Už v průběhu vzniku směrnice se lidé zajímající se o tuto problematiku rozdělili na dvě skupiny. První, většinovou, která se směrnicí z různých důvodů nesouhlasila. Druhá, výrazně menšinová, ji hájila. Zdálo by se tedy, že postoj ke směrnici a reakci na ní bude jednotný.
Jenže pak přišlo Ministerstvo vnitra v čele s Milanem Chovancem s reakcí. Novelou ústavního zákona o bezpečnosti ČR. A označilo ji za jedinou možnou a správnou reakci pro ty, co se směrnicí nesouhlasí. A ty, kdo by snad s tímto návrhem nesouhlasili, označilo za pacifisty, posluhovače Bruselu, lidi odpírající ostatním právo držet zbraň. A tím násilně velkou skupinu nesouhlasící s danou směrnicí rozdělili. A tak se stalo, že já, dlouholetý zastánce práva držet zbraň pro osobní obranu, držitel desítky krátkých střelných zbraní, jsem byl onálepkovan jako nepřítel držitelů zbraní. A to jen proto, že jsem odmítl souhlasit s konkrétním návrhem zákona.
O čem skutečně daný návrh novely ústavního zákona je? Za prvé je zcela neúčinný vůči dané směrnici. Pokud bychom se proti směrnici chtěli bránit využitím určitých výjimek, tak musíme prokázat, že podmínky pro dané výjimky splňujeme fakticky. Že tradice, na kterou se odvoláváme, v naší zemi fakticky dlouho existuje. V konkrétním případě tedy, že v Česku je tradicí, že lidé drží zbraň pro obranu země. Že s ní pravidelně cvičí. Že jsou součástí faktických plánů na obranu země. Ale v České republice žádná taková tradice není a nebyla. A nemůžeme tuhle tradici nahradit tím, že si ji napíšeme do ústavního zákona.
Za druhé, ústavní pořádek má být to nejstabilnější v právním státě. Má být do něj zasahováno jen v nezbytně nutných případech. Když není pochyb o tom, že vývoj, tradice, změny v dané zemi si zásah do ústavního práva vyžadují. Ústavní právo neslouží k tomu, abychom jím někomu posílali vzkazy.
Za třetí, samotný text novely zákona, i kdyby ten měl sílu zabránit aplikaci některých ustanovení směrnice, byl formulován tak, že by vlastně pomohl málokomu. Kdo je nejvíce ohrožen implementací směrnice? Zejména sportovní střelci, lovci, pořadatelé historických bitev a podobně. A komu měla změna ústavního zákona garantovat výjimku v držení do budoucna zakázaných zbraní? Jen tomu, kdo by armádě slíbil, že v případě potřeby se nechá povolat k plnění úkolů armády. Tedy výjimka by se vztahovala jen na sportovní střelce, myslivce, sběratele, kteří by byli ochotni slíbit, že v případě potřeby ze sebe udělají vojáky.
Musel jsem si pokládat otázku, proč vlastně někdo navrhuje náprosto neúčinnou a zbytečnou změnu ústavního zákona. Má odpověď je, že tento návh nebyl nic jiného, než součást předvolební kampaně. A že jeho podporovatelům vlastně ani nejde o ochranu střelecké veřejnosti. Ale jen o politické body. Proto navrhnou rychlé, zdánlivě jasné a jednoduché řešení. Hlavně ať máme odškrtnuto a lidi nám tleskají.
Ale ono to takhle jednoduše nepůjde. Obrana střelecké veřejnosti bude běh na dlouhou trať. Je nesporné, že v EU jsou země, které se naučily žít naprosto beze zbraní mezi veřejností. A že se dlouhodobě snaží tento životní styl vnutit i ostatním. A ubránit se tomu tlaku bude vyžadovat víc než alibistickou změnu ústavního práva. Bude vyžadovat chytrou a vzdornou argumentaci. bude vyžadovat intenzivní jednání a vyjednávání v rámci EU. Bude vyžadovat hledání spojenců. A bude také vyžadovat jednotu politické reprezentace dané země. A právě ta byla bohužel úplně zbytečně a účelově rozštěpena těmi, kteří přišli s tím, že oni jediní mají geniální a všeléčící recept. A že ti, co s nimi nesouhlasí, patří na druhou stranu barikády. Bohužel honbě za politickými body byl obětován skutečný společný zájem. Chránit střeleckou veřejnost.
