Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil svým kabátem uhasit výhybkář Dopravního podniku. S rozsáhlými popáleninami (III. stupně na 85 % povrchu těla) byl převezen na Kliniku popálenin FNKV a LFH UK v pražské Legerově ulici.
Zde s ním byl na magnetofonový pásek natočen krátký rozhovor, v němž Palach hovořil o příčině svého činu. V záznamu se zmiňuje o pasivitě lidí, vystupuje proti rozšiřování Zpráv – deníku vydávaného sovětskými okupanty, a požaduje generální stávku. Z rozhovoru je patrné, že byl pod utišujícími léky a měl značné bolesti. Svůj čin nenazval sebevraždou, ale akcí.
O tři dny později svým zraněním podlehl. Jakkoli s takovou formou protestu nesouhlasím, oběti Jana Palacha si vážím. Ač mi bylo tehdy jen 13 let, velmi dobře si pamatuji, co jeho čin ve společnosti vyvolal a jaký nám zanechal odkaz. Svojí formou protestu a osobní tragickou smrtí tehdy oslovil celý svět. Jan Palach ošetřující sestře po transportu do Legerovy ulice na nosítkách řekl: "Udělal jsem to proto, aby odešli Rusové". Den jeho smrti označil Parlament jako významný. Jak Palach byl první, kdo našel odvahu k takovému protestu. Nebyl však poslední.
V prvních měsících roku 1969 došlo k vlně sebevražedných pokusů mladých lidí, kteří následovali Jana Palacha. Po Palachovi se do konce dubna 1969 pokusilo o sebevraždu 26 lidí, z toho 7 zemřelo.
Nejznámější z nich je zřejmě Jan Zajíc. Ani on, ani nikdo z dalších lidí, kteří se počátkem roku 1969 upálili, nebyli členy žádné organizované skupiny. Pouhé čtyři dny po Janu Palachovi se v Plzni na místě odstraněného pomníku Tomáše Garrigua Masaryka upálil pivovarský dělník, otec dvou dětí Josef Hlavatý. Tehdejší Státní bezpečnost jeho čin chtěla znevážit, a tak ho označila za alkoholika.
Dva dny na to se v Brně o sebeupálení pokusil stavební dělník Miroslav Malinka. Jana Palacha následovala i studentka Blanka Nacházelová, která se otrávila svítiplynem. Měsíc a devět dní po Janu Palachovi, symbolicky v den výročí komunistického vítězného Rudého února, si sahá na život další student Jan Zajíc. Osmnáctiletý mladík ze šumperské průmyslovky přijel do Prahy a upálil se na chodbě jednoho z domů na Václavském náměstí. Zemřel na místě.
Další veřejně známou lidskou pochodní byl Evžen Plocek. Ten se upálil 4. dubna 1969 na jihlavském náměstí. Poslední známou lidskou pochodní je Michal Lefčík, který se upálil 11.dubna 1969. Od ledna do konce dubna 1969 se u nás pokusilo o sebevraždu z politických důvodů 29 lidí, sedm z nich zemřelo. Všichni následovali Jana Palacha.
Před Janem Palachem, už v září 1968, provedl stejný čin v Polsku Ryszard Siwiec za přítomnosti sta tisíc lidí včetně vedení polské komunistické strany. Jeho protest byl všemi oficiálními médii zamlčen a dodnes je málo známý. Na hlavním náměstí Chreščatyk v Kyjevě na protest proti komunistickému totalitnímu systému, koloniálnímu stavu Ukrajiny, politice rusifikace a agresi SSSR v Československu 5. listopadu 1968 se upálil jednačtyřicetiletý disident Vasyľ Makuch, který zemřel příští den. Jeho čin byl také dlouho zamlčován.
V návaznosti na Palachovu smrt se 20. ledna 1969 v Budapešti v zahradě Národního muzea polil benzínem a zapálil Sándor Bauer, šestnáctiletý student průmyslovky; zemřel v nemocnici po třech dnech. V dubnu téhož roku se pokusil upálit lotyšský student Elijahu Rips, který čin zejména díky rychlé pomoci kolemjdoucích přežil.
Čin Jana Palacha je dlouhodobě připomínán, upálení ostatních čtyř je však opomíjeno a ignorováno. Přitom přinesli stejnou oběť, jako Jan Palach. Jestliže projevujeme Janu Palachovi úctu, proč ji neprojevujeme těm ostatním? Byla snad jejich oběť menší, protože nebyli první? Nikoli, byla stejná a srovnatelná. Proto nesouhlasím s tím, že má být významný den pouze Jana Palacha. Těch pět lidí se upálilo na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti. Na protest proti okupaci 21. srpna 1968 vojsky Varšavské, smlouvy. (zdroj: Wikipedie).
Podobu Jana Palacha zná každý, ostatních čtyř živých pochodní prakticky nikdo. Proto jsem si dovolil zde, i v rámci uctění jejich památky, zveřejnit jejich fotografie: Jan Palach, Jan Zajíc, Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Evžen Plocek a Michal Levcik. Čest jejich památce. Je hořce smutné srovnat to, zač zemřeli s tím, kde jsme dnes.
Nesouhlasím se dnem pouze Jana Palacha, protože uctívá jen jeho na úkor ostatních. Aby byli uctěni všichni stejně, navrhoval bych, aby den 16. ledna byl označen jako významný den – „Den obětí živých pochodní za svobodu“.
Michal Malý
