Projev předsedy Sněmovny Radka Vondráčka v Bratislavě 6. prosince 2018:
Vážený pane předsedo,
vážené paní poslankyně a poslanci Národní rady Slovenské republiky,
vážený pane premiére,
vážené členky a členové vlády Slovenské republiky,
DRAZÍ BRATŘI SLOVÁCI.
Velice si vážím této pocty a příležitosti, která mi byla nabídnuta – promluvit před plénem Národní rady Slovenské republiky. Je to mé první vystoupení v jiném parlamentu nežli v tom našem českém. Bude-li můj hlas místy rozechvělý, prosím, nedivte se mi.
Mé vystoupení před vámi považuji za mimořádné gesto a za potvrzení našich skvělých sousedských vztahů. Velice si toho vážím i proto, že za 100 let si zákonodárci vznik naší státnosti v parlamentu připomněli jen třikrát.
V roce 1919 při prvním výročí, v roce 1928, když bylo republice 10 let, a pak na podzim 1968, kdy naši předchůdci založili federativní uspořádání. Jsem proto rád, že jsme si naše 100. výročí připomněli společně, v České republice, na Slovensku, i v zahraničí.
Je mi velkým potěšením, že mohu říci, že se k vám obracím v čase, kdy oba naše národy zažívají zatím zřejmě nejšťastnější a zatím nejúspěšnější období své historie (i když to možná v médiích a našich parlamentech tak zrovna nevypadá).
Stejně tak je mi potěšením, když mohu říci, že v roce, kdy slavíme 100 let od vzniku společného státu, jsou naše vztahy nejlepší, jaké kdy byly.
My, Češi a Slováci, jsme dnes svobodní, jsme úspěšní a jsme skutečnými bratry. Jako by se v této chvíli naplánoval společný smysl našich dějin.
Dějiny našich národů byly často pohnuté. Dlouhé roky jsme žili pod cizí nadvládou, či přímo okupací, nebo v totalitním režimu. Přesto, ať bylo sebehůř, šli jsme za jedním společným cílem. Šli jsme za svobodou, za národní svébytností, za právem určovat svůj vlastní osud.
Když říkám, že jsme šli za společným cílem, myslím tím, že jsme k nim nemířili každý národ sám. Ale že jsme si pomáhali a spolupracovali. Při hledání počátku vztahů Čechů a Slováků se můžeme vrátit do doby Velké Moravy, nejstaršího západoslovanského státu, spojujícího Slovany nejen v Čechách, na Moravě a na Slovensku, ale i Lužické Srby, Slezany a Poláky. Byla naším prvním společným státem.
V politice a v životě národů jsou důležité symboly. A já mluvím o Velké Moravě proto, že chci jeden takový zmínit. Mám na mysli legendu o třech prutech Svatoplukových.
Smysl této legendy je zřejmý: "Společně zvítězíme, osamoceni padneme." Dle legendy pravil velkomoravský kníže ke svým synům: "Zůstanete-li svorni a v lásce, nepřátelé vás nebudou moci porazit. Povstane-li mezi vámi svár, zahubíte se navzájem a nepřáteli budete zničeni!" – Jak pravdivá a moudrá slova.
Podruhé jsme se o užitečnosti Svatoplukovy rady mohli přesvědčit právě před 100 lety. Bez spolupráce obou našich národů by Československo nikdy nevzniklo. Je více než symbolické, že dva vůdci, jak T. G. Masaryk, tak M. R. Štefánik, měli svá spojení v obou bratrských národech.
Masaryk byl po otci Slovák. Štefánik po studiích pracoval v hvězdárně v Praze. Odkaz obou těchto velkých mužů je pro Čechy a Slováky společný. Co je společné, je nedělitelné. Co je nedělitelné, je neporazitelné a nezlomné. Jako ony Svatoplukovy pruty.
Ze společného odkazu našich předků žijeme i dnes. Jsme dva svobodné suverénní národy. Zároveň úzce spolupracujeme při hájení našich zájmů. Svoboda a spolupráce. To je myslím, smysl společných dějin Čechů a Slováků.
Musíme mít suverenitu, abychom každý tvořili jeden samostatný prut. A musíme držet pevně při sobě, aby nás žádný nepřítel nezlomil!
Samostatná státní idea a její významný česko-slovenský rozměr nám nespadly z nebe, ani se nám jen tak od sebe nenabídla na sklonku první světové války. Mnohem dříve, v průběhu 19. století, ji kultivovali velcí Slováci jako Ján Kollár, Pavol Jozef Šafárik, Ĺudovít Štůr, Jozef Miloslav Hurban, Michal Miloslav Hodža.
