Těsně před obědem jsme si zde vyslechli zprávu pana prezidenta Kaly. A jedním z těch nejdůležitějších problémů, které vidí NKÚ v České republice, je délka výstavby silnic a dálnic v České republice. Uváděl vám tady i srovnání s okolními státy a uváděl, že je to jeden z největších vůbec problémů, ale ono to má samozřejmě vážné dopady. Je třeba se zamyslet nad tím, proč tomu tak je právě v České republice? Jak už jsem dopoledne říkal, já už jsem čtyřiadvacet let v politice. A když jsem nastupoval jako nic neznající ještě starosta Moravské Třebové, přes kterou mají jít hned dvě silnice, jednak R35 a R43, tak u té R35, protože je to klíčová druhá spojnice mezi východem a západem ČR, jsem se zcela naivně domníval, že do konce mého volebního mandátu, to znamená za čtyři roky, ta silnice bude postavena. Je to silnice, která vede z Hradce Králové do Mohelnice. Jediné kopce, které jsou v cestě, jsou kopce kolem Moravské Třebové. Jinak je to silnice po rovině.
Když si srovnám to, co vidím např. v Chorvatsku, jakým způsobem stavěli silnici Chorvaté, tak za ty čtyři roky postavili nesrovnatelně víc kilometrů v nesrovnatelně složitějším terénu. A co je zajímavé, ty nejtěžší stavby tam stavěly české firmy. Tak potom je otázkou, neumíte to? Nedokážeme postavit silnici? Nebo v čem to je? No v tom to určitě není. Je to určitě v něčem jiném. A ty důvody jsou v zásadě dva. A zase to tady pan kolega Kala, aspoň v jednom případě, říkal. Ten první případ je nefunkčnost systému. To znamená systému státní správy. Proč je ta nefunkčnost systému státní správy? Protože státní správa nedodržuje lhůty. Je pochopitelné, a to právě tenhle návrh zákona mj. řeší, to, na co poukazujeme již dlouho, pokud o takovýchto zásadních stavbách mají rozhodovat stavební úřady o počtu jednoho nebo dvou lidí, kteří se s takovou stavbou nikdy nesetkali, ti lidé k tomu bezesporu přistupují s naprostou vážností. Ale možnost dopustit se chyby je veliká.
A právě tady ten prostor dopustit se chyby je jeden z prohřešků té státní správy. A právě ten princip dopustit se chyby je také to, co je nejčastěji zneužíváno těmi takzvaně ekologickými společnostmi. Jsou to zpravidla lidé, skupiny lidí, kteří si především budování silnic nepřejí. A protože si je nepřejí, tak dělají všechno pro to, aby se neuskutečnily. A mj., když se podíváte na žaloby, které podávají, tak je podávají téměř výhradně nikoli proti záměru té silnice, ale proti formálním chybám, kterých se úřady v průběhu schvalování dopouštějí.
To znamená, první předpoklad je, abychom ty chyby omezili. Mimochodem ten návrh tím, že to soustředí pod krajské úřady, které jsou v této věci obeznámeny, mají dostatečně erudované úředníky, jsou to úředníci, kteří zpravidla pracují na zásadách územního rozvoje, to znamená, s tímto problémem se setkávají, taktéž všichni ti lidé, kteří na krajském úřadu pracují, protože ten systém a komplex zásad územního rozvoje je zpravidla velmi složitý, vyjadřuje se k němu spousta osob, tak tito úředníci si jsou moc dobře vědomi důležitosti a správnosti toho rozhodnutí. A proto si myslím, že tenhle zákon přispěje k tomu, že se omezí počet chyb při tom správním řízení.
Druhý důvod, v čemž chybí státní správa, je nedodržování – a teď zdůrazňuji – zákonem stanovených dob pro rozhodnutí. Zákonem stanovených dob pro rozhodnutí. Téměř v každém zákoně, nebo v každém zákoně, máme uvedeno zákonem, kolik má příslušný úředník na to, aby rozhodl. Je to zpravidla 60 dnů. V odůvodněných případech, které ten úředník musí odůvodnit, je možno to rozšířit o dalších 30 dní. Z nějakého zvláštního důvodu, zvláštního zřetele, se může ještě dál prodlužovat.
Co se masově děje v České republice? Masově se děje, že nejen u těchto staveb infrastrukturních, ale téměř u všech rozhodnutí se nedodržují termíny. A proto ti, kteří se dožadují rozhodnutí veřejné správy, tedy státní správy nebo samosprávy, tak musí strpět to, že přestože je porušen zákon, tak oni se nemůžou dopracovat k rozhodnutí. A nemůžou se tedy domoci toho rozhodnutí. A to je jedna z hlavních příčin toho, proč se nestaví. Protože celá řada rozhodnutí trvá řádově měsíce.
