Mohlo se mluvit o pádu vlády, rozpuštění sněmovny, další ústavní krizi či uzurpování moci prezidentem, ale pro masmédia se pro následujících více než 24 hodin stala ústředním tématem jedna věta. Moje věta.

Přiznám se bez mučení. Ta věta mě napadla, když jsem se na vystoupení v OVM připravoval a měl jsem ji jako jednu z tezí poznamenanou na papíře. Přišla mi docela vtipná a vlastně pravdivá. V prvé řadě jsem ale chtěl zdůraznit, že Miroslav Kalousek byl opravdu špatným ministrem financí. Ve snu mě nenapadlo, že následující hodiny ze mě řada lidí udělá rasistu, antisemitu a na přetřes přijde i holocaust.

Jistý Erik Tabery, novinář a dobrodruh („Práce v Respektu pro mě znamená každotýdenní dobrodružství.“ E.T.), se na svém Twitteru podivil, že jsem ve studiu rovnou nedostal nafackováno. Řada dalších taky novinářů měla rovněž jasno. Rasistický výrok, poznámka s rasistickým podtextem, vtip, jehož pointou je urážka Židů atd. K tomu emaily od ochránců lidských práv ve smyslu, že bych se měl oběsit a vzkazy od politiků, o jejichž existenci soudný člověk už ani nevěděl, že se nediví, když dostanu sem tam do tlamy.

Nejsem ten typ, který dokáže hodit za hlavu, co se o něm píše. Když jsem ve finále údajně urazil památku všech obětí holocaustu, říkal jsem si, že snad budu muset spáchat rituální obřízku, abych dokázal, že moje sympatie jsou na hony vzdálené rasistickému antisemitovi. Všiml jsem si přitom jednoho detailu. Čím více jsem byl označován za extremistu, tím zběsilejší byly reakce mírumilovných a za všech okolností slušných, správných jedinců. A co jsem schytal nadávek, když se k tažení přidala ve večerním zpravodajství TV Nova, za to by se nemusel stydět ani Žid uprostřed Ramalláhu (možná další blbý, ale stále pouze vtip).

Chvílemi jsem už ztrácel přehled, kdo je vlastně v roli xenofobního škůdce, jestli mediální Babák, nebo ti, kteří si to s ním šli hned elektronicky vyřídit.

A to vše ani tak kvůli jedné větě, ale takzvanému objektivnímu popisu událostí prostřednictvím médií. Opravdu se nechci řadit po bok současného prezidenta, ale je mi z toho jednoduše smutno. Podle mě je naše mediální vidění světa stejně nebezpečné jako politické kšefty, trafiky a podobně. Je to vlastně obdoba téhož. Proč mají novináři pořád tendenci u řady věcí „přitápět pod kotlem“. Titulky článků jsou smyšleně agresivní (Šéf židovských obcí vypráskal Babáka) a nejde jen o Babáka, to je každý druhý. Je v tom určitě komerční hledisko, prostě je takový článek lépe prodejný. Kde je ale pak odpovědnost novináře jako člověka, který zásadně, mnohem víc než politik, ovlivňuje veřejné mínění? Anebo je normální, abych za jednu větu dostal desítky agresivních reakcí s doporučením na sebevraždu? Nerozumím tomu.

Ale ukázala se i jiná věc. Čím více jsem byl v médiích za rasistu, tím více se mě na druhé straně zastávali lidé, kteří v poklidném tónu psali, že vtip chápou a navíc mám více méně pravdu. Když jsem dostal i několik osobních emailů i ortodoxních Židů s ujištěním, že se necítí uraženi ani ohroženi Babákovým „podněcováním“ antisemitských nálad, mohl jsem jít spát přeci jen klidněji.

Ale narovinu. Už se mi povedly lepší fóry. Ale zase jsem u žádného jiného nezískal takovou zkušenost. Jak se z jedné věty a vlastně jednoho slova, stane během pár desítek minut téma, které ovládne téměř celou mediální scénu. A to v okamžiku, kdy země řeší z mnoha pohledů možná nejdramatičtější krizi demokracie po pádu komunismu. Co všechno se za cca 72 hodin mohlo veřejnosti prezentovat místo článků, že Babák urazil Židy. Docela by mě zajímalo, co by ti samí novináři psali, kdyby se k moci dostali skuteční radikálové a silou ovládali společnost…nebo možná raději nevědět.

A k těm Židovským klišé, jak mi také kdosi předhodil. Nedávno jsem zrovna někde četl, že Židé byli ve středověké Evropě díky svým výjimečným schopnostem privilegování jako jediní půjčovat peníze na úrok. Byli a jsou v této oblasti prostě dobří. Mimochodem mám po mamince židovské kořeny. A bankovní transakce, to byla vždycky moje vášeň :-)