Cituji dvě perličky: „SPD, komunisti a Trikolora začínají vystupovat jako v podstatě nějaká aliance,“ tvrdí analytička Týdeníku Echo Lenka Zlámalová. Šéfredaktor Balšínek pro změnu rozumuje, že na 1. máje „viděl Matěje Stropnického s tou komunistkou Konečnou“.
Prý to jsou nová spojenectví. Kde? Na populistické a extrémní scéně.
Že by Trikolora či SPD uvažovaly o koalici s KSČM, je samozřejmě naprostý nesmysl a dotyční novináři pouze předvádějí, jak strašně moc jsou mimo mísu. Oni se totiž s naprostou většinou těch, o kterých rozumují, nebaví. Nemluví s nimi. Nekomunikují s námi. Veřejnosti pouze bulíkují, co si oni sami myslí, že my si myslíme, jenže my si obvykle myslíme něco úplně jiného, než si oni myslí, že my si myslíme.
A když se mezi nimi najde nějaký zvídavý jedinec, jako kupříkladu Radek Bartoníček z Aktuálně.cz, který si s „dezoláty“ a jinými „proruskými šváby“ z alternativy povídá, a dokonce to na svém twitteru publikuje, hnedle za to od kolegyně Witowské slízne veřejný kartáč.
Pravicová Trikolora určitě nikdy nebude naskakovat na levicové ekonomické recepty, ale to nám zcela jistě nebrání stát s kýmkoli z levice na stejné straně, pokud jde třeba o obhajobu svobody slova. Je to samozřejmě paradox všech paradoxů, ale v tomto smyslu je dnes KSČM, s Konečnou i se Skálou, bezpochyby svobodomyslnější než (soft)totalitní ODS, pod jejíž vládní supervizí znovu okoušíme, co je to cenzura či ostrakizace a kriminalizace nepohodlných názorů i lidí.
Připadá mi to k neuvěření, že novináři z Echa nevědí či snad to už zapomněli, že prakticky stejně to fungovalo za minulé totality. V Chartě 77 či obecně v disentu vedle sebe také působili lidé zprava i zleva, Benda vedle Uhla, reformní komunisté z Obrody vedle katolíků, pozdější biskup Malý vedle osmašedesátníka Mlynáře. Spojoval je odpor ke společnému protivníkovi. V okamžiku, kdy se navrátily svobodné poměry, se zcela zákonitě rozešli.
To, že se dnes děje něco podobného, že komunista Skála hovoří do stejného mikrofonu jako pravičák a chartista z Trikolory Černý či Jakl z Klausova institutu, ale neznamená, že se tu rodí nějaká nová volební aliance, jak potměšile spekuluje Zlámalová, nýbrž že dvacátá léta jednadvacátého století se velmi nebezpečně začínají podobat sedmdesátým létům století dvacátého, nedej Bože těm padesátým.
A ještě pár slov o mainstreamem tak oblíbeném nadužívání slov populismus a extremismus. Je to ta nejpokleslejší forma argumentace. Namísto toho, aby se politici či novináři vypořádali s věcnými argumenty, které opozice, respektive alternativa říká, onálepkují nás coby populisty a extremisty. Je to způsob, jak nepohodlné lidi i s jejich názory už předem ze společenského diskursu diskvalifikovat.
TAKŽE JEN PÁT OTÁZEK!
Co je populistického či extremistického na obhajobě svobody projevu? Co je populistického či extremistického na obhajobě naší národní suverenity? Co je populistického či extremistického na kritice Evropské unie stižené deficitem demokracie? Co je populistického či extremistického na přesvědčení, že válečný konflikt je třeba řešit diplomatickou cestou? Co je populistického či extremistického na kritice sebevražedné zelené politiky? Co je populistického či extremistického na kritice vlády, jejíž výsledky jsou za půl druhého roku jejího vládnutí katastrofální? Co je populistického či extremistického na tom, že lidé různých politických názorů spolu normálně komunikují?
Skoro se mi chce závěrem napsat, že jediní extremisté na zdejší politické a mediální scéně jsou právě ti novináři a politici, kteří každého, kdo s nimi nesouhlasí nebo svět vidí nějak jinak, prohlašují za extremistu.