Zrada západních spojenců je dnes ostentativně přehlížena, umenšována, postrkována za široká ramena zásluh "vítězných mocností". Kromě Sovětského svazu, samozřejmě. Z toho je dělán viník války a jeho oběti jsou podrobovány kritice a relativizovány.

Nikdy nezapomeneme, kdo označoval naši mírumilovnou zemi za „hrozbu míru v Evropě“, kdo se ultimativně dožadoval od Československa obětí a prohlašoval, že mír bude zachován jen tehdy, odstoupíme-li části našeho území. Nebyl tím zachráněn ani mír ani samostatnost republiky.

Mnichov byl také výplodem té politiky západních imperialistických mocností, které se nesmířily s vítězstvím VŘSR v Rusku, a proto ochotně uvolňovaly fašistickému Německu cestu k výbojům na východ. Bez odporu proto přijímaly všechna porušení Versailleské smlouvy, od obsazení demilitarizovaného pásma Porýní až po uchvácení Rakouska. Nezabránily fašistické Itálii rozpoutat válku proti Etiopii. Politikou „nevměšování“ umožnily fašistickým režimům Německa a Itálie intervenovat ve španělské občanské válce. V hitlerovské agresi proti Československu se staly přímo aktivními pomocníky této agrese.

Mnichov nadmíru jasně ukázal, že jde-li o kapitalistické zájmy, vzletná hesla o svobodě a svrchovanosti národů, hesla o lidskosti a lidských právech a svobodě člověka jdou rychle stranou.

A my se zřejmě vůbec nepoučili...