Kulturní a společenský život po první světové válce odrážel svou podobou rozmach a vzestup následující po vzniku samostatné republiky. Pojem zlatá dvacátá léta je výstižným označením atmosféry doby i pro meziválečné Československo. Ideálním místem pro setkávání členů uměleckých skupin, které se aktivně zapojovaly do soudobého společenského života, byly právě kavárny. Jedna z prvních funkcionalistických kaváren vznikla v Praze na počátku třicátých let v prvním a druhém patře nového paláce Juliš, jenž byl postaven na Václavském náměstí. Přibližně ve stejné době byla otevřena kavárna ve funkcionalistickém stylu v budově SVU Mánes, navržena architektem Otakarem Novotným, taneční kavárna Boullevard, později nazvaná Alfa ve stejnojmenném paláci na Václavském náměstí. Pražské kavárny, stejně jako podobné podniky v jiných evropských metropolích, prosluly zásluhou výjimečných osobností, které je často pravidelně navštěvovaly. Prostředí kaváren tak představuje sféru, v níž se zajímavým způsobem prolínala elegance módy s břitkostí intelektu, smělá architektonická řešení korespondovala s uměleckými ambicemi hostů, kde bylo možné čerpat inspiraci stejně dobře jako jen odpočívat a pozorovat dění kolem sebe. Můžeme připomenout jména některých tehdy proslulých „kafíren“, jako byly třeba kavárny U Ritzenthalerů a U Červeného orla, útočiště prvních z obrozenců, kavárna U Komárků v Ungeltu, navštěvovaná mimo jiné obrozeneckými autory Karlem Hynkem Máchou, Karlem Jaromírem Erbenem a Josefem Kajetánem Tylem, nebo Slovanská kavárna, která se nacházela poblíž Karlova mostu v ulici Karoliny Světlé. Šachovu kavárnu v domě U Zlatého tygra zase navštěvoval František Palacký, a to hlavně z toho důvodu, že zde byl k dispozici široký sortiment deníků ze středoevropských měst. V tomto ohledu se tradice pražských kaváren během několika desetiletí prakticky nezměnila. Podniky si i po vzniku Československa zachovávaly v podstatě stejný ráz i klientelu.
Vzpomenu několik proslulých kaváren v Praze a v Brně.
Národní kavárna
Obdobím největší slávy Národní kavárny bylo pět let mezi roky 1923–1928. Tehdy se zde bylo možné setkat prakticky s každým, kdo v české kultuře něco znamenal. V letech 1933–1935 prošla nejen kavárna, ale celý dům rozsáhlou rekonstrukcí. Během tohoto období nemohli Vítězslav Nezval, František Halas a František Hrubín, abychom jmenovali alespoň některé z literátů, kteří se zde scházeli, bez kavárny existovat. Našli si proto náhradní útočiště v podniku Slavia. Obliba kavárny mezi veřejností tím však ve druhé polovině třicátých let nijak neutrpěla, své stálé hosty měla i nadále.
Slavia
Historie Slavie byla od počátku existence Národního divadla spjatá s českým divadelním životem. Scházeli se zde nejen herci, ale v období kolem Velikonoc také divadelní ředitelé z celé země, aby zde uzavírali s potenciálními zájemci angažmá na novou divadelní sezónu. Ze známějších osobností, které Slavii navštěvovaly, je třeba připomenout Karla Čapka, Vítězslava Nezvala a vůbec celou skupinu Devětsil, která ve Slavii ukotvila během rekonstrukce Národní kavárny. Zvláštní pozornost věnoval této kavárně Jaroslav Seifert. Kavárnu si však oblíbil například i německy píšící básník Rainer Maria Rilke.
