Posledních několik let s velkým znepokojením sledujeme tendence vykládat události novodobé historie podle zájmu současného vládnoucího režimu. Do těchto snah patří dezinterpretace objektivních historických faktů, manipulace s nimi, zmenšování významu či dokonce popírání úlohy Sovětského Svazu při porážce nacismu, překrucování závěrů druhé světové války včetně zpochybňování mezinárodně uznaných dohod.

K tomu všemu ovšem nedochází pouze v rovině ideologické, ale i praktické, což se následně projevuje poškozováním památníků Rudé armády, jejich odstraňováním, případně doplňováním o vysvětlující tabulky. Staví se také památníky nové, ovšem již osobnostem a skupinám značně kontroverzním, čímž se postupně otevírá cesta k absolutní záměně pojmů vítězů a poražených. Praha tak přišla o sochu maršála I. S. Koněva, jeho ulici i pamětní desku ze zdi Staroměstské radnice, kterou v roce 1946 odhalil tehdejší prezident Beneš. V Řeporyjích naopak vyrostl pomník vlasovcům.

Výše uvedené Usnesení všechny tyto kroky v evropském prostoru legitimizuje, ba dokonce vyzývá v tomto směru ke zvýšení aktivity. My, komunisté, s tímto radikálně nesouhlasíme, což průběžně dokazujeme naší činností především osvětovou a defenzivní. S vědomím toho, že to byli právě komunisté, kteří se neváhali postavit do první linie boje proti nacismu a tisíce z nich v tomto boji padly nebo prošly peklem výslechů, koncentračních táborů a krvavými boji na domácí a východní frontě, považujeme stavění nacismu a komunismu na stejnou úroveň za nehoráznost, neúctu k obětem druhé světové války a za absolutní nerespektování výsledků této války, stvrzené na Postupimské konferenci.

Připomeňme jen, že Europoslankyně za KSČM Kateřina Konečná byla jedinou reprezentantkou České republiky v Evropském parlamentu, která hlasovala proti přijetí tohoto Usnesení.

OBSAH USNESENÍ

Dne 19. 9. 2019 schválil Evropský parlament Usnesení o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy. Dokument má číslo 2019/2819. Toto evropské usnesení bylo předloženo skupinami europoslanců Evropské lidové strany, Socialistů a demokratů, Renew Europe a Evropských konzervativců a reformistů.

Usnesení se v první části odvolává na několik prohlášení, deklarací a výstupů z konferencí, které mu tak tvoří argumentační alibi (prohlášení Timmermans + Jourová 22. 8. 2019, Pražská deklarace 3. 6. 2008,...) pro část druhou. Tato prohlášení a deklarace jsou přitom často pouze výsledkem práce úzkých zájmových skupin. V druhé části operuje Usnesení s pojmy jako "totalitní režim", "totalita", "diktatura", aniž by je jakkoliv definoval, což je pro další práci s dokumentem zásadní překážkou. Pod tyto pojmy jsou v Usnesení zahrnuty na stejné úrovni krajně pravicová totalitní ideologie - nacismus a levicová ideologie beztřídní společnosti - komunismus, konkrétně vtělené do dvou dnes již neexistujících státních subjektů – nacistického Německa a Sovětského Svazu.

Ve třetí části pak dokument odsuzuje, doporučuje, vyzývá, zdůrazňuje a žádá členské státy o konkrétní kroky v oblasti práce s historickou pamětí.

S Usnesením nelze souhlasit zejména v těchto bodech:

