K čemu je nám Česká televize?

Aby nám selektovala informace na ty, které smíme slyšet a které ne? Aby nám vnucovala eurounijní, progresivistickou, klimatickou a ukrajinskou propagandu? Aby místo skutečných hlavních zpráv vysílala podivný, nastavovaný spotřebitelský magazín? Aby den co den na obrazovce promovala své politické oblíbence? Aby nám v hlavním vysílacím čase pouštěla staříky Vinnetoua, Angeliku, Schimanského, Kojaka či radu Vacátka? Aby nás ještě třicet let po Velké sametové krmila seriály z dob reálného socialismu? Aby nám na šesti či sedmi kanálech za povinný poplatek servírovala podobný obsah, jako zdarma nabízejí televize komerční? Aby týden co týden drancovala archiv a vyráběla nekonečné střihové pořady s Bohdalkou, Menšíkem, silvestry a kouzelníkem, co nikdy nepřijde? Aby za naše peníze krmila darmožrouty z politických neziskovek? Aby politicky korektně prznila duše už i našim dětem? Aby byla zdrojem obživy pro hochy a děvčata z „pražské kavárny“, co spolu mluví? Na tohle posíláme na Kavčí hory sedm či osm miliard ročně? Proč si máme platit něco, s čím nesouhlasíme, ba dokonce o čem si mnozí myslí, že nám to škodí?

15 plus 10 korun

Kdyby šlo jen o těch 15 korun navýšení televizního poplatku pro Českou televizi a 10 korun navýšení rozhlasového poplatku pro Český rozhlas, a to po řadě let, kdy oba poplatky stagnovaly, možná by se nad příslušnou novelou zákona, kterou tlačí Fialova vláda, dalo mávnout rukou. Ostatně v porovnání s částkami, které lidé dobrovolně platí za možnost sledování nejrůznějších komerčních kanálů a platforem či lístek do kina, není oněch 150 korun měsíčně pro ČT a 55 korun pro ČRo zas tak moc. Jenže ono jde o daleko víc než pouze o těch 15 plus 10 korun, které jsou jen snadno viditelnou částí ledovce problémů spojených s fungováním a provozováním veřejnoprávních médii.

Také už ani nejde pouze o to, že systém tzv. koncesionářských poplatků je zoufale zastaralý, protože neefektivní, iracionální a asociální. Mnohem důležitější je otázka, čeho jsou Česká televize a Český rozhlas dlouhodobě nástrojem. Připadám si ale při psaní těchto řádků jako dopravce sov do Athén, neboť všechno bylo nejen mnou již mnohokrát řečeno i napsáno. Poprvé jsem parlamentní mlácení prázdné slámy o médiích veřejné služby zaznamenal jako čerstvě zvolený člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání už v roce 1994. Nic se od té doby nezměnilo. Voda dál teče, řeči se pořád vedou a veřejnoprávní média dál slouží jako mocenský nástroj jedné názorové party. A vše, co se okolo médií veřejné služby děje, směřuje k jedinému: k zachování stávajících mocenských siločar a peněžních toků. Ale nepředbíhejme a vezměme to popořádku. Nejdříve k samotným poplatkům.

Proč jsou poplatky neefektivní?

Protože jejich nemalá část se cestou poztrácí a do televize a rozhlasu vůbec nedoputuje. Naprostá většina domácností hradí poplatky prostřednictvím České pošty, která si za tuto operaci strhává příslušné procento. Takže ročně řádově stamiliony, primárně určené na vysílání, do České televize a Českého rozhlasu vůbec nedoputují.

Dalším úskalím poplatků je fakt, že zdaleka ne všichni, kteří by tak podle zákona činit měli, svoji povinnost hradit poplatky skutečně dodržují. Ponechme pro tuto chvíli stranou různé motivace neplatičů, důležitý je obecný závěr: stávající systém generuje černé pasažéry, čímž zároveň de facto poškozuje poctivé platiče. Za situace, kdy novela rozšiřuje okruh povinných plátců, jak z řad občanů, tak firem, nemalá část peněz namísto do vysílání zákonitě zahučí do černé díry právních služeb spojených s naháněním neplatičů.

Navíc! Přestože poplatky směřují do instituce s přídomkem veřejnoprávní, veřejná kontrola nad jejich vynakládáním je paradoxně velmi neveřejná.

Proč jsou poplatky iracionální?

