V tomto roce mě hluboce zasáhl např. případ pana Otakara Zatřepálka, jehož kauze jsem se věnoval i na tomto blogu. Jeho bývalá partnerka mu utekla s dítětem na Slovensko. Nyní vede už několik let o dítě vleklý spor. Těžko říci, jak dlouho bude právní bitva ještě trvat. Rozhodnutí soudů jsou pro matku dítěte cárem papíru. Není sám, otců s podobným příběhem najdeme v Česku stovky, ba tisíce.
Problematice otců, bojujících o vlastní děti se věnuji už dlouho. Je třeba ale dodat, že obětí soudní zvůle jsou i matky. Děsivý případ Evy Michalákové, které byly norskou sociálkou bezdůvodně odebrány děti, už v Česku vešel dostatečně ve známost. Kdo ale sám něco takového nezažil na vlastní kůži, asi nepochopí, co musela tato žena zažívat a jaké to je trávit Vánoce bez vlastních dětí.
Navíc je třeba mít na paměti, že kromě rodičů strádají i děti samotné. Případ Evy Michalákové také bohužel není ojedinělý. Tisíce dalších rodičů by mohly vyprávět prakticky totéž. Bohužel, z řady rozsudků vyplývá, že pro soudy je zájem dětí na posledním místě. A já se ptám, proč?
