Konec dvacetiletého afghánského dobrodružství se takřka v ničem neliší od amerického úprku z Vietnamu. Stejně jako před půl stoletím do jihovietnamského Saigonu i tentokrát přilétají do afghánského Kábulu vrtulníky, aby na poslední chvíli evakuovaly diplomaty z ambasád a jejich pomocníky z řad místního obyvatelstva. I tentokrát jsou ti, kterým se včas nepodaří uprchnout, odsouzeni k trpkému osudu, což v mnoha případech skončí smrtí.

„Vy máte hodinky, my máme čas,“ pravil jeden z vůdců Tálibánu. Ano, Američané a jejich spojenci umějí vyhrát válku, ale neumějí vyhrát mír. Proč? Jak už výše řečeno. Vyvážíme náš způsob života do zemí, ve kterých prostě vzhledem k jejich odlišnému historickému vývoji, vzhledem k odlišným tradicím, a nic si nenalhávejme, především vzhledem ke zde praktikovanému islámu nemůže fungovat. Islám a demokracie prostě nejsou kompatibilní. Takhle jednoduché to je.

Obrazně řečeno, Tálibáncům opravdu stačilo zalézt do jeskyní a dvacet let si počkat. Nyní jsou zpátky, navíc silnější, poučenější, a vlastně i bohatší, neboť všechny ty miliardy, které USA a jejich spojenci, včetně nás, napumpovali do loutkové afghánské pseudodemokratické vlády, do výzbroje její armády, do vojenského a policejního výcviku i do afghánské infrastruktury, nyní padají do rukou triumfujícího Tálibánu. 

V Afghánistánu se v žádném případě nebojovalo o Prahu, jak se nám snažila a stále snaží namluvit většina našich politiků včetně prezidenta, ale naši vojáci tam pokládali své životy za cizí imperiální zájmy. Nyní, když Spojené státy americké utrpěly v Afghánistánu další Vietnam, jsme i my na straně poražených.

Vedlejším efektem bude další migrační vlna, která do našeho prostoru opět nepřinese nic dobrého, neboť si sem naimportujeme přesně to, co země, jako je Afghánistán, dlouhodobě ničí. Ale euroamerická civilizace je zřejmě nepoučitelná. Máme plnou hubu humanismu a tolerance, ale výsledkem naší hloupé politiky je triumf intolerance. Té importované i té naší vlastní.

Jenže to by zdejší nepoučitelné politické a mediální elity nesměly každého, kdo vysloví oprávněné obavy, nesouhlas či kritiku, nálepkovat jako xenofoba, extrémistu či rasistu, ale naopak musely by i takovým hlasům naslouchat a respektovat je.

Už to začíná být neúnosná řada, v kolika zemích tento způsob západní politiky způsobil rozvrat.