A uvedu vám jeden konkrétní případ, abyste viděli, jak to ve skutečnosti je. Když jsme dělali zásady územního rozvoje Pardubického kraje, což byla anabáze, kterou bych vám tady mohl vykládat až do dvanácti do večera, tak mj. tam potřebujete v tom určitém stadiu EIA. Nechci vám ani vypočítávat, kolikrát jsem byl na Ministerstvu životního prostředí a prosil jsem je, aby ale EIA nějakým způsobem byla zpracována. Úplně jsem rezignoval na zákonné lhůty, které oni k tomu mají. Ale byl tam pozoruhodný exces, který je typický a který ty stavby může zdržet úplně neuvěřitelným způsobem.
My jsme se dopracovali toho, že EIA byla hotová a trvalo tři čtvrtě roku, než byla zveřejněna. Ona byla hotová, ale tři čtvrtě roku trvalo, než byla zveřejněn. Přestože byla hotová, tak to nic neznamená. EIA je platná až tehdy, když je zveřejněná a je k tomu vedeno příslušné řízení. Takže tři čtvrtě roku se válela na Ministerstvu životního prostředí, bez ohledu na to, že byly porušeny všechny zákonné normy a EIA nebyla. Nakonec jsme se k ní přece jen dopracovali. A tento zákon znovu řeší tuhle situaci. Je to sice drsná situace, někteří tady dokonce tvrdí, že je to nezákonné, a já tvrdím, že to nezákonné je.
A sice, že v okamžiku, kdy úřad nedodrží zákonem stanovenou lhůtu, tak podle tohoto zákona se předpokládá, že souhlasí. Je evidentní – a tady myslím paní kolegyně Seitlová se ptala, co se stane s tím úředníkem, když nedodrží tu lhůtu. Já to samozřejmě nevím, ale pokud bych byl vedoucím jakéhokoli toho útvaru a ten člověk to udělal poprvé, tak dostane zcela určitě nějakou výstrahu. Samozřejmě podle důležitosti toho rozhodnutí, ale pokud to udělá opakovaně, tak toho úředníka dělat nebude. Protože v tom okamžiku to padá na jeho vedoucího a na celý úřad. A ten úřad nemůže připustit to, že díky jeho neschopnosti, díky tomu, že není schopen naplnit literu zákona, tady dochází k věcem, které jsou proti názoru toho úřadu, který to rozhodnutí má vykonávat.
Takže z tohoto pohledu jsem přesvědčen o tom, že je to významný posun, pokud se tady tahle část uplatní. A myslím si, že by bylo nasnadě, aby se tahle část postupně do našeho právního řádu dostala jako běžný princip. Protože jinak se nehneme z místa. Jinak tady můžeme mluvit, desítky hodin tady rozebírat proč, co a jak, a nikdy se nedopracujeme k žádnému cíli. Takže to je ten případ veřejné správy.
Ten druhý způsob, proč se u nás nestaví, jsou lidé, kteří si stavět nepřejí. Jsou to lidé, kteří se označují různým způsobem, zpravidla, jak jsem říkal, ochránci životního prostředí. Tito ochránci životního prostředí mají za cíl stavbu jakýmkoli způsobem zdržovat. A jsou v tom velmi vynalézaví a jsou velmi chytří. Mimochodem jsou to jedny z nejbohatších právních kanceláří v České republice. Běžte se podívat do Brna, co tam jedna nejmenovaná právní agentura, která se tím celý život zabývá, jakým způsobem tahle firma prosperuje.
Tak tihle lidé to dělají několika způsoby. Ten první způsob, protože jsou velmi chytří, a musím říct velmi erudovaní, tak se snaží vpašovat nejrůznější věci do zákonů, které potom komplikují celý systém. Jsou to většinou takové věci, které se potom lehce dokáží, že byl formálně porušen zákon. To je např. stanovení nějakého konkrétního dílčího dat. A na tom se pak točí celý systém a soudy to potom na to formální pochybení házejí pod stůl.
Druhý případ, který dělají, je ten, že si zakupují pozemky v prostorách, kde mají ty stavby být. Ono to není tak, jak říká paní kolegyně Seitlová, že budou překvapeni ti vlastníci, ona hlavně bývá překvapena státní správa. Protože státní správa, než se dopracuje k tomu, kde má nějaká ta silnice být, tak to zpravidla trvá několik roků. Protože vybudovat územně plánovací dokumentaci to znamená zásady územního rozvoje, územní plán, každý, kdo se toho systému zúčastnil, tak ví, že to je na roky. I změny jsou na roky, to není na měsíce, jsou na roky. Mimo jiné proto, že se k těm změnám, k těm zásadám vyjadřují všechny možné institut, včetně samozřejmě občanských sdružení atd. Včetně vlastníků, kterých se to týká. Včetně vlastníků, kterých se to týká a kteří mají zájem o své vlastnictví.
