Krok č. 1: Prosadit zákon o referendu o vystoupení z EU nebo setrvání v EU na pořad jednání poslanecké sněmovny.

Což o to, poslanci, kteří to navrhnou, existují, neexistuje ovšem poslanecká většina, která by to odhlasovala. Při posledním dubnovém pokusu zvedlo pro zařazení tohoto jednacího bodu ruku 28 poslanců z 200. Nelze očekávat, že rozložení politických sil se po sněmovních volbách 2021 bude nějak zásadně lišit. Ale pojďme dál.

Krok č. 2: Odhlasovat ve sněmovně zákon o uspořádání referenda o vystoupení či setrvání v EU.

Co se týče rozložení politických sil, platí pro krok č. 2 úplně to samé, co pro krok č. 1. Taková většina ve sněmovně prostě není a v dohledné době nebude. Opravdu si tu někdo myslí, že poslanci největšího pobírače bruselských dotací pro to zvednou ruku? Ale dobře, předpokládejme, že se stane zázrak a sněmovna příslušný zákon schválí.

Krok č. 3: Odhlasovat zákon o uspořádání referenda o vystoupení či setrvání v EU v Senátu.

Jestliže stávající i budoucí složení sněmovny přijetí takového zákona takřka vylučuje, o Senátu to platí dvojnásobně, možná přímo trojnásobně či čtyřnásobně. V Senátu dominují politické síly, pro které je Brusel totéž, co dříve bývala Moskva pro komunisty. Ale nešť, fabulujme, že se opět stane zázrak.

Krok č. 4: Zákon musí podepsat prezident.

Tady problém asi není. A to i přesto, že na Hradě bude v době, kdy by k tomu snad mohlo teoreticky dojít, už dávno sedět někdo jiný než Miloš Zeman. (Ale i ten o sobě přece prohlašuje, že je eurofederalista.) Dá se ale předpokládat, že prezident, ať už jím bude kdokoli, nepůjde proti vůli parlamentu, a i kdyby, lze ho obejít.

Krok č. 5: Vláda vypíše příslušné referendum.

Anebo také nevypíše. Nějaký důvod si k tomu najde. Ale buďme raději pozitivní.

Krok č. 6: Následovat bude nejprve studená a následně horká kampaň.

Nikdo z nás si ani v nejbujnější fantazii neumí představit, co propukne. Devadesát pět procent médií, sto procent podnikatelských svazů a všechny eurohujerské strany, co jich jen v parlamentu hřaduje, spustí s podporou Bruselu propagandistický kobercový nálet za naše setrvání v EU. Dosavadní aktivistické fičáky, které z podání našich médií hlavního proudu známe, proti tomu byly pohodovou selankou.

Krok č. 7: Referendum.

Věřit, že v takových kulisách bude výsledkem referenda czexit, je jako věřit tomu, že Bohemians Praha vyhrají Ligu mistrů. Ne, že bych jim to nepřál. A ne, že bych si nepřál czexit. Jenže výsledkem celého výše popsaného dlouhodobého, možná přímo několikaletého martyria bude přesný opak toho, po čem všichni zdejší czexitáři touží. Totiž triumf eurohujerů, neomarxistů a sluníčkářů, který Českou republiku ještě víc přimkne k EU. Ale dobře, nalhávejme si, že Pánbůh nebude doma a že my, czexitáři, zvítězíme.

Krok č. 8: Vláda aktivuje článek 50 Lisabonské smlouvy o vystoupení naší země z EU.

Velká Británie je jaderná světová velmoc, v zádech má více než 50 zemí Commonwealthu a k tomu všemu navíc ještě speciální vztahy s USA. Eurounijní struktury i domácí brexitová opozice s ní po referendu přesto cvičily tři roky a do poslední chvíle bylo na vážkách, zdali v referendu odhlasovaný brexit skutečně nastane. Jak by se v rozvodovém vyjednávání s EU asi vedlo jedné malé středoevropské zemi, která nemá ani švýcarské banky, ani norskou ropu a už vůbec ne britskou velikost a historii, zato však má spoustu všehoschopných euroquislingů? Raději snad ani nedomýšlet.

Co z toho plyne?

Znamená to tedy, že máme na czexit rezignovat? Ale vůbec ne. Jen není třeba naslouchat prodavačům teplé vody, kteří slibují na počkání něco, co nejsou s to dodat, ba dokonce vůbec netuší, jak toho dosáhnout. Čtenáři sci-fi a ti, co sledují kosmonautiku, vědí, že existuje něco, čemu se říká startovací okna. Když chcete letět na Mars, nemůžete odstartovat kdykoli. Pokud zvolíte chybný čas, prostě tam nedoletíte. V politice je to podobné. Možná i další věc je společná. Na velmi složité úkoly je třeba spojit síly. Ty domácí i ty mezinárodní. Ne si všechny znepřátelit.

To ale vůbec neznamená, že do té doby máme sedět s rukama v klíně. Drobná, ba přímo jednoduchá úprava naší Ústavy, konkrétně článku 10, jež upřednostní naše zákony před mezinárodními smlouvami, de facto obnovení naší suverenity, jak to navrhuje Trikolóra, může být prvním krokem. No, představte si to. Každý poslanec a každý senátor bude muset s pravdou ven. Sedí v českém parlamentu za Českou republiku, nebo za EU? Na to si koupím lístek do první řady.

Že je to stejně složité jako cesta k czexitu? Není. Naopak, je to mnohem realističtější. Konečné slovo, co na území České republiky bude či nebude platit, aktuálně třeba onen nový migrační pakt, máme mít my, a ne Brusel či Berlín. Pro takovou úpravu naší Ústavy mohou s klidným svědomím zvednout ruku i zastánci našeho setrvání v EU.

Každý projekt, který vedou hloupí lidé, a ještě k tomu hloupým směrem, dříve či později zkolabuje. Buďme proto připraveni. A nejen to. Běžme tomu naproti. Každý den. Ale nežijme v iluzi, že jsme pupkem světa, před kterým se všichni posadí na zadek. Ostatně socialismus se také neporoučel kvůli studentům, Havlovi či Chartě, nýbrž v dějinném pohybu celého geopolitického bloku.