Já, protože s většinou toho, co kolega Eybert tady říkal, souhlasím, tak nechci pokračovat, respektive dál zdůrazňovat to, co on tady zdůraznil. Nesouhlasím tedy s jednou částí toho jeho vystoupení, která potom bude zřejmě zhmotněna v pozměňovacím návrhu. A to jsou koncese. A to z toho důvodu, že se domnívám, že by se tím způsobem mohly obcházet zákony o zadávání veřejného zadávání, a to si nemyslím, že je správné. Myslím si, že ty hodnoty by měly být v obou případech shodné.
Nicméně na začátek bych chtěl říct, že se jedná o zákon, který je opravdu velmi složitý, jeho projednávání bylo velmi komplikované. Já bych chtěl poděkovat při této příležitosti paní ministryni, ministerstvu pro místní rozvoj, ale také ÚOHS, tedy oběma předkladatelům. Protože musím říct, že se málokdy setkáme s takovým množstvím nejrůznějších aktivit a akcí, kterým mohli být přítomni jak poslanci, tak senátoři, tak odborná veřejnost, kde byly tyhle otázky tohoto zákona diskutovány.
Musím říct, že po tom průběhu více jak ročního projednávání tohoto zákona se ten zákon změnil výrazně k lepšímu. A díky zase za to, protože také to bohužel nebývá vždycky obvyklé, že předkladatel reaguje na připomínky veřejnosti. Což se v tomto případě stalo. Stejně tak bych chtěl vyjádřit velkou radost z toho, že v průběhu projednávání tohoto zákona došlo nakonec k souladu obou předkladatelů. A myslím si, že – jak paní ministryně tady říkala, že v současné době je ÚOHS s MMR a MMR a ÚOHS v souladu a jejich vztahy jsou vynikající, to si myslím, že je velmi pozitivní výsledek celého toho ročního úsilí také, protože na začátku to bylo trošku komplikovanější.
Zákon, který máme před sebou, je samozřejmě stěžejní nejen pro obce a města, ale pro celou řadu veřejných institucí. A veřejnost zcela určitě očekává, jaký bude. A to zejména potom, že je ten současný zákon momentálně tak nepřehledný a má tolik problémů, že se podle něho v podstatě nedá pořádně zadat. Téměř každý z nás, který měl kdy něco společného se zadáváním veřejných zakázek, se s touto skutečností seznámil. Téměř každý z nás si prožil to, kdy se chtěl dopracovat k nějakému cíli, a pak mu to někdo znemožnil různými nesmyslnými podáními, odvoláními a dalších věcí.
Řada z nás se seznámila s tím, že zákon o veřejných zakázkách, který by měl udělat transparentní trh ČR s veřejnými penězi, ve skutečnosti sloužil k tomu, že některé firmy si z toho dokonce udělaly živnost.
A začaly vydělávat na tom, že různým způsobem veřejné řízení komplikovaly. Nechávaly si různým způsobem vyplatit tzv. výpalné za to, aby vůbec ten chudák zadavatel se dopracoval k tomu, co chtěl. Aby mu nepropadly dotace, aby mohl zrealizovat, co chtěl. A to je opravdu výrazné memento a výrazný vykřičník. A nemyslím si, že je to jenom k tomuto zákonu. My mnohdy vytváříme tady, pod záminkou např. boje proti korupci, nejrůznější opatření, která se posléze ukáží, že jsou právě živnou půdou pro korupčníky, kteří se v tom pohybují jako ryba ve vodě. A nakonec těm, kteří se snaží postupovat transparentně, tak znepříjemňují život a v mnoha případech dokonce komplikují do té míry, že nakonec nemůže ani realizovat to, co chce.
Tento zákon v té idei má celou řadu velmi pozitivních věcí. A já mohu souhlasit s tím, že také celou řadu pozitivních věcí obsahuje. Došlo tady k přesunu mnoha pravomocí na zadavatele. Zadavatel bezesporu bude mít větší volnost rozhodování než při těch minulých variantách minulého zákona. Nicméně to, co je vkladem, se může stát také záporem, protože stejně jako kolega Eybert já se obávám toho zaklínacího slova "může". Protože v našich podmínkách si někdy někteří si to slovo "může" vysvětlují tak, že mohou všechno. A jiní si zase vysvětlují, že když někdo může, tak může jenom to, co já chci. A obávám se, že může nastat situace, že např. při nejrůznějších soudních projednáváních, které hrozí samozřejmě, to pak budou soudy, které budou určovat, co vlastně to slůvko může znamená. Co se vlastně může a nemůže.