To znamená, že v tomto prostoru, v tomto období se rozhoduje o tom, kudy ta trasa povede. Závěrem zásad územního rozvoje kraje je koridor, v kterém se může pohybovat. A ten koridor se zpravidla pohybuje v řádu několika set metrů. Tuším, že v normálním případě je to asi do 300 metrů, v některých odůvodněných případech to může být až 600 metrů. To znamená, to je koridor, do kterého se budoucí stavitel musí vlézt. V okamžiku, kdy zásady územního rozvoje jsou přijaty, tak v tom okamžiku to všichni vědí. Ale bohužel, k mé velké nelibosti, pokud se týká státu, jako investora těch silnic, tak investor silnic nemůže v tomto okamžiku vykupovat pozemky. On musí podle pravidel, které má, čekat, až bude provedeno stavební řízení. Dokonce až nabude právní moci stavební řízení. A teprve potom se může s tomuto vlastníky těchto pozemků jednat.
Dokonce teď díky nám se uzákonilo přednostní právo pro investora. Nicméně ani to přednostní právo nemůže investor využít. Pokud totiž někdo požádá o vydání toho pozemku v té trase – mimochodem se to teď děje na D1, jenom, abyste věděli, tak na D1 se to teď děje, tam má stát přednostní právo. Nicméně když si podá nějaký soukromník v té trase žádost o vydání toho pozemku, tak samozřejmě majitel uplatní přednostní právo. Ale pokud není udělaná příslušná dokumentace, tak, světe, drž se, ten stát se musí toho přednostního práva vzdát. To znamená, že až bude mít příslušnou projektovou dokumentaci, tak to bude získávat nikoliv od toho původního vlastníka, ale od toho, který si to koupil. Proč si takoví lidé kupují takový pozemek? Asi ne proto, aby ho užívali, když vědí, že tam povede silnice.
To znamená, že jestliže tady tvrdíme v této chvíli, že je to o těch babičkách a dědečcích, při vší úctě, vaším prostřednictvím, paní kolegyně Seitlové, tak to není o žádných dědečcích, babičkách, ani ne o slušných lidech, protože s těmi se vždycky investor dohodne. Vždycky. A zvláště po tom, co jsme tady přijali, to znamená principy, jak se vykupuje, jaké částky se nabízejí atd., tak už to nejsou ty nicotné částky, ty podvody, kdy ty lidi dostávali opravdu nicotné částky za majetek, který měl hodnotu. Ale dneska jsou to velmi slušné peníze. A s tomuto lidmi se vždycky investor dohodne. S kým se nedohodne, jsou nejrůznější spekulanti.
Zase bych mohl tady rozebírat, kteří jsou to spekulanti, tak rozdělím to na dvě skupiny. Ta první skupina jsou spekulanti, kterým jde o to, získat z toho co nejvíc peněz. A druhá skupina jsou spekulanti, kteří si tu stavbu nepřejí.
A s těmihle se potom opravdu těžko jedná, s nimi se dohodnout nemůžete. Většinou z drtivé většiny, neříkám zase, protože znám opravdu jeden konkrétní příklad, kdy zájem toho člověka, aby se to nevedlo tou trasou, je hodný zřetele. S tím jsme myslím velmi slušně také jednali a snažili jsme se najít s ním nějakou dohodu, což je běžné, jak tedy kraj, tak investor. Tak s těmito lidmi se nedohodnete nikdy.
A zase vám uvedu konkrétní příklad, abyste nebyli tady o těch dědečcích a babičkách. Na pětatřicítce existuje, přestože už je poměrně daleko, jeden velmi sporný bod, a to je obchvat města Litomyšle. Tam na sebe narazila dvě občanská sdružení. Jedno občanské sdružení chce, aby ta města šla dál od Litomyšle, jenomže bohužel v tom případě se dostává do oblasti jedné vesnice, která tam je, tak tam vzniklo druhé občanské sdružení, které zase chce, aby to bylo dál od té vesnice.
Já ještě jako hejtman jsem uspořádal schůzku na radnici v Litomyšli, a to ještě v té době, kdy jsme dělali zásady územního rozvoje. A snažil jsem se s nimi dohodnout. Takže jsem přišel, říkám jim, děláme zásady územního rozvoje, pojďte se dohodnout na nějakém kompromisním řízení a my to podle toho upravíme. Mluvil jsem s těmi, kteří chtějí, aby to bylo dál od Litomyšle. A proč chtějí, aby to bylo dál od Litomyšle? Protože tam mají postavené rodinné domky, přestože se už léta ví samozřejmě, že tam ta silnice povede.
