Evropská integrace byla vytvořena jako liberálně ekonomický projekt, jehož primárním účelem je zajistit stabilitu Evropského kontinentu a jeho bezpečnost. Proces evropské integrace prošel několika vlnami rozšíření a Evropská unie v její dnešní podobě se z původních 6 zakládajících členských států stala nepominutelným ekonomickým a do jisté míry i politickým aktérem v současném multipolárním světě. Evropská unie dnes zahrnuje 27 členských států a téměř 500 miliónů obyvatel. V současné době mají statut kandidáta 3 země, z nichž se 2 byly otevřeny negociační rozhovory a jsou projednávány přihlášky 4 zemí.
Za rozhodně zásadní úspěch lze považovat bezprecedentní rozšíření Evropské unie v roce 2004 a následně roku 2007, na jehož základě do EU vstoupily země střední a části východní Evropy společně s Maltou a Kyprem. Tuto zatím poslední vlnu rozšíření předznamenal Kodaňský summit v roce 1993, který rozhodl současně prohlubovat i rozšiřovat Evropskou unii a stanovil tzv. kodaňská kritéria a to jak v politickém tak ekonomickém smyslu. Lisabonská smlouva tato kritéria pro další zájemce o členství pak potvrdila. Jejich plnění je rovněž záruka toho, že nové členské země budou stabilizujícím faktorem pro celou Evropskou unii a naopak hraje tento faktor v zemích, které procházejí obdobím transformace, roli demokratizující.
V Evropské unii se v současné době hovoří o jisté únavě z posledního rozšíření, které nebylo plně bezproblémové, opatrnější přístup zastávají mnohé staré členské země. Ekonomická krize rovněž poukázala na určité ochranářství, které se některé členské země snažily uplatňovat. V Evropě dnes vzrůstá obava z další imigrace a hrozby terorismu, ať už vnitřního či vnějšího. V současném slovníku se také objevil pojem absorpční kapacita Evropské unie - kolik zemí ještě vůbec může EU přijmout? Přes mnohé diskuse o této problematice ani Lisabonská smlouva nebyla schopná dát odpověď na otázku, kde Evropa končí a které země můžeme považovat za evropské a tedy kvalifikující se na členství v EU. Z tohoto úhlu pohledu je podle mého názoru nutno položit si zásadní otázku a to, zda má být nadále kritériem pouze geografické měřítko či budou rozhodovat i jiná kritéria?
ODS by rozhodně měla usilovat o další rozšiřování Evropské unie jako prostoru stability a ekonomické prosperity založené na demokratických principech, respektu k lidským právům a volné soutěži.
Podle mého soudu by ODS měla v budoucnu především podporovat vstup zemí bývalé Jugoslávie do Evropské unie. Region Balkánu v dějinách Evropy představoval vždy možné riziko vývoje a ohnisko napětí, jeho stabilizace, demokratizace a ekonomický rozvoj by mohly poprvé toto riziko odstranit.
Statut kandidátské země mají v současné době Chorvatsko a bývalá jugoslávská republika Makedonie. Chorvatsko koncem roku 2009 uzavřelo 17 z 35 přístupových kapitol vyjednávacích jednání. Slovinsko další jednání odblokovalo v listopadu 2009 po podepsání dohody o arbitráži o sporných hranicích. Otevření dalších kapitol váže spolupráce Chorvatska s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Přihlášku do EU podaly rovněž Albánie, Černá Hora a Srbsko. Vstup všech zemí tohoto regionu do Evropské unie je elementární podmínkou dalšího zklidnění regionu.
Poslední ze zemí, které mají v současné době statut kandidáta je Turecko, které podepsalo Asociační dohodu s Evropskými společenstvími v roce 1963 a přihlášku podalo roku 1987, statut kandidátské země má od roku 1999. Koncem roku 2009 Turecko uzavřelo pouze jednu kapitolu „Věda a výzkum“ a mělo rozjednaných 6 kapitol z 35. Plné členství Turecka v Evropské unii by mohlo přinést stabilizaci oblasti, udržet Turecko na cestě k větší demokracii, zamezilo by nebezpečí vytvoření fundamentalistického režimu a zejména by ukázalo schopnost Evropské unie absorbovat do sebe v procesu rozšiřování první zemi, která se unii přibližuje spíš svým tržně-liberálním ekonomickým prostředím než křesťanskými tradicemi. V důsledku by pak mohlo sehrát tolik potřebnou roli stabilizujícího faktoru v dané oblasti. V neposlední řadě nelze opominout, že přes území Turecka mají v budoucnu procházet důležité energetické trasy. Na druhé straně by ovšem v případě přijetí Turecka Evropská unie přímo sousedila s krizovými zeměmi Středního východu a tím učinila svou vnější hranici velice křehkou. Nelze také opomenout, že v institucionální architektuře Evropské unie by Turecko, které má téměř tolik obyvatel jako nejlidnatější Německo, mohlo mít až 90 poslanců v Evropském parlamentu a silný hlas v Evropské radě s tím, že by evropský rozhodovací proces doznal jistých změn. Pokud budeme přemýšlet o vlastních zájmech, což je jistě oprávněné, pak pro Českou republiku bude nepochybně zajímavý se vstupem Turecka do Evropské unie související daleko snadnější přístup na 80ti milionový turecký trh.
ODS by měla podporovat co nejužší spolupráci s Tureckem na evropském projektu a to v každé fázi přístupových jednání, neboť zde existuje i reálná obava, že prodlení negociačních jednání povede naopak k poklesu zájmu o členství v samotném Turecku, snahu hledat partneství jinde. Ve svém důsledku by takový proces mohl vyústit v negativní vývoj, a to primárně z bezpečnostního hlediska. Nelze v této sovislosti pomíjet naše tradiční a pevné spojenectví s Státem Izrael a zájem na jeho bezpečné existenci ve této velmi „tektonické“ oblasti.
Vzhledem k uvedenému jsem přesvědčen o tom, že rozšiřování Evropské unie o nové státy je vzhledem k jejich vlastnímu charakteru pro Evropskou unii jako takovou přínosné, neboť tímto způsobem dojde k jejímu „osvěžení“ a nové dynamice jejího vývoje založeného na menší míře regulace a etatismu prosazovaném „starými“ členskými státy, ale naopak větším prostoru pro svobodu, trh a zdravou soutěž. Další rozšiřování Evropské unie musí podle mého soudu sloužit ke stabilizaci nejen evropského kontinentu, ale učinit z Evropy silného a čitelného hráče v ekonomickém a politickém smyslu, který bude jako takový výraznějším způsobem napomáhat k udržení stability ve světě. Pro ODS představuje nedílnou podmínku bezpečnosti Evropy transatlantická vazba jako prvek, který je komplementární ke členství v EU. Klíčovým pro Evropskou unii je pak překonání parciálních zájmů jak v oblasti ekonomické, tak politické a bezpečnostní. Jedině v takovém případě má další rozšiřování Evropské unie reálný smysl.
