Vážení občané, dámy a pánové,
před dvěma lety jsme si zde připomínali kulaté 70. výročí vyhlazení Lidic. Letos už se jedná "jen" o každoroční připomínku. Je proto možné, že v médiích dají vzpomínce na hrůzný lidický masakr menší prostor, než by bylo třeba. Je chyba dívat se na Lidice pouze jako na historickou tragédii, která už se nemůže opakovat. Taková naivita nebo pohodlnost však u některých lidí stále přežívá. Dějiny ovšem říkají něco jiného.
I po skončení II. světové války se v různých částech světa odehrávaly a odehrávají genocidy. Nacistické zločiny byly neuvěřitelně kruté, nic takového tady předtím nebylo, ale zlo se v různých podobách stejně pořád vrací. Proto bych hned v úvodu chtěl poděkovat Vám všem, kdo jste dnes tady, a zejména těm z vás, kteří se tohoto a podobných pietních aktů účastníte pravidelně. Děkuji vám za to, že nejste lhostejní a že jdete příkladem.
Být lhostejný je totiž první krok na cestě do pekel. Já osobně pokládám za chybu, když se například lhostejně přejde nedávný výrok bavorské ministryně pro sociální věci Müllerové, cituji: „Benešovy dekrety byly nespravedlivé a nespravedlivé zůstávají. Do evropského právního státu nepatří." Konec citátu.
Omyl, paní ministryně! Benešovy dekrety do evropského právního státu patří a patřit budou! A tak jako je nutno ocenit gesto německého prezidenta Gaucka, který byl před měsícem v Terezíně a pronesl v té souvislosti velmi moudrá slova, tak je nutno naopak razantně reagovat na výroky, jaké pronáší paní ministryně Müllerová.
Ministryně Müllerová řekla na Sudetoněmeckém sjezdu ještě jednu zajímavou domněnku. Že prý se česká společnost mění k lepšímu, protože podpora dekretů u nás nebyla nikdy tak nízká, jako je teď. Mladí Češi se podle ní zajímají o dějiny a nahlížejí na ně bez předsudků.
Tato slova mají znít sice pochvalně, ale každý, kdo to s naší zemí myslí dobře, z nich musí být naopak znepokojen. Proto pokládám za velkou přednost Památníku Lidice a související expozice, že jsou hodně orientovány na mládež a mají vzdělávací charakter. Právě děti byly největší obětí lidické tragédie. A to i ty, které měly štěstí v neštěstí a přežily. Vyrůstaly pak bez svých skutečných rodičů a vlastně žily život poznamenaný utrpením lidické tragédie.
Výstižným způsobem to ukazuje i slavné dětské sousoší paní Uchytilové, které prezident republiky loni udělil na návrh Senátu státní vyznamenání. Mimochodem – určitě si pamatujete, že právě z tohoto sousoší byla v roce 2010 ukradena jedna socha. Takový čin nelze pokládat za obyčejnou krádež nebo vandalismus. To je zhanobení určitého symbolu. A pokud k tomu budeme lhostejní, pokud nebudeme ctít a chránit symboly zlomových událostí našich dějin a připustíme jejich poškozování, tak ohrozíme samotné základy naší společnosti. Proto si myslím, že by Ministerstvo spravedlnosti a vláda měly vážně uvažovat o výrazném zpřísnění trestů za tyto delikty.
S těmito jevy se potýkají na řadě míst v celé republice. Je to špatný příklad pro děti a mládež. Ve škole je učí, jak lidé za nacismu trpěli a oni pak cestou domů vidí, že např. pomník obětem holocaustu je pomalovaný hákovými kříži nebo jinak zhanoben. Je potřeba proti tomu rázně zakročit.
Souvisí to s tím, o čem jsem mluvil na začátku. Nebezpečí rasismu a extremismu totiž zdaleka nezmizelo. Platí to v řadě zemí EU, platí to ale i u nás. Nenechme se zmást tím, co někteří představitelé extremistických subjektů říkají veřejně. To je všechno jenom naoko. Musíme číst mezi řádky. Oni se samozřejmě hlásí k parlamentní demokracii a právnímu státu. Že se ohánějí parlamentem, svobodou shromažďování a projevu, demokracií a svobodnými volbami, to ve skutečnosti neznamená vůbec nic. Nebuďme lhostejní. I Hitler se před svým nástupem k moci oháněl pluralitou, když šlo o jeho vlastní politická práva. Stejně tak Sudetoněmecká strana u nás. To není nic nového.
Jsem přesvědčen, že nastala doba, kdy se stát bude muset k některým těmto věcem postavit daleko rozhodněji než dosud. I demokracie musí být schopna bránit své hodnoty. Pokud budeme lhostejní a budeme jen nečinně přihlížet, může se nám to vymstít. Lidická tragédie a všechny hrůzy druhé světové války jsou pro nás v tomto směru trvalým varováním.
