Ale zpátky k věci.  Dcera byla odebrána kvůli zdravotním problémům v minulosti, a to navzdory tomu, že matčin lékař tvrdí, že je schopná se v současné době postarat o dítě.  Žena se octla v hledáčku Barnevernu už v době narození dcery, ale starat se o ni mohla více než jeden rok. Po odebrání bojovala intenzivně u několika soudu o opětovné získání dítěte. Zatím sice marně, ale stále se nevzdává.

V hlavní roli pochybný posudek

Co ale zarazí ještě více: Barnevernet odebral matce děti na základě zprávy psychologa, který ji nikdy nepotkal. Nejedná se ale o zdaleka jediný takový případ, kdy rozhodující roli hraje posudek bez jakéhokoli solidního podložení. O pochybných posudcích psychologů jsem už psal jinde v článku věnovaném odebírání dětí ve Velké Británii.  

Pokud se nic nezměnilo, tak matka může svoji dceru vídat čtyřikrát za rok, pokaždé na tři hodiny. Nemusím snad připomínat, že případ kromě jiného vyvolává také řadu zásadních otázek týkajících se práv pacientu. Velmi ostře kritizoval počínání Barnevernetu norský psychiatr Leif Ror Falkum: „Barnevernet dělá chybu a jsme na špatné cestě, když člověk ztratí možnost mít děti, protože měl dříve v životě těžkosti.“ 

Tento psychiatr se Marianne věnuje už několik let a svědčil také u soudu v její prospěch. Na jeho názor, který byl daleko lépe podložený, než pochybný psychologický posudek, nebyl brán žádný zřetel. I zde můžeme dobře vidět, jak zaujaté mohou být norské soudy, když jde o věc odebrání dítěte. Nikoho, kdo zná alespoň trochu případ Evy Michalákové, však nemůže takové jednání vůbec překvapit.

Podivná logika Barnevernetu

A jak se k celé záležitosti vyjádřil Barnevernet? Samozřejmě nechtěl vůbec poskytovat žádný rozhovor. Hradbu mlčení alespoň částečně prolomila ředitelka Heidi Bjøntegaard, která v  e-mailu pro norskou televizi TV2 tvrdí následující: “Tento konkrétní případ se řeší v souladu se zákonem o péči o dítě u krajského a okresního soudu. Matčina stížnost k odvolacímu soudu byla zamítnuta. Navíc se případ řeší dle zákona o dětech a rodičích u okresního soudu.

Pokud jde využití odborných pracovníků (psychologů) Barnevernetu, děje se tak následujícím způsobem: Barnevernet požádá o pomoc odborného psychologa, aby přezkoumal  rodičovskou péči. Je tam vždy žádoucí, aby odborník mluvil přímo s rodiči a dětmi, a také byl přítomen a pozoroval souhru rodičů s dítětem. Zde je vsak nutný souhlas rodičů. Pokud rodiče nesouhlasí, musí se to řešit prostřednictvím přezkoumání dostupných písemných materiálů z instancí, které znají rodiče a dítě. Tohle je nežádoucí ze strany Barnevernetu, ale bylo to nutné v tomto konkrétním případě vzhledem k chybějícímu souhlasu matky o přímém kontaktu s vyšetřujícím psychologem.”

Opravdu velmi podivné vyjádření. Proč se tolik zohledňovaly staré lékařské záznamy, a vyžadoval psychologický posudek, když byl s matčiným stavem velmi dobře obeznámený psychiatr? Podle už zmíněného psychiatra matka netrpěla žádným závažným psychickým onemocněním,  neužívala drogy a nechovala se násilně. 

Podle Falkuma jde „o docela obyčejnou norskou ženu, která by dle jeho mínění určitě byla schopná se o své dítě starat.“ Jinými slovy, ačkoli matka mohla trpět psychickými problémy, rozhodně nebyly tak závažné, aby jí bránily ve výchově dítěte, a v záležitosti musela zasahovat sociálka.

I sám Falkum říká, že psychické problémy trápí v tom či onom časovém období až třetinu obyvatel. A dodává, že pokud má někdo obtížné období a ztratí kvůli tomu možnost mít dítě, tak jsme na špatné cestě.

Je-li pravda, že až třetina lidí může mít psychické problémy, tak bych nechtěl zažít situaci, kdyby Barnevernet postupoval podle této zvrácené logiky ve všech případech. Představte si, že by třetina rodičů měla přijít o děti jen kvůli tomu, že rodiče měli v minulosti psychické či zdravotní problémy. Lepší je výchova s často chybujícími a nedokonalými rodiči, než s profesionálními pěstouny. Více než drobná pochybení ze strany rodičů dětem škodí odloučení od rodiny. Ostatně i o kvalitě pěstounské výchovy lze v norském případě celkem úspěšně pochybovat, ale to už je na jiný článek.

Až tak daleko může dojít přehnaná starostlivost o blaho dítěte.  V konečném důsledku trpí rodiče i děti bez rozdílu. Odloučení dětí od rodičů mívá pro děti zcela pochopitelně velmi negativní dopady na jejich psychické zdraví. V této souvislosti mě napadá výrok Karla Raimunda Poppera, který řekl, že ti, kdo nám slibovali ráj na zemi, nikdy nevytvořili nic jiného než peklo. Pro pracovníky Barnevernetu platí zmíněný výrok původem rakouského filosofa na sto procent.

Přeji hezký den a veselou mysl!