A tihle lidé mně sdělili: „Pane hejtmane, tak buďto to bude po našem, anebo to nebude.“ A já jim říkám: „No přece nemůžete chtít, aby silnice 35 vedla přes Litomyšl, pak šla prostředkem Litomyšle a za Litomyšlí zase šla tou trasou?“ Odpověď zněla: „Jestli nebude po našem, je nám to úplně jedno.“ A s takovými lidmi se prostě nedohodnete. A přesně na takové lidi cílí tady tahle změna. Protože tihle lidé se musí donutit k tomu, aby veřejný zájem byl silnější než zájem osobní nebo skupinový.
Já samozřejmě nevylučuji, že to může někdo podat k Ústavnímu soudu. A sám jsem velmi zvědav, jak bude Ústavní soud rozhodovat, protože v tomto případě je otázkou, co je víc, jestli osobní zájem, mnohdy ne příliš ušlechtilý, anebo veřejný zájem. Já jen bych chtěl připomenout to, že to, že tady nemáme silniční síť, tak působí neuvěřitelné problémy obyvatelům této země. Znamená to naprostou životní devastaci. My se tady bavíme o všelijakých náhradních zdrojích, o energii atd., a přitom necháváme tyhle silnice vést středem města.
Poslední příklad za všechny. Náš klub měl výjezdní zasedání do Luhačovic, když jsme s kolegou jeli zpátky, jeli jsme přes město Přerov. Město Přerov je výkladní skříní téhle záležitosti. My jsme to město Přerov, ať už jsme jeli do Luhačovic, nebo zpátky, tak jsme ho projížděli víc jak hodinu. Ve frontách kamionů, které šly téměř středem města. Úplně katastrofální situace. Pro mě, který tam jede jednou za rok, se to dá vydržet, ale tam jsou desítky nebo stovky lidí, kteří to musí strpět každý den. A to, že tady bude odpoledne a na příští schůzi petice na jednotlivé dálnice, to jenom svědčí o tom, že ty lidi už přechází trpělivost. Už vyčerpali veškeré možnosti.
Když si vezmu třeba tu čtyřicet trojku, nebo i tu pětatřicítku, kolik bylo kolem toho jednání, přesvědčování, nikdy to k ničemu nevedlo. Takže výsledek je, že drtivá většina těch lidí, kterých se to opravdu týká, kterým to ničí zdraví, pro které to znamená likvidaci zdraví jejich dětí, protože mají potom astmatické a další potíže, tak ti už toho mají dost. A když se podíváme kolem – a někdy se ofrňujeme nad některými zeměmi, tak když se podíváte třeba na nějaké balkánské země, o kterých si myslíme, že jsou sto let za opicema, tak tam si tyhle věci uvědomují a také je řeší.
Protože ovšem jsem v politice 24 let, tak si zase nemyslím, že tenhle zákon je ten, který spasí svět. A je samozřejmě otázkou, jestli zase někdo nenajde nějakou kličku, jak se toho zákona zbavit, nebo jak ho obejít tak, aby to nemohlo fungovat tak, jak si předkladatel toho zákona přeje. Ale nicméně každá snaha, která v tomto smyslu je, tak je velmi potřebná. Prostě ta situace je fakt neudržitelná. To není jenom o trasách těch dálnic, těch jedniček, ale to je o trasách celých dvojek a trojek. Já jako bývalý hejtman Pardubického kraje můžu říct, že my jsme cpali každý rok do dvojek a trojek neuvěřitelné peníze. A ty peníze jsou tak, že kdybych je takhle vzal, otevřel tamhle okno a takhle je vyhodil. Protože já to opravím, pak tam jezdí všechny kamiony, za dva nebo za tři roky nejpozději ta silnice je v úplně stejném stavu, jako byla předtím.
Všichni se ptají, jak je možné, že teď ta celá mostová epidemie je u nás. Najednou padá jeden most za druhým. Když jedete krajinou, tak jak jsem to už tady taky myslím říkám, my využíváme těch ženistických mostů, abychom se vůbec někam dostali v mnoha případech, a proč to tak je? No protože po těch silnicích jezdí auta, která tam nemají co dělat. A my jsme to nechali dojít tak daleko, že jsme ty mosty úplně zdevastovali. A teď to bude stát miliardy, aby se ty mosty postavily zpátky. Ale ty mosty nepostavíte za rok. To bude trvat řádově desítky let, než se ty mosty dají dohromady tak, aby splňovaly ty technické parametry, které by měly mít. Protože těch mostů jsou stovky. A kdybychom si načetli, kolik to je ve finančním vyjádření, tak jsou to miliardy.
A my tady rozhodujeme o tom, jestli přispějeme nějakou pšenkou k tomu, aby se ta situace možná zlepšila, anebo to necháme být svému osudu. A to je všechno, o čem tady budeme rozhodovat, až budeme hlasovat.
Děkuji za pozornost.
