V roce 1919 pak bylo v ČR zavedeno povinné očkování a přeočkování proti neštovicím, které skončilo v roce 1980 v souvislosti s vymýcením pravých neštovic na celém světě. „Přes tyto tak jasné důkazy o užitečnosti očkování jest dnes nepochopitelno, že se posud zdráhají mnozí rodiče dát děti očkovat. Je to přece jen v zájmu zdraví a štěstí dítek, když dají je očkovat. Za dnešních nejistých poměrů na východě jest každé chvíle možná nákaza a rozšíření neštovic a jest proto nebezpečno nechávat děti bez očkování, a tak je vydávat strašnému nebezpečenství, např. oslepnutí. A není to ani moudré, protože zákon donutí každého k vykonání této povinnosti,“ psal Obzor z roku 1923 (!).
Po druhé světové válce se v socialistickém Československu postupně začaly využívat i další vakcíny, například v roce 1946 proti záškrtu. Před 70 lety bylo zavedeno povinné očkování proti černému kašli. V roce 1950 bylo u nás evidováno ještě více než 60 000 případů a každý rok umíralo 80 dětí. Již čtyři roky po zavedení vakcinace se počet nakažených snížil na polovinu a v roce 1960 bylo zaznamenáno jen 5 500 případů. Pro zajímavost: v zemích tzv. východního bloku bylo dosaženo více než 95 % proočkovanosti proti této nemoci. Ve stejné době v západním Německu bylo tehdy očkováno jen asi 10 % dětí a incidence černého kašle byla 100x vyšší než v socialistické NDR. To je jeden z dokonalých příkladů efektu vysoké nebo spíše nižší proočkovanosti.
Československo bylo také prvním státem na světě, kde byla vymýcena přenosná dětská obrna. Po celoplošném zavedení povinného očkování v roce 1960 bylo zaznamenáno posledních 33 případů této infekce. Podobné výsledky byly dosaženy po zavedení celoplošného očkování proti tuberkulóze, tetanu, zarděnkám nebo spalničkám.
Očkování dětí v rámci prevence patřilo k základní péči a jeho význam nebyl nikdy zpochybňován. V posledních letech ale u nás sílí hlasy, že každý rodič má přece sám odpovědnost za zdraví svého dítěte, ať tedy sám rozhoduje o tom, zda své děti nechá nebo nenechá očkovat. Začala být zpochybňována nutnost povinného očkování u dětí a vznikly i organizované skupiny „bojovníků a bojovnic“, kteří se dovolávají lidských práv a požadují jeho okamžité zrušení jako pozůstatku „komunistické nesvobody“. Nevnímají jasný fakt, že vysoká proočkovanost dětí zajišťovala kromě imunity jednotlivce i imunitu kolektivní. Výskyt dříve smrtelných infekčních nemocí poklesl tak významně, že dnešní populace, jak lékařská, tak laická, téměř nezná ani tyto choroby ani rizika jejich komplikací. Kromě pravých neštovic, ale nezmizely a pro vnímavé neočkované osoby jsou a vždy budou rizikem. Navíc se nyní vyskytují v netypických věkových kategoriích, kde se na jejich diagnózu ani nemyslí. To ostatně prokázala nedávná epidemie spalniček. Proočkovanost populace nejen proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám totiž poklesla o více než 14 procent z 98 procent v roce 2007 až k 83,5 procenta o deset let později. Tím byla ztracena i potřebná kolektivní imunita.
Očkování přitom v současnosti podle WHO zachrání dva až tři miliony lidských životů za rok a dalším 1,5 milionu úmrtí by se dalo zabránit, kdyby k očkování mělo přístup více lidí. V České republice odborníci odhadují, že díky očkování nezemře ročně 500 dětí a dalších 150 000 neonemocní. Jedním z mála „pozitivních“ dopadů současné koronavirové epidemiologické krize je tak opětovné zvýšení zájmu veřejnosti o očkování. Nicméně s těmi, kteří vždy zcela odmítali očkování, ani covid nepohnul. V souvislosti se spekulacemi o lepší snášenlivosti covidu-19 populací očkovanou proti tuberkulóze přibylo i dotazů právě na tuto vakcinaci pro děti. Na druhou stranu je alarmující pokles proočkovanosti proti pneumokokům u dětí. Pneumokok totiž může u dětí způsobit velmi závažná onemocnění, např. meningitidu, otravu krve nebo zápal plic. Přitom v době zavedení očkování se proočkovanost pohybovala kolem 80 procent. Po deseti letech v roce 2018 ale klesla na pouhých 65 procent. Zatímco v evropských zemích směrem na západ, ale i na Slovensku, neklesá pod 90 procent. Lze doufat, že současné plánované změny v hrazení očkování proti pneumokokům v rámci novely zákona o veřejném zdravotním pojištění přispějí k většímu zájmu.
Další nebezpečí, které ohrožuje děti, je odkládání povinného očkování hexavakcínou. V ČR je totiž v posledních letech pozorován vysoký výskyt černého kašle zejména u nejmenších dětí do jednoho roku, které ještě nebyly nebo nemohly být očkovány. Hexavakcína je jedinou povinnou očkovací látkou v kojeneckém věku a ochraňuje dítě před šesti vážnými nemocemi, jejichž následky mohou být závažné až fatální. Ohroženi jsou ale i dospělí. V České republice je například hlášen nejvyšší počet onemocnění klíšťovou encefalitidou z celé EU. Proočkovanost je tu naopak ze všech zemí nejnižší, pouze 33 %. Ještě horší situace je u očkování proti chřipce. Pouze okolo sedmi až osmi procent Čechů se každoročně nechá očkovat. Ve Velké Británii je to přitom 72 % obyvatel. Letos nicméně praktici poprvé o očkování proti chřipce zaznamenali zvýšený zájem právě v souvislosti s pandemií covidu-19.
