Když se rozhlédneme po současném světě, v mnoha zemích uvidíme, že obyvatelstvo se názorově dělí přibližně půl na půl. Přičemž ona dělící linie nevede tak jako dříve ani tak po pravolevé ose, nýbrž spíše podle přístupu k civilizačním otázkám, respektive podle sympatií či antipatií ke stávajícím mocenským elitám, jež svět přivedly do současného, nepříliš povzbudivého stavu. 

A aby snad nebyla jakákoli mýlka, pro jistotu dodávám, že slovo elity nemám rád, protože namnoze je to prostě pouze označení pro ty nahoře, nikoli značka jakékoli kvality.

Ta první polovina, jež stávající mocné podporuje a volí, sama sebe považuje za demokraty a humanisty, zatímco tu druhou polovinu neváhá nálepkovat jako extremisty, populisty, fašisty, xenofoby, nácky, venkovany či burany (můžete si vybrat) a více či méně jimi opovrhuje.

A pak dojde k nějakému volebnímu aktu, jako kupříkladu v Rakousku či USA. A zatímco ti nálepkoví extremisté, populisté, fašisté, xenofobové, náckové, venkované a burani (můžete si vybrat) prostě respektují, že vyhrál ten druhý, viz Rakousko a Hoferovi příznivci, ti údajní demokraté z první skupiny se srocují v ulicích, křičí, že ten zvolený není jejich prezident, vymýšlejí dodatečné kličky jak výsledek zpochybnit, ba dokonce otočit, a občas i zapalují auta, viz USA a příznivci Clintonové nebo Velká Británie a ti, co projeli brexit, či u nás Karlovi pohrobci, jejichž bojovou zástavou jsou červené trenýrky.

Že to tak v demokracii chodí, že vyhrát může jen jeden a že to nemusí být zrovna ten můj favorit, že normální je výsledek akceptovat a o změnu podle svého gusta usilovat až zase příště, tohle ti lidé, údajní demokraté, neakceptují. Demokracii totiž uznávají pouze tehdy, když je po jejich. 

Co z toho plyne? Nabízí se pochopitelně otázka, kdo že je to tedy vlastně demokrat. A odpověď? Jisté je, že tihle pseudoelitáři, kteří se považují za majitele jediné pravdy – zaznamenal jsem, že někdo jim docela trefně říká liberálfašisté –, to rozhodně nejsou. A naopak, ducha demokracie v sobě mnohem více mají ti opovrhovaní, údajní extremisté, populisté, fašisté, xenofobové, náckové, venkovani a  burani (můžete si vybrat). 

A co je vůbec největší tragedie? Presstituti v žoldu liberálfašounů, kteří tenhle pokřivený obraz světa spoluvytvářejí. Redakce na obou březích Atlantiku jsou jimi přeplněné.