Všichni zainteresovaní, generálním ředitelem počínaje, finančně zaháčkovanými osobami pokračuje a spřízněnými politiky konče, se bojí. Bojí se, že přijdou o své peníze, o svůj vliv, o své výhody, o svůj nástroj, o svoji hračku. Jako čert kříže se bojí, že Česká televize by skutečně mohla být televizí všech a pro všechny a že by poctivě plnila své úkoly, jak jí předepisuje zákon. Vyváženě, objektivně, všestranně. Stav, kdy je hlásnou troubou pouze jedné společenské skupiny, té jejich, a jednoho jediného světonázoru, jim naprosto vyhovuje, neb z toho profitují. Mocensky, finančně, vlivově.

Je fakt neuvěřitelné, jaké pitomosti u toho vykládají a jak smutné postavy povolávají na svoji podporu. Vezměme to popořádku.

Odvolání Dozorčí komise prý bylo nezákonné. To je samozřejmě nesmysl. Zákon o České televizi (483/1991 Sb.) stanovuje, že „dozorčí komise je poradním orgánem Rady ve věcech kontroly hospodaření České televize… jejím úkolem je sledovat, zda jsou finanční zdroje a majetek České televize účelně a hospodárně využívány… má 5 členů, kteří jsou voleni a ODVOLÁVÁNI Radou… pro zánik funkce člena dozorčí komise platí PŘIMĚŘENĚ § 6 odst. 1 a 2.“

Paragraf 6 se netýká přímo Dozorčí komise, nýbrž mandátů, potažmo odvolávání členů samotné Rady ČT a mimo jiné se zde uvádí, že dotyčného odvolat lze, „dopustil-li se takového jednání, které zpochybňuje jeho nezávislost nebo nestrannost při výkonu funkce…“ Je naprosto nezpochybnitelné, že je právem Rady ČT, má-li o práci členů Dozorčí komise pochybnosti, PŘIMĚŘENĚ toto ustanovení využít. Politici by do toho vůbec neměli zasahovat. A pokud to dělají, není to nic jiného než nedovolené vměšování do kompetencí nezávislé mediální rady.

Zpovykaní senátoři si na pomoc povolali také bývalou poslankyni a někdejší předsedkyni Unie svobody Hanu Marvanovou. Prý spoluautorku zákona o České televizi. To je obzvláště povedené. Podívejme se, co za mediální odbornici si to páni senátoři přizvali.

Marvanová je totiž hlavně spolupachatelkou oné katastrofální novely zákona o vysílání (301/95 Sb.), jež provozovatelům vysílání nadělila zrušení všech neprogramových licenčních podmínek. Přesně to pak byl startovací mechanismus pozdější války o televizi Nova. Rada pro vysílání totiž touto novelou přišla o veškeré nástroje, jak mohla vstoupit do případných sporů mezi licencovanou společností a její servisní firmou. Konečný účet známe: 10 miliard přihraných Ronaldu Lauderovi. Nikoli já, nýbrž mediální odborník z Fakulty sociální věd Univerzity Karlovy Milan Šmíd tehdy Marvanovou a spol. nazval hrobaři české mediální legislativy.

Stéblo, kterého se Marvanová chytá, je tvrzení, že Dozorčí komisi nelze odvolat jako celek. Jenže způsob odvolání Dozorčí komise zákon o České televizi nijak neřeší, pouze stanovuje, že se má PŘIMĚŘENĚ požít paragraf týkající se samotné rady. Koneckonců jednou, tuším před deseti lety, už se to stalo.

Kouzelné je, že přesně to, co teď vytahuje, Marvanové nijak nevadilo, když se sama spolupodílela na nezákonném odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v roce 2003. S nějakým rozlišováním, zda se jedná o odvolání jednotlivců či rady jako celku, se tehdy poslanci včetně Marvanové nijak nepárali, dokonce jim ani nevadilo, že pro odvolání ani jednotlivců ani rady jako celku žádné zákonné důvody neexistovaly. Však také soudy následně tu jejich politickou svévoli smetly ze stolu.

Už chápete, proč se tahle zájmová parta mohla doslova zjančit, když nedávno „hrozilo“, že bych se mohl vrátit do Rady pro vysílání? Největším nebezpečím pro jejich zájmy jsou lidé, kteří se v problematice vyznají, a navíc mají historickou paměť. Drahoše, Hilšera, Smoljaka, Němcovou, Kalouska, Schwarzenberga a další podobné výtečníky, plkající nesmysly, si totiž každý, kdo o věci něco ví, namaže na chleba. Takoví ale nesmějí být připuštěni.

Každý, kdo zájmy „majitelů“ České televize ohrožuje, musí být vyobcován. Teď jdou po Lipovské a spol. Vše je dovoleno. Každá levárna, každá podpásovka. A takhle my si tu žijeme.