• Usnesení dává na stejnou rovinu vinu Německa a Sovětského svazu při zahájení 2. světové války (body B, C). Zcela opomíjí význam Sovětského svazu a nezměrnou oběť sovětského lidu na poražení nacistického Německa a v některých bodech ho dokonce staví do role hlavního viníka. Tuto logiku pak aplikuje i na srovnání nacistické a komunistické ideologie, což je naprosto nepřípustné. Komunistická myšlenka není narozdíl od nacismu postavena na systematické likvidaci lidí na základě jejich příslušnosti k určité rase, ani žádným jiným způsobem nevyzývá k násilí. Naopak je postavena na spolupráci, solidaritě, rovnosti a pokroku společnosti.
• Usnesení se snaží vzbudit představu, že druhá světová válka začala 23. 8. 1939 paktem Molotov – Ribbentrop (body B, C). Období, které k tomuto datu vedlo vůbec nebere v potaz, ačkoliv se přímo váže k historii nejstarších členských států Evropské unie. Je tedy vyloučeno, že by o tomto období měli poslanci EP nedostatek informací. Neobsahuje přitom takové události jako je podpis dohody o neútočení mezi nacistickým Německem a Polskem (1934), Británií a Francií (1938), Dánskem, Estonskem, Litvou (1939). Zaměřuje se pouze na podpis dohody mezi Německem a Sovětským Svazem, který již předtím vyčerpal všechny možnosti ve snaze o navázání partnerství a zajištění vzájemného bezpečí se západními mocnostmi. Neobsahuje také pro Čechoslováky velmi citlivou událost tzv. Mnichovskou dohodu, ve které právě západní mocnosti sehrály svou zrádcovskou roli. Nikde v dokumentu není uvedeno ani datum 1. 9. 1939, kdy reálně vypukla 2. světová válka na evropském kontinentu napadením Polska nacistickým Německem.
• Usnesení konstatuje, že nacistické zločiny byly definitivně posouzeny a potrestány (bod E). Naopak vyzývá k tomu, že je potřeba "naléhavě" vyšetřovat a soudit zločiny dalších diktatur. Konkrétně ovšem zmiňuje pouze "stalinismus", a to bez jakéhokoliv definování tohoto pojmu (viz výše). Usnesení se vyhýbá faktu, že nebezpečí návratu fašismu a nacismu stále trvá.
• Usnesení naprosto jasně polarizuje společnost, a to na základě aplikování kolektivní viny na lidi hlásící se ke komunistické myšlence. Tato polarizace přispívá k šíření nenávisti mezi skupinami obyvatel, a to zcela proti Listině základních práv a svobod, která zaručuje rovná práva a svobody všem bez rozdílu politického vyznání.
• Proti Listině základních práv a svobod je také výzva k zákazu symbolů komunistického hnutí (bod 17), kterou lze vnímat pouze jako pokus o cenzuru a potlačování svobody projevu.
• Usnesení se snaží interpretovat poválečné uspořádání Evropy jako demokratické vs. nedemokratické ("okupace zemí trvající mnoho desetiletí" – bod A). V Československu ovšem o následném směřování rozhodli občané ve svobodných volbách v letech 1946 a 1948, a to na základě negativní zkušenosti s předválečným kapitalistickým systémem, pasivním přístupem prozápadně orientovaných politiků ve druhé světové válce i na základě zrady Anglie a Francie v září 1938.
• Usnesení staví Sovětský Svaz do role agresora a okupanta, jehož pomníky a památníky včetně památníků padlým, by měly být odstraňovány z veřejného prostranství a zároveň vyzývá k uchovávání památky obětí "tragické minulosti Evropy" (bod B), což je v kontradikci. Myšlenka, že některé více než 75 let staré pomníky postavené z vděčnosti osvoboditelům připravují půdu pro překrucování historie (bod 18) je lživým konstruktem. Právě tyto památníky jsou skutečným svědectvím své doby, místy paměti.
• Usnesení zmiňuje, že evropská integrace měla za úkol ukončit válku (bod C). Nabízí se otázka, kterou a jakým způsobem. Počátky současné evropské integrace můžeme datovat od vzniku tzv. Montánní unie v roce 1951. Válka byla již 6 let u konce, pokud tedy ze strany vznikající Evropské unie nebyla záměrně vedena válka "studená", která měla být spojenými evropskými silami ukončena. Pak lze jen stěží věřit, že Evropská unie je založena na hodnotách humanismu, úctě k lidskému životu a že volá po: "boji za spravedlivější svět, za otevřenou a tolerantní společnost a komunitu, jež integruje etnické, náboženské a sexuální menšiny, a za to, aby evropské hodnoty přinášely prospěch každému." (bod 15) V tomto výčtu ovšem chybí svobody politické.
• Dokument doporučuje zásah do učebních osnov ve smyslu úpravy výkladu dějin (bod 6). K tomuto přepisování došlo v českém prostředí již jednou, a to v době po listopadu 1989. Interpretace dějin se ale zřejmě dostala do nové roviny, které by se měly členské státy podřídit.
• Návrh Usnesení předložili povětšinou poslanci ze zemí, ve kterých je komunismus zákonem zakázaný s vizí, že mohou aplikovat svůj vzorec i na zbytek Evropské unie. Tento krok však svědčí pouze o neschopnosti čelit tlaku komunistického hnutí, které volá po systémových změnách, což se zejména zemím, které se snaží ekonomicky dostihnout své západní vzory, nehodí do agendy.
• Usnesení uvádí, že přebírá zodpovědnost za podporu a ochranu demokracie, dodržování lidských práv a zásad právního státu i mimo Evropskou unii (bod 10). Z jakého titulu tak činí, ale uvedeno není. Tento přístup pak přímo aplikuje jako vměšování se do záležitostí suverénního demokratického státu – Ruska, jehož občany žádá, aby se vyrovnali se svou minulostí v souladu s představami Evropské unie (bod 15). Zároveň Rusko viní ze snahy o přepisování dějin a maskování válečných zločinů, což je zcela v nesouladu s faktem, že Rusko začalo postupně odtajňovat archivy dokumentů vztahujících se k druhé světové válce a poskytovat je badatelům a historikům ke studiu.
• Usnesení vyzývá k investování finančních prostředků do re-interpretace historie prostřednictvím neziskových organizací (bod 12), které pak mají své závěry aplikovat do učebních osnov. Není již tedy pochyb, že neziskové organizace, skryté do hávu historických ústavů pracují na politickou objednávku a podle toho je také potřeba nahlížet na jejich výstupy jako na krajně nespolehlivé.
• Dokument konstatuje, že státy střední a východní Evropy se konečně vrátily do "evropské rodiny svobodných demokratických zemí" (bod 14) – do té staré dobré kapitalistické Evropy, do které se naši občané po válce (a již během ní) vracet nechtěli, což dokládají výsledky svobodných poválečných voleb. Stará Evropa, do které se vracíme byla Evropou kolonizátorů a vykořisťovatelů a v mnohém se nezměnila. Evropská unie se v Usnesení jmenovitě zaštiťuje Severoatlantickou aliancí, jakožto garantem demokratického pokroku, což v souvislosti s voláním po míru, které se vine celým Usnesením jako červená nit, působí jako výsměch.
• Ačkoliv v některých zemích EU (Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Maďarsko) byla komunistická ideologie se svými symboly postavena mimo zákon, v České republice se v minulosti tyto pokusy shledaly pokaždé s neúspěchem, a proto aplikace doporučení tohoto usnesení v mnoha bodech koliduje s českým právním řádem.

