Nedávno jsem se musel v duchu (s hořkostí) pousmát. To když mi jeden z krajských opozičních zastupitelů řekl, že v jejich politickém hnutí se hovořilo o tom, jaká je škoda, že se mi nepodařilo prosadit dostatečně rasantní reformu středního školství v kraji, protože všichni dobře vědí, že je to správné a že to tak musí být. Není divu, že takové pousmání zhořkne, když si uvědomíme, že představitelé onoho opozičního politického hnutí mohli, a měli projevit, dostatek odvahy, státnickosti, prozíravosti či velkomyslnosti a zmíněnou reformu netorpédovat. Došlo by totiž k tolik potřebnému ozdravění části vzdělávacího systému, na němž by participovala převážná většina jeho účastníků.
Celé české školství již přes dvacet let prochází různými - někdy až turbulentními - změnami. Bohužel, řada z těchto změn byla buď motivována knížecími radami ze zahraničí, kde školství zdaleka nebylo na takové úrovni, jako bývalo u nás, nebo neodrážely reálné potřeby našich škol a našeho zažitého vzdělávacího systému. Teď navíc, po decentralizaci zřizovatelských funkcí, se školy často stávají předmětem politického soupeření lokálních zájmů, namísto toho, aby se řešila podstata problému. Přitom kvalita školství po všech stránkách a na všech jejích úrovních má být trvale celostátním a nadstranickým úkolem, politikou, která by měla stmelovat. Školství se dotýká prakticky všech občanů a vytváří se v něm základ pro budoucí prosperitu Česka, tedy nás všech i našich potomků. Také proto si školství dávají všechny politické strany a hnutí jako vývěsní štít do svých programů. Dobře to zní a latentně všichni vědí, že je to zapotřebí. U debat nad školstvím se sní mnoho chlebíčků, vypije se hodně kávy, ale jaká je skutečnost posledních let? Klesající výdaje státu na platy pracovníků škol včetně pedagogů, jejichž povolání bývá v nejvyspělejších zemích považováno za prestižní. Obrovské rozdíly v materiálním zabezpečení pro základní a střední školy na jedné straně a pro stále se zvyšující počet vysokých škol na straně druhé. Investice do školských objektů ad hoc prostřednictvím grantových schémat namísto dostatku systémových zdrojů, což způsobuje další nerovnosti. Často plíživý ústup od požadavků na kvalitu poskytovaného vzdělání.
Ano, to všechno se dá relativně v krátkém čase spravit. Ano, v některých případech to bude vyžadovat zatnout zuby. Ano, ne všichni se k vyššímu stupni vzdělání dostanou tak lehce jako nyní. Bude to ovšem ku prospěchu celku. Proto by školství nemělo být předmětem politického handrkování. Vždyť je to vůči budoucnosti velmi nezodpovědné. I nepříjemné problémy by se tudíž měly řešit věcně. Prostě v otázce školství by odpovědní politikové z celostátní, krajské i místní úrovně měli táhnout za jeden provaz. A já dodávám, i jedním směrem.