Jejich myšlenky byly otevřené Františku Palackému a dalším českým myslitelům a politikům. Na Kroměřížském sněmu, jehož 170. výročí jsme si společně s Andrejem Dankem a Wolfgangem Sobotkou nedávno připomněli summitem Slavkovského formátu, vystupuje již Palacký s myšlenkou českoslovanského řešení, když žádá federalizovat Rakousko nikoliv na čistě historickém, ale na kombinovaném historickém-národnostním principu, takže k jednotce měli být připojeni i Slováci z Uher.
Připomněli jsme si také zde v Bratislavě i v Praze Pittsburskou dohodu – první významné vyjádření vůle Čechů a Slováků budovat nový stát.
Před 100 lety byl Pittsburk největším slovenským můstkem v USA a byli to Slováci v Pittsburku a Clevelandu, kteří významně československé akci pomohli i finančně. Je dobré si to takto říci, když nám na památku v archivech zůstaly fotografie z velkolepého přivítaní T. G. Masaryka.
Slováci se zúčastnili všech zahraničních bojů za naši samostatnost v legionářských armádách. T. G. Masaryk tak navázal na vše pozitivní, co se dobrou prací v 19. století Čechům a Slovákům podařilo. A nebyl sám. Fascinující osobnosti M. R. Štefánik, který spolu s Edvardem Benešem patřil k hlavním nositelům myšlenky na nezávislý společný stát Čechů a Slováků, které se ještě uprostřed první světové války jevila jako utopická.
M. R. Štefánik si například předsevzal, že získá každý den ve Francii pro naši Československou věc z jednoho člověka – Francouze – spojence. Přihlásil se do francouzského vojska. Účastnil se několika bitev, u YPERU. Působil v Rusku, Srbsku. Podle Masaryka to byl on, kdo přesvědčil o smysluplnosti středoevropského uspořádání Roosevelta, důležité politiky v Itálii. A navzdory tomu, že byl protestant, syn slovenského pastora, navázal styky ve Vatikánu. To vše navzdory tomu, že nikdo, ani Francie, ani Velká Británie a ani USA, ve svých plánech zprvu neměli likvidaci Rakousko-Uherska.
T. G. Masaryk na něho vzpomínal slovy: "Mne osobně měl Štefánik až dojemně rád, splácel jsem mu jeho oddanost oddaností a za jeho pomoc v našem odboji jsem mu byl vděčen. Zasluhuje vděčnost nás všech."
Po krásných letech společného soužití přišel čas, se jako země rozloučit. S odstupem času si stále více vážím prozřetelnosti politiků, kteří měli rozdělení na starost. I natolik bolestnou věc, jako je rozdělení státu, který nám přirostl k srdci a na který jsme byli hrdí, dokázali rozdělit kulturně, inteligentně, velkoryse a zachovat přitom maximum vazeb mezi lidmi a institucemi – od volného přístupu studentů na univerzity až po sociální pojištění.
Škoda, že to nebylo povinné čtení pro všechny v bývalé Jugoslávii, bývalém Sovětském svazu a některé kapitoly by mohly být inspirativní například i pro vyjednavače o Brexitu, protože mám pocit, že ne všechno v těchto jednáních je vedeno úmyslem, který měly české a slovenské reprezentace. Zachovat vše dobré a zbytečně neničit důvěru.
Jsme si nejbližší. Daří se nám Visegrádská spolupráce, přispíváme ke stabilitě střední Evropy a tím i celé Evropské unie. Jsme aktivní v NATO a v dalších mezinárodních organizacích. Máme - Česko a Slovensko dohromady - více europoslanců, než kdybychom byli Československem, když se domluvíme předem.
Máme dva hlasy v Radě EU a dalších organizacích. Protože jsme si názorově blízko, máme svůj vliv. Mnozí nás obdivují, někteří nám závidí. Někteří jsou překvapeni, že si vzájemně fandíme ve sportu, když zrovna nehrajeme proti sobě.
Jsou i tací, kteří našeho rozdělení litují. Třeba když na mistrovství světa v hokeji prohrávají hned dvakrát – jednou s námi, podruhé se Slovenskem. Kéž by litovali častěji i v jiných sportech.
Oprávněně opakuji, že vztahy mezi Čechy a Slováky nebyly nikdy přirozenější, spontánnější a lepší než dnes. A je tomu tak, bez ohledu na proměňující se vládní konstelace v obou zemích, bez ohledu na to, zda jsou ekonomické obtíže, nebo naopak.
Děkuji všem jménem svým, jménem Poslanecké sněmovny i jménem našich občanů za to, že jste respekt, úctu a česko-slovenskou vzájemnost zachovali i po rozdělení státu. Slovensku přeji, aby i v budoucnu obstálo a aby se jeho občanům, i vám poslancům, dařilo vše tak, jak si přejete.
Cítím sa tu medzi vami ako doma (tý čo ma znajú, vedia prečo).
Ďakujem predsedovi Andreji Dankovi za pozvanie, vám všetkým za pozornost.
Prejem vám všetko dobré, pekný adventný čas a vianoce.
