Kampaň MeToo je zvrácenou verzí červené knihovny, v níž „Ona“ vystupuje po 40 letech s obviněním ze sexuálního obtěžování a „On“ je vláčen bahnem. Jeho se nezastávám a pokud sahal na její koleno bez dovolení, je to buran. Ona mu měla dát před 40 lety facku nebo odejít. Samozřejmě, že ne každá z nás umí vytnou přesně padnoucí políček, ale určitě se vždy najde cesta, jak nevychovance umravnit.

Mezilidské vztahy jsou oříškem, což potvrdí leckterý, sám často rozvedený, manželský či rodinný poradce. Magie, která existuje mezi ženou a mužem, je něco úchvatného. Přiznejme si, jak rádi slzíme u romantických filmů, na které se chceme dívat, dosazovat do nich vlastní život, zažívat to, co momentálně chybí nám samotným. V řeči MeToo jsou však tyto filmy o návodu k sexuálnímu obtěžování, stejně jako pohádky, které čteme dětem a v nichž princ soutěží o princeznu v klání s jinými alfa samci. Už dnes se mažou scénáře, přepisují učebnice, ničí se busty vousatých mužů, zakladatelů univerzity, čekám, že v trezoru skončí film Vrať se do hrobu kvůli plácnutí po zadku Haliny Pawlowské.

Proč se my ženy každé ráno líčíme a stojíme hodinu před skříní? Chceme se líbit. Je pokrytecké tvrdit, že se upravujeme pouze kvůli nám samotným.

Celá kampaň MeToo devalvuje skutečné oběti sexuálního násilí a aktuální debata o hranici mezi dvořením a obtěžováním je pouze o pokračující korozi normálního života v němž muž vyjadřuje ženě obdiv a žena ho buď odmítne či přijme. I s tím, že mu třeba vrazí a pošle ho do háje, nebo „jen“ odejde pryč. Sexuální násilí je odporné a musí být potrestáno, ale směr MeToo diskuze, nás nevede cestou větší kultivace společenského dialogu. Vede nás do smrdutých bažin falešné korektnosti a morálky.