Vlastně je to pro ministryni Kateřinu Valachovou dobrá zpráva. Existují někteří lidé a některé noviny, jejichž útoky je třeba brát jako potvrzení správnosti vlastní cesty. Nechci z toho dělat osobní záležitost, ale nějakou zkušenost již z politiky mám. Pokud politický oponent mlčí nebo jen tak stínuje kritiku, dělá člověk (obvykle) něco fatálně špatně. A naopak. Čím větší křik a čím více zlé hodnocení, tím spíše dělá člověk svou práci dobře. Má to samozřejmě jasnou logiku. Když děláte chyby, pracujete pro opozici a ta vás obvykle moc neruší. Nechá vás, abyste si kopali vlastní hrob. Když ale získáváte u veřejnosti body, aktivita opozice se ihned prudce stupňuje.
Takže poměrně soustavné útoky mnoha lidí (často z ODS) proti kariérnímu řádu, který prošel vládou, naznačují, že to je správný krok. A protože reakce některých je až trochu hysterická, potvrzuje se, co mi říkalo v předchozích měsících mnoho učitelů v jižních Čechách i jinde. Kariérní řád má podporu u pedagogů a učitelských odborů.
Samozřejmě nikoliv u všech pedagogů. Podle některých je třeba systém navržený „až příliš byrokraticky". Já si to nemyslím. Naopak – předpokládám a doufám, že se relativně brzy ukáže, že i když jsou někdy věci popsány možná až zbytečně formálně, ve skutečnosti je nachystán systém velmi pružný a především takový, ve kterém mají a budou mít rozhodující slovo primárně odborníci z praxe. Což je správně.
Jiní vyčítají kariérnímu řádu, že posílí hon za diplomy a doklady o absolvování školení. Zvláštní, jak na to tito lidé přišli – neboť ve skutečnosti budou atestační zkoušky právě opačné. Učitelé budou prokazovat svoje skutečné pedagogické schopnosti, protože o ně zde jde. Počet diplomů a potvrzení o absolvování kurzů o ničem rozhodovat nebude. Je třeba chápat jistou – možná na první pohled skoro neviditelnou, ale vlastně zásadní – odlišnost dvou cest profesního vývoje. Jednu můžeme označit za soustavné vzdělávání. Je to potřebný způsob, ale ani nekonečný počet absolvovaných kurzů či seminářů nedělá skvělého učitele. Soustavné vzdělávání pedagogů může zlepšovat jejich standard, může naučit lepším postupům. Druhou cestou je rozvíjení vlastní invence, vlastního talentu, charisma. Tato druhá cesta nemůže být a není pro každého, protože je k ní třeba některých specifických vlastností. Putování po první cestě požadujeme od každého pedagoga. Celoživotní či celokariérní vzdělávání se postupně stává běžnou věcí. Putování po druhé cestě je větší dobrodružství.
Proto nemohu souhlasit s těmi kritiky, kteří naznačují, že kariérní řád je vlastně mnoho povyku pro nic a rozdělení do kategorií začínající učitel, samostatný učitel a vynikající učitel je poněkud banální. Může se to zdát. Ale moje zkušenosti ze škol vypovídají, že podle učitelů budou stačit a vytvářet složitější systém by bylo obtížné a nikoliv praktické. A podle mé představy je kategorie vynikající učitel vyhrazena pro pedagogy s velkou inovační schopností, s výrazným charisma, autoritou a se schopností neotřelosti a zároveň samozřejmě s velkou odbornou erudicí. Nikoliv pro majitele největšího počtu diplomů.
Kariérní řád přináší tři věci. Za prvé vytyčuje tři prostory, ve kterých se pedagog může během své kariéry pohybovat. Za druhé zajišťuje promítnutí tohoto rozdělení do skutečného světa tím, že garantuje nutné finance, bez kterých by zařazení učitelů na kariérní posty nemělo smysl. Za třetí přináší systém soustavné pomoci začínajícím učitelů během jejich prvních dvou let praxe. Na druhou stranu kariérní řád v žádném případě neruší osobní ohodnocení a další pobídkové mechanismy, které má k dispozici ředitel školního zařízení. Neboť znovu je třeba říci, že jde o dva souběžné, ale odlišné systémy a bylo by velkou chybou, pokud by existence kariérního řádu měla snižovat pravomoci vedení škol.
Vlasta Bohdalová, místopředsedkyně Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, zpravodajka zákona o pedagogických pracovnících
