolupráci. A tam nikdy nebude sedět zástupce ČR, natož s právem hlasovat. Česká republika se stává stejně slepou jako její maskot – krteček.
Proletáři a oligarchové všech správně vybraných zemí spojte se!