A v okamžiku, kdy se dostaneme do precedentů, tak pak nastane to, čeho se obává kolegy Eybert taktéž, že to bude ráj především pro právníky a nejrůznější organizace, které se v tom vyznají, a ten chudák zadavatel se v tom nevyzná. Nicméně to už je osud předkladatelů, kteří mnohdy mají ušlechtilé záměry, ale realita života je potom poněkud jiná. Mně osobně na zadávání veřejných zakázek vadí nejvíc to, že ten, kdo je za všechno zodpovědný, tzn. zadavatel, tak ve své podstatě se v těch zákonech nevyzná do té míry, že je přímo odkázán na organizace, které mu tu zakázku připraví. Nicméně veškeré negativní dopady jdou potom za zadavatelem, nikoli za tím, kdo mu vlastně tu zakázku připraví.
Záměrem předkladatele je, aby tomu tak nebylo. Netroufám si v tuto chvíli říct a nejsem určitě až takový optimista jako paní ministryně, že se to podařilo. Snaha v tom zákonu určitě je, ale tak, jak říkal kolega Eybert, ten zákon je rozsáhlý a těch paragrafů je mnoho. My si mnohdy velmi zbytečně komplikujeme situaci. Není to znovu jenom tenhle zákon, ale je to celá řada zákonů.
A já bych chtěl jenom připomenout, že např. v řadě zemí např. zakázky malého rozsahu nejsou vůbec právně upraveny. A jsou to země, které my považujeme za vzor, které opravdu jsou vzorem jakési demokracie – Švýcarsko, Německo... A mohl bych jmenovat další státy. A pak se my starostové divíme, že přijedeme za svým kolegou, který je kousek za hranicemi, a teď se divíme, jak je možné, že on zadává zakázky, nebo respektive zachází s veřejnými penězi tak, jak zachází. A zachází s nimi ve prospěch toho města. A mj. i tak, že ty zakázky především směřují místním firmám. Což u nás prakticky není možné, i když si myslím, že tento zákon přece jen vytváří, tím, že nerozhoduje pouze jenom cena a jsou tam možnosti, aby si zadavatel určil zadání soutěže. Znovu říkám s tou podmínkou, že mu může potom někdo říct, co může a nemůže. Ale nicméně ten zákon vytváří určitou možnost, aby zadavatel mohl postupovat s péčí řádného hospodáře. To znamená, aby ta zakázka nepřinesla jen konkrétní peníze, dotační např., jen do toho místa, ale aby měla také sekundární efekt. To znamená, aby zadavatel mohl prostřednictvím té zakázky použít finanční prostředky také na zvýšení zaměstnanosti v konkrétním regionu, městě a rozvoji firem v tom městě.
Což mimochodem na začátku 90. let tady bylo naprostým zvykem. A já jsem z jednoho z těch tzv. problémových regionů. A musím říct, že efekt těch peněz byl mnohonásobně větší, než je v současné době. Protože se to mohlo použít tak, že ty peníze skutečně nesloužily jen k tomu konkrétnímu účelu, ale směřovaly také k zvýšení ekonomického rozvoje toho konkrétního regionu. Což téměř teď vymizelo.
Chtěl bych se vyjádřit ještě k několika věcem, které považuji za problematické. Nebudu se vracet k tomu "může", protože to samozřejmě se ukáže, jak to kdo bude vykládat. Ale bohužel v tomhle zákonu jsme se zase neubránili lidové tvořivosti. A to tedy není záležitost ministerstva, je to záležitost Poslanecké sněmovny, protože směrnice nám říká, že tzv. vícepráce mohou být až do 50 % celkové zakázky. A teď zdůrazním to, co u nás téměř nikdo nevnímá. Za předpokladu, že vícepráce jsou takové, které zadavatel nemohl prokazatelně očekávat v době zadání zakázky.
Tuhle větu bohužel v našem prostředí nikdo nechce slyšet. A jenom uvidí číslovku 50 % a začnou se mu ježit chlupy na hlavě a nevím, kde všude, začne vykřikovat, jak je to netransparentní. Pozoruhodné je, že se tímhle pravidlem řídí už téměř celá Evropa bůhví jak dlouho. Já sám jsem se setkal v roli ministra i s takovými případy, kdy jsem intervenoval u Evropské komise, proč nás trestá za něco, co jiné země ne. A oni pokrčili rameny a říkají, vy jste si ten zákon tak udělali. My jsme vám přece nenařizovali, abyste měli 20 % vícepráce, vy jste si je udělali sami. A že to jiní nemají, to je přece vaše záležitost. A je to vaše záležitost.
