Kantorům a odborářům došla trpělivost a přistoupili k – zatím výstražné jednohodinové – stávce. Důvod není překvapivý, jde o metodiku odměňování učitelů. S tou se pan ministr vytasil již letos v únoru a už tehdy vyvolala rozporuplné reakce (pro zájemce jsou zde a zde dva články, které jsem psala ještě v době, kdy jsem se naivně domnívala, že s panem ministrem lze diskutovat). Jako tenkrát, i dnes odborné veřejnosti vadilo, že zkušení učitelé budou platově diskriminováni a mladé pedagogy to do školství možná naláká, ale déle než pět let tam nejspíš nevydrží – kdo by také vydržel, když ví, že jeho platový i profesní růst bude už jenom minimální.
Nicméně pan ministr „bouchnul“ do stolu, systém odměňování si prosadil a – kdo by to byl řekl – učitelé se začali bouřit. Mimochodem jsem si v té souvislosti všimla, že pan ministr má zvláštní talent nalézt cizí dobrou myšlenku, s jejím autorem se neporadit a následně ji přetransformovat v něco úplně jiného.
Například se hodně mluvilo o tom, že je nutné ředitelům škol více věřit a přidat jim pravomoce. A to včetně platových, aby mohli své podřízené lépe motivovat. Pan Dobeš to bohužel pochopil tak, že ředitelé budou o platech svých podřízených de facto rozhodovat, neboť budou moci „výjimečně“ (to slovo se mi opravdu líbí) příslušného učitele přeřadit z jedné platové třídy do druhé. Prostě holinky nebo hodinky – oboje se natahuje, tak co.
Pan ministr přitom nevnímá, že ředitelé jsou typickými reprezentanty takzvaného středního článku řízení. Pod sebou mají pedagogické a nepedagogické pracovníky, nad sebou zřizovatele a v rámci kolegiality řízení také školní inspekci a ministerstvo. Navzdory tomu měli dosud pravomoci minimální, což teď chce ministr metodou „ode zdi ke zdi“ změnit. Kdyby byl ochoten diskutovat s opozicí, asi bych sáhla do kapsy a zaplatila mu nějaký manažerský kurz.
Už v první lekci by se tam dozvěděl, že vyšší manažeři nastavují metodiku odměňování zaměstnanců, které třeba ani v životě neviděli, a nastavují ji tak, aby byla principielně spravedlivá – tedy plat roste s odpracovanými lety a vyšší kvalifikací. Střední management je pánem nad menší flexibilní částí platu (či spíše prémií) a ty rozděluje individuálně podle pracovních výkonů. Výhodou takového systému je, že vylučuje to, aby pětadvacetiletá odbornice bez zkušeností pracovala za 100 tisíc měsíčně, i to, aby měl profesně vyhořelý a otrávený pracovník nejvyšší plat jen proto, že je někde zaměstnán dlouho. Funguje to v podstatě ve všech velkých firmách a institucích – jenom pan Dobeš pocítil potřebu (nevím, pokolikáté už) „vynalézat kolo“.
Reakce pana ministra na protesty odborářů byla natolik překvapivá, že mě vlastně donutila opět sednout ke klávesnici a napsat tento blog. Pan ministr totiž smíchal ve svém krátkém a emotivním vystoupení problematiku tzv. boletických panelů kontaminovaných azbestem, propouštění učitelů během prázdnin a vše to korunoval výrokem, cituji: „Někdy mám pocit, že jediným odborářem v České republice jsem já.“
Při bližším pohledu zjistíme, že pan ministr dvakrát lhal (nikdo nenutí učitele pracovat v nezdravém prostředí a školské odbory proti praxi „propouštění na prázdniny“ velice protestují) a zcela se vyhnul hlavní otázce ve stylu já o voze, ty o koze. Jeho výrok o jediném odboráři si nedovedu vysvětlit jinak, než že jej pronesl ve stavu nepodložené politické krátkozrakosti a očekával, že ostatní jsou na to stejně.
V těchto předvánočních dnech však musím skončit optimisticky – s panem Dobešem totiž kleslo ministerstvo školství na svoje profesionální dno a po jeho odchodu (v nejhorším případě za zhruba 880 dnů) bude už každá změna jenom k lepšímu.
A možná, že odborná veřejnost za několik málo let nalezne ve své středu osobnost formátu prvorepublikového ministra školství, právníka a publicisty Ivana Dérera (1884–1973). A na pana Dobeše budeme vzpomínat jen jako na nepochopitelnou historii.