Belvedere
Kavárna Belvedere je zajímavým příkladem podniku sice ležícího mimo samotné centrum Prahy, přitom ale navštěvovaného díky blízkosti budovy Akademie výtvarných umění výraznými osobnostmi. Kavárna Belvedere se stala neformálním shromaždištěm všech, kdo měli s akademií něco do činění. V internetovém článku o historii podniku se píše: „Místnosti v prvním patře a v létě i stolky, umístěné po pařížském vzoru na prostorném chodníku, sloužily k odpočinku i k výměně názorů, stávaly se dějištěm vzrušených debat. Téměř denně sem chodívali profesor Max Švabinský, výtečný kreslíř a rytec, jenž vedle mistrných portrétů národních velikánů: Riegra a Masaryka, zachytil skvělými skicami básníka Kaminského, kritika F. X. Šaldu a například i Rudolfa Salise, zakladatele pařížského kabaretu Chat noir. Vedle vždy elegantního Švabinského, muže tmavých vlasů a s vousy mušketýrsky zastřiženými, sedával robustní a jadrně se vyjadřující sochař Mařatka, žák Myslbekův, jenž vzpomínal na svůj pobyt v pařížském ateliéru geniálního sochaře Augusta Rodina. Vratislav Nechleba obveseloval společnost historkami z bohémského okruhu Jaroslava Haška.“
Tůmovka
Z hostů Tůmovky jsou známí především básníci Josef Hora a Jindřich Hořejší. Méně známou skutečností je, že se v Tůmovce setkávali také dva novináři, pověření sledováním procesů v naproti ležící budově zemského soudu. František Němec a Karel Poláček. Poté, co byli přítomni na projednávání soudních pří a procesů, psali o nich v Tůmovce své zprávy do novin. Dalo by se tak říci, že Tůmovka je místem vzniku prvních soudniček.
Louvre
Louvre byla koncipována jako kavárna koncertní, koncerty se zde konaly každý den. Později se kavárna ještě rozrostla o další prostory ve sklepeních, takže vznikl labyrint podobný Unionce. Skutečnou specialitou podniku byly ale herny se stoly na biliár. I proto se zde scházel Pražský biliárový klub. Kavárna měla také specializovaný šachový sál. Kromě obvyklých hostů z řad literátů a umělců, jako byli například Eduard Vojan, Franz Kafka nebo Max Brod, se tato kavárna může pochlubit také tím, že ji v době svého pražského působení navštěvoval Albert Einstein. Paradoxně do stejné kavárny chodil také Oskar Kraus, který byl zase známý tím, že teorii relativity odmítal. V roce 1925 se v této kavárně konalo ustavující valné shromáždění Československého centra PEN klubu. Jeho prvním předsedou stal Karel Čapek.
Union
Její slávu již v osmdesátých letech devatenáctého století založili Julius Zeyer, Josef Václav Myslbek, Josef Thomayer, Miroslav Tyrš a další. O dvacet let později se kavárna stala kolébkou českého kubismu. Profilovala se zde generace Osmy malířů, kteří se hlásili k expresionismu. Náleželi k nim například malíři Emil Filla a Antonín Procházka. O dalších dvacet let později do Unionky chodili bratři Čapkové, František Langer, Eduard Bass, Jaroslav Hašek.
Arco
Návštěvníci kavárny pocházeli obvykle z řad pražských Němců. Náležel k nim Max Brod, Franz Kafka, Egon Erwin Kisch, Franz Werfel a další. Zde se Franz Kafka seznámil roku 1919 s Milenou Jesenskou. Jako jedna z mála nežidovských přátel Franze Kafky sehrála v jeho životě významnou roli.
U Černé Matky Boží
Cennou památkou kubistické architektury prvorepublikové Prahy je stavba projektovaná významným architektem Josefem Gočárem v letech 1911-1912. Ačkoliv kavárna existovala pouze necelých 10 let, byla rozhodně velice výjimečným podnikem a to především proto, že byla vůbec prvním kubistickým domem. Nyní je největším exponátem Muzea českého kubismu.
Zemanova kavárna
Původní Zemanova kavárna vznikla v parku na Kolišti v Brně, kde měla nahradit dřevěný pavilon Café Schopp, s venkovním posezením. Budova byla situována v místech dnešního Janáčkova divadla a projektována na objednávku kavárníka Josefa Zemana, který původní stavbu odkoupil. Kavárna byla otevřena a uvedena do provozu na jaře roku 1926. Tato nevelká budova byla z hlavní části postavena ze železobetonu a vztah k vnějšímu okolí byl vyjádřen velkými výsuvnými okny, která spojovala ústřední sál s terasou a parkem. V roce 1964 bylo rozhodnuto o zbourání budovy, na jejímž místě dodnes stojí Janáčkovo divadlo. I přes vznesený návrh Bohuslava Fuchse a jeho syna Kamila, v němž argumentovali skutečností, že si kavárna s budovou divadla nepřekáží, a rovněž přes nevoli brněnské kulturní veřejnosti nebyl na zachování podniku brán zřetel. Až v roce 1991 se objevila myšlenka obnovit kavárnu a stavba byla zahájena roku 1994 a slavnostně otevřena u příležitosti stého výročí narození Bohuslava Fuchse 24. března 1995.
