Vyskytuje se mezi námi totiž jisté procento lidí, kteří stále žijí v představě, že přijde nějaký spasitel, všechno zařídí, všechno dá do pořádku, učiní přítrž všem nepravostem, zamete s korupcí, promění vodu na pivo a nádavkem ještě bude prostému lidu servírovat pečené holuby rovnou do huby. Tihle lidé, někdy jim také říkám čekatelé na Godota, pak s naprosto neomylnou pravidelností vysílají do poslanecké sněmovny stále stejný typ politiků, stále stejné politické slibotechny.

To, že to dopadne vždycky stejně, totiž že se záhy ukáže, že ona nová spasitelská partička trpí úplně stejnými neduhy jako jakákoli jiná politická partaj před nimi i po nich, je jen v řádu věcí. V každém větším kolektivu se totiž vedle slušných lidí vyskytují také hajzlíci, vezoucí se se na vlně uměle vybuzené poptávky.

Výše řečené neznamená, že ti spasitelé nemají v něčem, co říkají, pravdu. Samozřejmě, že mají. Problematické ovšem bývají jejich recepty. V naprosté většině to jsou jen prázdná slova, jež v reálném světě nefungují, což se vždy projeví během pár měsíců. Mezitím ovšem protagonisté z řad spasitelovy kamarily zaujmou pozice ve sněmovně i na ministerstvech a neomylně vjedou do úplně stejných kolejí, v jakých se pohybovali jejich předchůdci, které ovšem za totéž, co nyní dělají sami, nesmlouvavě a hlasitě kritizovali.

To bylo slávy, když nastupovaly Věci veřejné. Na Klárově při té příležitosti dokonce pálili z děla. Pak ovšem přišel náraz na realitu, trapasy, skandály, soudy, rezignace, a nakonec hodně neslavný konec. Vzpomínáte ještě? Novinář Radek John byl kdysi ministrem vnitra a majitel bezpečnostní agentury Vít Bárta ministrem dopravy. Záhy už ministrem nebyl ani John, ani Bárta, VeVerky, jak se jim říkalo, se štíply, vznikla stranička LIDEM, Karolina Peake byla osm dní ministryní obrany, no, a pak přišly další volby a nad Věcmi veřejnými se zavřela voda.

Nastoupil ale další protikorupční spasitel. Tentokrát slovenské provenience. Akce nespokojeného občana. Opět se našla spousta voličů. Oligarcha, kterého devadesátá léta učinila druhým nejbohatším člověkem v zemi, svůj politický vzestup postavil na kritice devadesátých let. Ne, že by i on v něčem neměl pravdu, ale o to teď nejde. Máte snad pocit, zvláště pak vy, kteří jste jej volili, že za těch osm let, co je ve vládě, respektive, co je nejvlivnějším mužem v zemi, se nějak zásadně k lepšímu změnilo české korupční prostředí? Že se zlepšil dennodenní provoz české politiky? Že vládní politici už nemají žádné skandály? Pokud o něčem takovém víte, dejte vědět.

A už je na obzoru další spasitel. Chlapík, který se tak strašně moc chtěl stát policejním prezidentem, že pak ty, kteří mu nevyhověli, pomohl zlikvidovat policejně-prokurátorským pučem. Něčemu podobnému se obvykle říká státní převrat. Čtyři sta policistů v akci, zabavené zlato, zabavené miliony, poslanci ve vazební šatlavě, premiérova nejbližší spolupracovnice zatýkaná uprostřed noci a voděná spoutaná v „medvědovi“ jak nějaký vrah. A na samém konci? Nezdaněné kabelky. Jako vedlejší efekt ovšem pád vlády a změna mocenských poměrů v zemi. Bravo!

A tenhle ušatý šmoula nyní chce být politikem, pročež chce opět co? Samozřejmě, nemýlíte se, chce bojovat proti korupci. Co také jiného, že? Kouzelné ovšem je, že když byl policistou, téměř nic nevypátral a výsledky jeho práce – rozuměj počet případů, které byly nejen stíhány, ale také skutečně odsouzeny – jsou tristní. Kromě korupce nyní přísahá také na Evropskou unii. Jenže chtít bojovat proti korupci a zároveň podporovat bruselský byrokratický moloch, který korupci přímo generuje, je dokonalý oxymóron. Obojí naráz prostě nelze. Ale to je asi pro některé voliče příliš složitá úvaha.

Tak vzhůru k volbám, milovníci spasitelů! Další díl vašeho nekonečného seriálu bude zase až za čtyři roky.