... etalon porušování zákona o vysílání a ukázkový extrakt toho, jak se publicistika nemá dělat. 

Ale možná, že se vám to líbí. Pak ovšem patříte mezi ty fajnšmekry, kteří ponejvíce holdují přeborům ve skoku do řeči, v kteréžto disciplíně se nedostižný Václav vypracoval k virtuóznímu mistrovství. Fajnšmekry, kteří žijí v představě, že rozhodčí je na hřišti tou nejdůležitější postavou, zatímco na samotných hráčích až tak moc nezáleží. Fajnšmekry, které vlastně ani tak moc nezajímá, co si ti pozvaní nedůležití aktéři myslí a co budou povídat, neboť v neděli nemohou dospat, aby zvěděli, co objevného bude po poledni kázat Václav, neboť potřebují vědět, o čem si celý příští týden mají povídat.

Tuto neděli to bylo v atletickém kladivářském sektoru, odkud Česká televize tuhle nevšední podívanou vysílá, obzvláště výživné. Proč? Protože agitátor Václav ve svém dobývání dalšího dna nasadil ještě vyšší obrátky než obvykle. Huráevropanství, zbožnění Bruselu a eurohujerství už je málo, a tak Václav přepnul na adoraci euronáckovství a eurofašounství.

Pod oblíbenou dezinformační falešnou vlajkou (v anglicky mluvících zemí známou jako „false flag“) a v těsném závěsu za šíleným Kundrou z nerespektovatelného Respektu si i on osvojil dobrodružnou špionážní vyprávěnku a ruském agentovi, jenž přicestoval do Prahy s ricinem v čemadáně, aby ze světa sprovodil tři naše statečné komunální politické reky, kteří ještě třicet let po konci studené války hrdinně bojují s komunismem, což na sebe vzalo podobu jejich soukromé zákopové války s širou Rusí. To byl první díl. V díle druhém, nazvaném „Impérium vrací úder“, se nyní pod ochranou čučkařů z Bisky schovávají kdesi pod postelí.

Nedosti na tom. Největší hvězda veřejnoprávní ČT 09 za peníze televizních poplatníků nám rovněž nastínila novinky na žebříčku evropských hodnot. Dodejme, že hodnot národem veskrze milovaných. Takže pokud to ještě nevíte, tak odstraňování pomníků válečných hrdinů je nyní „cool“ a stavění pomníků nacistickým válečným zločincům „in“.

Klasik by řekl, kdo z vás to má? Za pouhých sto třicet pět korun měsíčně. Děkujeme, Václave! Děkujeme, soudruhu generální řediteli Petře Dvořáku! Jen tak dál. Ještě chvíli se čiňte a již brzy si zakřičíme, jako když jsme se ve škole během výuky nudili, pročež jsme na čtverečkovaném papíru hráli oblíbené „lodě“.

„Potopená!“