Já o tom mluvím proto, že v Poslanecké sněmovně vznikl zase velmi zajímavý kočkopes, kdy máme sice 30 % navýšení té zakázky, takže zase v těch statistikách budeme figurovat jako ti, kteří bojují proti korupci nejvíce. Zato tam máme systém víceprací u jednotlivých zakázek, nebo dílčích zakázek, ale, upřímně řečeno, jsem moc zvědav na to, jakým způsobem se tady tohle bude řešit. A obávám se, že to bude předmětem neustálých problémů a do značné míry i chybovosti zákonů, nebo těch výběrových řízení.
Pokud se týká zveřejňování smluv, tam plně souhlasím s kolegou Eybertem, a je to v tomto zákonu. Víme, že jsme tady zřídili vtipně ještě registr smluv a nakonec paní ministryně tady připravuje ještě další registr, který bude platit pro všechny veřejné sektory. Osobně se domnívám, že ty věci, pokud se týká zakázek, mají být tam, kde mají být, to znamená tam, kde se ty zakázky zveřejňují. A ne někde jinde. Ale o tom ostatně bude i seminář, který bude v Senátu, pokud se týká registru smluv.
Poslední věc, kterou se chci zabývat, je otázka účinnosti tohoto zákona. Paní ministryně tady říká to, co říká, a v zásadě to říká, já proti tomu nic nemám, protože to z mého pohledu směřuje především za hranice České republiky. Nicméně nemyslím si, nebo jsem přesvědčen, že nám nic nehrozí, pokud schválíme ten zákon tak, jak byl přijat s těmi pozměňovacími návrhy ve všech výborech. A to z toho důvodu, že – už to tady bylo řečeno, že řada zemí nemá ten zákon přijat, ani ho nebude mít ve stejné době jako Česká republika, ale hlavně, jakmile bude ten zákon schválen, tak vyjde ve Sbírce zákonů. Ostatně Evropská komise už má praxi, že jakmile je jeden zákon v legislativním procesu, tak už zpravidla žádná řízení nezahajuje. V našem případě to je tedy trochu složitější, protože u nás legislativní proces není několik měsíců, jak je běžné třeba v Evropě, ale třeba taky několik roků.
A pak na závěr, na konci legislativního procesu se ukáže, že nebude přijato nic. Což tedy Evropská unie poměrně těžko nese. Ale nicméně jasné je, že jakmile ten zákon nabude platnosti, tak nepochybuji o tom, že Evropská komise neudělá žádné kroky vůči České republice, aby znevýhodnila, nebo aby bojovala proti tomu, aby ti, kteří mají podle toho zákona postupovat, se s ním nemohli řádně seznámit.
A 6 měsíců je podle mého názoru minimální doba na to, aby se každý mohl řádně připravit, aby se nemohl vymlouvat na to, že když dělá zakázku, tak nebyl řádně se zákonem seznámen. A aby také nedošlo k tomu, že ne svou chybou, protože se nemohl seznámit s tím zákonem, udělal nějakou chybu, za kterou bude postihován nejrůznějšími sankcemi. Od vracení části nebo celé dotace až dokonce pro trestněprávní postihy.
Takže z tohoto důvodu je to samozřejmě bezpečnost pro zadavatele. Stejně tak se domnívám, že mají mít právo ti, kteří už v tom složitém procesu dnes jsou v situaci, kdy zákon podle stávajících zákonů postoupili až k veřejnému výběrovému řízení, aby ho udělali podle stávajícího zákona, pokud to tak chtějí provést.
To znamená, myslím si, že to, co zde všechny tři výbory přijaly, je rozumné. Nedomnívám se, že Senát má možnost do takovéhoto zákona reálně zasahovat. Navíc všichni z nás, co jsme byli zpravodaji, tak jsme byli opravdu v nezáviděníhodné situaci. Protože jsme měli fakticky čtyři dny na to, abychom připravili zpravodajské zprávy na jednání výborů. Což tedy je více než šibeniční doba pro takový zákon. Chtěl bych při této příležitosti poděkovat také legislativě Senátu, která dělala všechno pro to, aby se mohla důstojně s tímhle zákonem vypořádat. A nakonec to byla naše legislativa, která také přišla na to, že Poslanecká sněmovna udělala chybu v tom doprovodném zákonu a tu chybu my vzápětí opravíme, tak, aby nedošlo k dalším problémům s tím zákonem.
Vážené kolegyně, kolegové, já bych vás tímto chtěl vyzvat, abyste postupovali v souladu s usneseními všech tří výborů. To znamená, abychom tento návrh vrátili do sněmovny pouze se změnou nabytí účinnosti tohoto zákona. Abychom se zde nesnažili o změnu, vylepšení toho zákona, protože dle mého názoru to není možné. A pokud se o něco takového budeme snažit, tak nejsme schopni v této chvíli garantovat, že tou změnou neuděláme víc škody než užitku. Děkuji vám za pozornost.
