Chápu, že česká matka a norský otec mohli v rozrušení nad stavem dítěte říci něco takového. Silná slova jsou ve stavu zoufalství nad zdravím dcery lidsky pochopitelná a přirozená, jsou důkazem lásky rodičů a nemohou být důvodem k odebrání jejich potomka. Ti mu tím přece nijak nechtěli ublížit, ale mají o něj strach.
Takové kroky si umím představit v opravdu vážných případech, například tehdy, když oba rodiče jsou alkoholici nebo narkomani a o dítě se pořádně nestarají, týrají ho, či dokonce ohrožují jeho život. To ovšem není tento případ. Tady Barnevernet uplatnil socialistický princip, že stát má právo až brutálně zasahovat do života rodin a diktovat jim, jak mají vést své děti.
S tím však nemohu souhlasit. Výchova dětí náleží v první řadě jejich rodičům, a oni mají právo na volbu optimálního způsobu, jak je připravit do života, pokud tím neporušují obecně uznávané mravní normy.