Dnešní mocní mají k dispozici téměř neomezené finanční zdroje, státní aparát, průzkumy veřejného mínění a média. A přesto již nelze nevidět všudypřítomnou devastaci hodnot a pokračující destrukci státu. Namítnete, že je to příliš defétistické, že na tom nejsme tak zle, že nám potíže někdo jen importuje zvenčí atd. Jenže ten hlavní problém není jen v původu dnešní ekonomické recese. Ta hlavní otázka zní – „Jakou demokracii vlastně máme a jakou chceme mít?“
Každé zjednodušení poněkud kulhá a kategorické obecné soudy nemusí být vždy spravedlivé. Nicméně si troufnu tvrdit, že jsme náš stát počali budovat po r. 1989 na velmi vratkých základech. Značnou část malé privatizace ovládli dřívější veksláci, a tu velkou pro změnu převážně zkušení estébáci a jejich mladí spoluhráči a bílí koně. Přičemž se řada velkých privatizací odehrála v modelu tzv. privatizace z břicha. Princip byl v tom, že se de facto nezaplatilo nic a okamžitě se inkasoval profit, a to na úkor státu.
Mezitím se politická scéna ujala rozverné produkce ve svém pimprlovém divadle. Součástí oblíbených taškařic je i hra na vládu a opozici, případně opozici ve vládě. A tak před námi defilují ti tzv. hodní a ti tzv. zlí, což se občas pro pobavení publika prohodí. Z hrdiny se občas stává antihrdina a naopak. A to nemám na mysli jen nově objeveného super klaďase plzeňského Pospíšila, který je, ač stále velmi mladý, ministrem spravedlnosti již ve druhé vládě a je také místopředsedou ODS. Měl tedy možnost svou statečnost projevit již před minimálně několika lety. Mediální prostor k tomu má předurčen i osobními vztahy. Anebo i on čekal dříve na nějaké promlčecí lhůty? Vyloučit to nelze. Nechce se mi věřit, že teprve letos pochopil, kdo jsou pánové Rampula a Grygárek.
Opakované probuzení nyní předvedla i ČSSD, která se rozhodla, že se opět pokusí vyslovit vládě nedůvěru. Sice při tom zdůvodnění použila řadu správných argumentů, jenže to stejně skončí jen a jen verbální exhibicí. Bárta přeci nepoloží vládu. Z čeho by splácel dluhy za minulou nákladnou kampaň a z čeho by získal zdroje na tu příští? Není žádným tajemstvím, že i uvnitř ČSSD není úplná shoda v různých tématech. Co třeba ČEZ, OKD, MUS a Appian, některé evropské dotace, koalice s ODS v krajích, toskánské výlety, železniční koridory a dálnice, justiční mafie, armádní zakázky, pozemkový fond, privátní vysoké školy atd.?
Na mnohé příběhy bylo zaděláno již v devadesátých letech, řada z nich spatřila světlo světa v době opoziční smlouvy a pokračovalo to v éře Grosse a Topolánka. A pokud dnešní ČSSD míní svůj opoziční étos vážně, pak by mohla začít třeba u svého předsedy a jeho údajných vztahů s Martinem Romanem, Zdeňkem Bakalou či s ČSOB, anebo u místopředsedy Haška a jeho údajných kontaktů s dalším miliardářem Chrenkem. Dnešní vláda by si zasloužila tvrdý opoziční tlak a ne jen mediální zviditelňovaní některých opozičních předáků. A co odbory? Stačí se podívat na odměny odborářů ve statutárních orgánech spol. ČEZ a odpovíte si sami.
Další mocenské centrum si vytvořil hrad, který praktikuje svou izolovanou hradní politiku. A má vlivné spojence (např. Roman, Kellner a partička ze Špindlu). Výsledkem je nesrozumitelná země, ve které neplatí žádná pravidla, v niž arogance mocných překračuje všechny únosné meze. Společným produktem vlády a opoziční ČSSD je čerstvý ústavní zákon o přímé volbě prezidenta. Parlamentní partaje si odškrtly další splněný úkol. Ostatně lid si to tak přeje. O přímé volbě hlavy státu se mluví již řadu let. Je tedy skoro až překvapivé, že zákonodárci schválili normu, která je šitá hodně horkou jehlou. I zdánlivě ušlechtilý záměr může mít různé motivy.
Doporučuji vaši pozornosti velmi ostrou kritiku předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského. Pokud chtěli poslanci a senátoři skutečně posílit prvky přímé demokracie k tzv. participativní demokracii švýcarského modelu, pak měli začít zákonem o závazném obecném referendu a s přímou volbou starostů. Byl schválen zákon bez prováděcího předpisu a v navrhovaném záměru jsou např. lhůty, které vyvolávají údiv. Navíc došlo k zásahu do Ústavy, aniž by tato byla podrobena hluboké a zásadní revizi. Spíše se zdá, že se lidu v podhradí dala k dispozici nová hračka. „Na chléb se neptejte, tady máte hry “. Bulvární média mají vděčné téma.
50 tisíc podpisů a finančně neomezená kampaň již předem vymezují budoucí favority voleb. Pozice prezidenta republiky má u nás až mysteriózní podobu. A není to jen tím, že s Klausem odchází z hradu jeden ze symbolů posledního dvacetiletí (otázkou je - jaký vlastně?). Pražský hrad je největším sídlem hlavy státu na světě. To si pak nejen prezident samotný, ale i jeho hradní kamarila, připadají, jakoby oživili kulisy z dob Rudolfa II. A to je pak jen krůček k alternativnímu centru moci. On se pak nějaký nepřítel vždycky najde. Jednou jsou to tzv. oteplovači a jindy „zločinná“ EU. A nesmíme vynechat občanskou společnost, kterou nedávno hradní tajemník přirovnal k fašismu.
Politické strany již nechtěly zažít podobnou hrůzostrašnou volbu prezidenta, jak tomu bylo naposledy, a tak si hodně po dvanácté umyly ruce a přehodily výhybku. Že to navíc bude stát hodně stovek milionů je již jen detail. Naše fasádní demokracie otiskne do naší prapodivné současnosti další stopu. Nic více. Ve stejné chvíli je trestána nejohroženější skupina obyvatel – senioři. Co dodat? F.Goya kdysi řekl, že zločinci se mohou spolčit, ne však spřátelit. Nuže uvidíme, co vše nám ještě předvedou, aby nás to konečně probudilo z naší netečnosti, nezájmu, lhostejnosti, ale i rezignace a strachu. Tradiční období české dočasnosti již vypršelo.