REÁLNÁ RIZIKA VYPLÝVAJÍCÍ Z USNESENÍ

Z výše uvedených poznatků, stejně jako z celkového směřování současné české politiky, vyplývají závažná rizika, z nichž některá již přešla do běžné praxe a pociťujeme je v každodenním životě.

Denně se již setkáváme s dezinterpretací průběhu a výsledků druhé světové války, jejímž iniciátorem bylo nacistické Německo, které bylo poraženo za nezpochybnitelného přispění Sovětského Svazu. Toto přepisování historie má za následek ničení pomníků a památníků skutečným vítězům druhé světové války a otevírá cestu fašistickým tendencím tak, jak se to stalo nedávno na Ukrajině. V médiích pak stále častěji dochází k prezentaci pseudovědeckých závěrů zkoumání historie, vycházejících z Evropskou unií placených institucí a jejich implementaci do školních osnov, nejčastěji formou různých projektů.

Hanebné stavění nacismu a komunismu na stejnou úroveň vede k cenzuře symbolů komunistické ideologie a potlačování svobody projevu a politického přesvědčení. Konečným cílem je pak bez vší pochybnosti postavení oficiálních organizací komunistického hnutí mimo zákon po vzoru evropských zemí, kde se tak již stalo. Pociťujeme také sílící tlak na komunistické hnutí, stigmatizaci a ostrakizaci jeho příznivců a z toho plynoucí polarizaci společnosti, ve které jsou už dnes verbální i fyzické útoky na základě politického přesvědčení normalizovány. Všechny tyto procesy vedou k záměrnému prohlubování bipolárního vnímání světa, které vede k napjatým mezinárodním vztahům a riziku válečného konfliktu. Proto je naprosto nezbytné takovéto směřování odmítnout a co nejrozhodněji se proti němu postavit.