Fučík byl nebezpečný i nacismu, krmenému kapitálem. Neváhal se mu odhodlaně postavit v protinacistickém odboji. Jeho odvaha ho stála jeho mladý život.

Fučík ale zůstal nebezpečným i po své smrti. Nebezpečným pro restaurovaný kapitalismus po roce 1989. Nový režim se s ním vypořádal po svém hned zkraje 90. let. Zmizely pamětní desky, zmizely sochy, zmizela Fučíkova busta z pantheonu Národního muzea, jeho dílo bylo vymazáno z učebnic. Aby nový režim svoje kroky obhájil, vymyslel si legendu o údajné Fučíkově slabosti, spolupráci s Gestapem. Hanebné lži, které měly a mají odvést pozornost od reality. Reality, která je tak prostá: dnešní mocní se Julia Fučíka bojí.

Bojí se jeho svědectví, které do detailu popisuje bahno kapitalismu. Kolik "Reportáží z buržoazní republiky" by se dalo napsat dnes? Stovky a tisíce lidských příběhů denně a konec by byl stále v nedohlednu. Příběhy matek samoživitelek, které ve třech zaměstnání doslova vydřou pár tisícovek na přežití. Příběhy otců od rodin, kteří se na celý život zadluží hypotékou a ve strachu ze ztráty zaměstnání se bojí svých šéfů. Příběhy vdov a vdovců v důchodu, kteří po ztrátě jednoho z příjmů nedokáží zaplatit nájem a končí na ubytovnách. Příběhy stovek a tisíců běžných lidí, našich sousedů, kamarádů, příbuzných. Příběhy těch, na které je z poslaneckých lavic vidět jen před volbami a i tehdy se stávají jen heslem na plakátech těch, kteří si je mohou dovolit.

Proto je Fučík nebezpečný. Varuje. Ve svém odkazu varuje před lumpy a zloději cizí práce i před státem řízeným penězi, který se běžných lidí nikdy nezastane. Varuje ale také před nečinností, neorganizovaností, roztříštěností, v tom je jeho největší nebezpečnost.

Fučík, to totiž není jen "Reportáž psaná na oprátce". Fučík, to je především obžaloba kapitálu, zdvižený prst všem, kdo by se chtěli obohacovat na bídě druhých, je to nekompromisní antifašistický postoj, je to lidskost, rovnost a sounáležitost ve své nejprostší, a proto nejsilnější podobě.

Julius Fučík nám ukazuje cestu. Proto ho nesmíme potkávat na ulicích, v parcích, v učebnicích a knihovnách. Mohl by nás totiž inspirovat k hlasitější obhajobě našich práv a prosazování našich požadavků. A to se nehodilo kapitalismu tenkrát, nehodí se mu to ani dnes. Proto v něm musí Fučík umírat dnes a denně v zapomnění. A proto my ho musíme dnes a denně připomínat, číst a sdílet.

Aby žil.

A abychom konečně našli sílu žít i my.