Protože ve zcela změněných podmínkách 21. století praktikují model z první poloviny minulého stolení. Tzv. koncesionářské poplatky vznikly v době, kdy se rodil rozhlas, a kdo chtěl používat rozhlasový přijímač, musel si k tomu koupit koncesi. Dnes mají rozhlasové a televizní přijímače prakticky všichni a dle zákona musí zjednodušeně řečeno platit každý, kdo má zavedenou elektřinu. To ale evidentně nestačí, takže novela Fialovy vlády to nyní rozšiřuje na každého, kdo má chytrý telefon či připojení k internetu. Ve skutečnosti jsou tedy poplatky jen jakousi další podivnou, povinnou daní. A propos, budou muset platit i naši občané žijící či pobývající v zahraničí, nově obdarovaní právem volit korespondenčně? Chytrý telefon nepochybně vlastní a připojení k internetu mají ve světě také?

Proč jsou poplatky asociální?

Protože každá domácnost bude muset měsíc co měsíc nasypat do veřejnoprávní kasy nově 205 korun, 150 za televizi, 55 za rozhlas, celkem 2 460 korun za rok. Všichni, bohatí i chudí, platí stejně. Firmy, penziony, hotely, ale také třeba domovy důchodců musejí platit za každý přijímač zvlášť. Netřeba rozvádět, co to dělá s jejich rozpočty, zvláště pak v případě sezónních zařízení. Nově se zvyšují poplatky pro firmy nad 25 zaměstnanců. Jako kdyby lidé do práce nechodili pracovat, ale koukat ausgerechnet na Českou televizi.

A teď počítejme. Zatímco pro domácnost s ročním příjmem kupříkladu 2 miliony korun představují roční koncesionářské poplatky přibližně 0,1 procenta z jejího celkového ročního příjmu, pro domácnost s příjmem 200 000 korun za rok, to znamená s příjmem desetkrát menším, je to 1 procento. Jinými slovy: desetkrát menší příjem domácnosti a proti tomu naopak desetkrát větší „daňové“ zatížení. Sečteno podtrženo: televizní a rozhlasové poplatky nejsou nic jiného než abnormální degresivní daň.

Chiméra nezávislosti

Oblíbeným argumentem „majitelů“ veřejnoprávnosti rovněž je, že poplatky prý garantují nezávislost médií veřejné služby, zatímco financování kupříkladu ze státního rozpočtu by ji ohrožovalo. Větší nesmysl snad ani nejde vyslovit. Kdyby tohle byla pravda, ČT a ČRo jsou etalonem nezávislosti a té nejskvělejší žurnalistiky. Dobrý vtip! Ve skutečnosti jsou hlásnou troubou pouze jedné ideologie a jednoho jediného „správného“ politického názoru. Obrazně řečeno, vedoucí úloha KSČ se v jejich podání přeměnila na vedoucí úlohu Bruselu. Nezávislost příslušné instituce musejí garantovat odpovědní lidé, v případě ČT a ČRo jejich manažeři a redaktoři, nikoli to, že peníze na jejich účet připutují tak nebo onak. Selhání konkrétních lidí nijak nesouvisí s tím, zda svůj plat dostávají z té či oné kasičky. A že těch selhání je!

Suma sumárum

Svět elektronických médií se v posledních desetiletích dramaticky změnil. Jak co do technologií, tak co do množství programů. Způsob financování ČT a ČRo je však stejný jako v první polovině 20. století. Televizní a rozhlasové poplatky jsou neefektivní, iracionální a asociální, neboť v toku času se pozvolna přeměnily na podivnou degresivní „daň z domácnosti“, efektivita jejich výběru je problematická a v poměru ke svému platu paradoxně nejvíce platí ti nejchudší. Systém je prostě zastaralý.

Když k tomu ještě přičteme nespokojenost značné části veřejnosti s obsahem vysílání, zvláště pak zpravodajství a publicistiky, a z toho vyplývající neochotu podporovat veřejnoprávní média povinným výpalným, je evidentní, že nazrál čas ke změně. Ostatně v mnoha evropských zemích se tak již stalo. Naposledy na Slovensku. Jenže tohle všechno aktuální novela z dílny Fialovy vlády vůbec neřeší a nepředcházela jí ani žádná široká diskuse o samotném obsahu veřejnoprávnosti. Jediné, o co ve skutečnosti jde, je jak z lidí vytahat více peněz na podporu spřízněných médií, jež lokajsky slouží politickým zájmům vládní garnitury, bruselské propagandě a zdegenerované liberální demokracii, která už dávno není ani liberální ani demokratická.

Není nad osobní zkušenost

Když jsem před časem v jednom rozhovoru kritizoval praxi České televize, redaktor na mě neustále dorážel, jakými statistickými daty to mám podložené, a já mu na to odpovídal, že k tomu, abych si na Českou televizi udělal názor, nepotřebuju žádná data, ale stačí mi vlastní oči a uši a osobní zkušenost. Ostatně běžnou praxí je, že když se náhodou objeví nějaký sociologický průzkum, který fungování ČT kritizuje, prof. Jan Jirák z FSV UK by mohl vypravovat, Česká televize si obratem (za peníze televizních poplatníků) zadá průzkum jiný, který neomylně dojde k závěru, že všechno je v nejlepším pořádku.