Hotel Avion
Velmi cennou památkou brněnského funkcionalismu je hotel Avion, jenž je projektovaný stejně jako Zemanova kavárna Bohuslavem Fuchsem. Hotel s kavárnou se nacházel na ulici Česká (dříve ulice Rudolfská), tedy ve velmi lukrativní části Brna. Velký věhlas tohoto podniku brzy překročil hranice města a díky svému originálnímu řešení se záhy stal symbolem avantgardní architektury. Bohuslav Fuchs tak skutečně projevil své nadání, když z parcely o uliční šíři 8,5 metru vytvořil devítipatrovou budovu se zajímavě a funkčně řešeným interiérem. Samotná stavba započala roku 1927, přičemž kavárna zabírala první dvě patra, vyzdobená zrcadlovými stěnami, a na následujících šesti patrech se rozprostíralo 50 hotelových pokojů.
Esplanade
Jedna z nejkrásnějších meziválečných kaváren vznikla v letech 1925-1927 podle projektu židovského architekta Ernesta Wiesnera v blízkosti Zemanovy kavárny, na nároží dnešní Rooseveltovy a Jezuitské ulice. Esplanade byla populární především mezi brněnskými Židy (těm byla patrně i určena), kteří se sem uchylovali i počátkem Druhé světové války.
Savoy
Její jméno bylo úzce spjato s působením významného kavárníka Jana Nekvapila, který budovu koupil roku 1927, v té době ještě známou jako Thonetův dvůr s kavárnou Louvre. Kavárna byla slavnostně otevřena 26. ledna 1929, stala se vyhledávaným místem brněnské společenské elity. Ze slavných funkcionalistických kaváren byla Savoy tou největší – její kapacita byla až tisíc lidí. Z tohoto reprezentativního podniku se ještě do nedávných let dochovala pouze fasáda, neboť interiér kavárny byl zcela zničen při nešetrné přestavbě na prodejnu s textilem názvem Výběr, která se uskutečnila na počátku padesátých let.
Era
Kavárna Era patří mezi cenné památky brněnské meziválečné architektury. Poté, co řadu let chátrala, byla opět otevřena na své původní adrese na ulici Zemědělská v Černých polích, nedaleko jiné významné stavby – vily Tugenthat. K její výstavbě byl pozván začínající brněnský architekt Josef Kranz a stavba byla projektována v letech 1927-1929 jako volně stojící obytný dům s kavárnou na ulici Zemědělská.
Společenský život v Praze i Brně soustředěný do kavárenských a pohostinských zařízení, můžeme mapovat nejen pomocí soudobých časopisů nebo knih. Vedle dobového tisku jsou zajímavým pramenem také paměti, memoárová literatura významných pražských a brněnských osobností. Téma kaváren se v memoárové literatuře autorů píšících v období první republiky vyskytuje velmi často. V kavárnách se ovšem pohybují i lidé ze zcela jiných, totiž profesních důvodů. Do kavárny přicházejí za vlastním výdělkem, kavárna je jejich pracovištěm. Kavárny byly, jak bylo naznačeno, pro některé z literátů naprosto přirozeným prostředím k tvorbě.
Je tedy evidentní z výše uvedeného, že pojem lumpenkavárník a povaleč v tomto prostředí nacházejících se a pobývajících, je zcela scestná a je tedy pouze důkazem určité neznalosti historie a tím i významu tohoto prostředí, nejenom pro národní sebeuvědomění. Názory tohoto zabarvení na určitou skupinu obyvatel společnosti, je umělou segregací a je o to nebezpečnější, že tato pomýlená sdělení vyslovuje někdo v rozhlase a omlouvá je skrze své mluvčí.
Zdroj Bc. Jitka Ficová, magisterská diplomová práce, Masarykova univerzita Brno