Kontrolní otázka: Jsem jediným člověkem v republice, který zasedal v obou zdejších mediálních orgánech státní správy. Byl jsem 9 let (de iure 12) členem a místopředsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a 5 let členem Rady Českého telekomunikačního úřadu. O médiích jsem napsal několik knih a stovky článků, analýz a komentářů. Myslím, že o médiích a speciálně o fungování mediálních rad opravdu něco vím. A teď ta otázka: Kolikrát si myslíte, že mě v posledních letech Česká televize pozvala, abych na toto téma něco řekl? Hádáte správně. Ani jednou.

Ale vůbec nejde o mě. Lidí, kteří mají k nějaké problematice co říci, ale nikdy slovo nedostanou, protože by říkali něco jiného, než na Kavčích horách či na Vinohradské chtějí slyšet, je nekonečná řada. A pak je tu navíc ještě další množina lidí. Odborníci, experti, specialisté, kteří se ještě nedávno v éteru běžně vyskytovali a najednou úplně vymizeli. Namátkou Jan Schneider, Zdeněk Zbořil či Ivan Hoffman. A namísto nich ve vysílání rotují stále stejní Votápkové, Romancovové či Halíkové. Někdy to už je vyloženě směšné. Když to jen mírně zkarikuju, dle České televize nikdo jiný, kdo by mohl z USA česky okomentovat americkou politiku, než profláklý Igor Lukeš, evidentně v Americe nežije. Ale je to ten správný člověk, protože nenávidí Trumpa, a to je to hlavní. A prosím, nechytejte mě za slovo. Sem tam se i na obrazovce České televize, někdy spíš omylem, objeví nějaká mluvící hlava, jež říká cosi alternativního, ale to je asi tak všechno. Na zcela jednostranném výběru hostů a selekci informací to nemění vůbec nic. 

Nekonečná řada pochybení

Už jen samotná  existence komerčního zpravodajského kanálu CNN Prima News, který nabízí daleko širší spektrum hostů i názorů než veřejnoprávní zpravodajský kanál ČT24, usvědčuje „majitele Kavčích hor“ z programové manipulace veřejným míněním. A to přitom ani primácký zpravodajský kanál nepostihuje opravdu celé existující názorové spektrum.

Příkladů do očí bijící manipulace a propagandy jsou z minulých let desítky. Namátkou ty nejkřiklavější: spacáková revoluce na přelomu let 2000 a 2001, americké volby 2016 a studio ČT24 jako volební štáb Hillary Clintonové, brexit v tomtéž roce a studio ČT24 jako štáb zastánců setrvání Británie v EU, covidové šílenství a Česká televize jako největší dezinformační médium v zemi, ukrajinská válka a Česká televize jako propagační oddělní generálního štábu ukrajinské armády a prezidenta Zelenského.

A přidejme ještě nejaktuálnější propagandistický zločin, který podstatu fungování veřejnoprávního zpravodajství a publicistiky doslova definuje: Superdebata před evropskými volbami! Koalici SPOLU reprezentovali ve studiu hnedle tři zástupci, nepřekvapivě právě z těch stran, které chtějí České televizi přihrát více peněz, zatímco ostatní kandidující subjekty měly buď zástupce jediného či žádného. Tohle nevymyslíš, na to musíš být dramaturgem České televize.

Nebo k čemu je Fokus Václava Moravce, kde spolu pořád dokola diskutují jen a pouze lidé z jednoho názorového okruhu? Zbytečný pořad, ztracený čas, vyhozené peníze. Naše peníze, peníze nás televizních poplatníků. Ale abychom si správně rozuměli, špatně není to, že na veřejnoprávní obrazovce svoje názory prezentují Václav Moravec a jeho hosté, Nora Fridrichová či kdokoli podobný, i oni na to mají právo, špatně je to, že stejný prostor nedostávají také novináři a obecně lidé s názory jinými, opačnými, alternativními.

Je to jen mírná nadsázka: Česká televize se v toku času postupně přeměnila ve služebnou zločinnou organizaci. Proč? Protože vysílá cinknuté, neúplné, zavádějící informace. Protože není nezávislým informačním zdrojem, nýbrž propagandistickým nástrojem. V současnosti funguje jako hlásná trouba Bruselu a šestý člen vládní pětikoalice. Česká televize v téhle podobě si zaslouží zrušit, ne navýšit poplatky. Vše výše řečené platí obdobně pro Český rozhlas.

Nora a 168 hodin

A propos, Nora Fridrichová. Nový generální – zatím pouze lehounce statečný – ředitel ČT Jan Souček aktuálně zrušil její pořad 168 hodin. Nora to nechápe a kope kolem sebe. Očekávatelně se přidal Milion chvilek a v zákulisí se už opět houfují další „spolumajitelé“ veřejnoprávní televize provozované na tento svérázný jednostranný způsob. Své nemalé zastoupení mají i v Radě ČT, takže ač radě vůbec nepřísluší řešit programové záležitosti, promptně svolali mimořádné jednání. Z televizního záhrobí si už přisadil také bývalý generální ředitel Petr Dvořák, který po 12 let flagrantní nedodržování zákona zbaběle přehlížel. Lze očekávat útok na Součka, spacáky se také najdou, ale rok 2001 je už dávno pryč a tryznu za Nořiných 168 hodin přišlo na Kavky držet 20 nešťastníků.

Selekce informací

K tomu, abychom se ve svých životech správně rozhodovali, potřebujeme mít správné informace, různé informace, všechny informace, úplné informace. Prostě komplexní informace. Kdo nemá správné informace, rozhoduje se špatně. A kdo se rozhoduje špatně, také špatně volí. Takže na místa, kde se rozhoduje o důležitých věcech, vysílá špatné lidi. Špatní politici dělají špatná rozhodnutí. A v důsledku špatných rozhodnutí pak naše země, Evropa i svět směřují špatným směrem. Takhle jednoduché to je.

Sečteno podtrženo: Problém České televize a Českého rozhlasu není v tom, co vysílají, nýbrž v tom, co všechno nevysílají, co všechno selektují, co všechno překrucují. Za peníze všech obsluhují pouze část české veřejnosti. A tím pádem také nesou velkou spoluodpovědnost za stav naší společnosti.  

Rozdělená společnost

Na tom, že je společnost názorově rozdělená, není nic špatného. Tak to vždy bylo, je a bude. Špatné je, že prakticky vymizely platformy, kde by se protichůdné názory mohly úplně normálně dennodenně střetávat a soutěžit o přízeň veřejnosti. A kde jinde by se to mělo dít, než v médiích, která si ze zákona platíme všichni, tedy na prvním místě v České televizi a Českém rozhlase. Praxe je ale úplně opačná. Zatímco socialistická Československá televize měla své ztroskotance a samozvance, jak spolu s Rudým právem nazývala nepohodlné osoby z disentu i odjinud, současná bruselská ČT má své populisty, xenofoby, extremisty, dezoláty a Putinovy agenty. To jsme my všichni, kteří nepřísaháme na Brusel, multikulturalismus, Ukrajinu, vítání uprchlíků či manželství pro všechny a dvaasedmdesát pohlaví.

Namísto jednoho společného ringu pro volnou soutěž idejí, názorů a politických programů tu máme dva vzájemně téměř nekomunikující světy. Na straně jedné jakýsi pomyslný hlavní mediální proud v čele s Českou televizí, který obsluhuje „lepšolidi“ z řad progresivistů a pseudoliberálních pseudodemokratů, a na straně druhé alternativní média, povětšinou internetová, která upřednostňují lidé, kteří odmítají jeden jediný „správný“ názor, ať už jde o cokoli: covid, Evropskou unii, brexit, Ukrajinu, Trumpa, Putina, migrační pakt či Green Deal.

Žádná větší interakce mezi těmito dvěma světy neexistuje. Naopak, ten první svět, včetně České televize a Českého rozhlasu, nevynechá žádnou příležitost, jak tomu druhému uškodit, jak lidi z opačného břehu znectít, poškodit či kriminalizovat, jak jim znesnadnit existenci, jak je vykázat z veřejného prostoru, jak jim zavřít ústa. Pod pláštíkem boje proti dezinformacím a „fake news“ se znovu praktikuje stará, z totalitních dob skvěle osvědčená, nechvalně známá cenzura. Nabrala jen trochu jinou podobu. Dokud se tohle nezmění a nebudou tu rovné podmínky pro všechny, nemá tragické směřování naší společnosti řešení.

A na tohle si, Petře Fialo, Víte Rakušane, Markéto Pekarová Adamová, Mariane Jurečko a Ivane Bartoši, máme ještě připlatit? Jen abyste se nepřepočítali. Doba je těhotná občanskou neposlušností. Když poplatky neplatí jeden člověk, může mít problém. Až poplatky přestanou naráz platit tisíce lidí, budou mít problém Česká televize a Český rozhlas. A ty, vládo, také!  

Petr Štěpánek

Autor je 1. místopředsedou Trikolory. V letech 1994 až 2003 byl členem a místopředsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (de iure až do roku 2006, neb odvolání členů RRTV z roku 2003 bylo soudy pro nezákonnost zrušeno), v letech 2006 až 2011 byl členem Rady ČTÚ.