Jen ojediněle jsem se však setkal s tak věcným přístupem, jako při jednání s ANO a lidovci. Možná se politika začíná měnit k lepšímu, stává se méně ideologickou a proniká do ní více vzájemného respektu.
Devadesátá léta byla v tomto směru daleko horší. Vzpomínám si, že na tripartitě upozorňovaly odbory vládu na akutní problémy učňovského školství (o nichž dnes už nikdo nepochybuje). Přihlásil se tehdejší ministr práce Vodička z ODS a řekl, že odbory jen straší, protože nechtějí přijít o své budoucí členy. Tím diskuse skončila. Slovo „pravicový“ byl pro tyto lidi univerzální argument. O věcné podstatě se už nepotřebovali bavit, vystačili si s ideologií (které někdy ani nerozuměli). Podobně tomu bylo i za Nečasovy vlády.
Dnes už je situace drobet odlišná a ideologických předsudků ubývá. Někoho možná překvapilo, že levicová ČSSD hrála při jednáních o koaličním programu roli šetrného hospodáře. Byli jsme to my, kdo nejčastěji kladl otázku: „Kde na to vezmeme?“ Byli jsme to my, kdo trval na maximálně tříprocentních rozpočtových schodcích, kdo se zabýval primárně příjmy, a teprve pak řešil výdaje. Což se jasně ukázalo třeba při diskusi o daňové progresi nebo o finanční situaci nemocnic po rozhodnutí Ústavního soudu ohledně poplatků ve zdravotnictví.
Situace v krajských nemocnicích tíží zejména naše hejtmany, kteří se netajili, že chtějí, aby zdravotnictví řídila ČSSD. Proto snad uvítali novou dohodu s lidovci o rozdělení křesel.
Je pravda, že zajištění příjmové kompenzace za zrušené poplatky patří k prvořadým úkolům budoucího vedení resortu, ale i celé koalice. To vše v situaci, kdy naše zdravotnictví v masivním měřítku dovážející materiál a technologie výrazně trpí neuváženou devalvací koruny z dílny ČNB.
Samozřejmě byly i krizové momenty. Lidovci i ANO veřejnost od začátku strašili, že když nebude po jejich, v koalici vůbec být nemusí. Brali jsme to jako kolorit, protože když si ráno v novinách přečtete něčí silácké výroky a odpoledne se ten samý člověk dostaví na jednání ve velmi konstruktivní náladě, tak víte, že jen hrál divadlo.
Zatímco neúčast KDU-ČSL na diskusích o změnách církevních restitucí málokoho překvapila (lidovci se zřejmě nechají zastupovat samotnými církvemi), Andrej Babiš uměl člověka zaskočit.
Když jsem od něj uprostřed jednání z ničeho nic slyšel překvapivý nový požadavek na zavedení autority v oblasti správy a nákupu IT technologií, bylo mi jasné, že si zřejmě den předtím někde vyslechl poutavou přednášku nějakého člena Svazu průmyslu a dopravy.
Na druhou stranu lidovci nakonec státotvorně ustoupili ze svého požadavku na zvýšení slevy na dani pro vyživované osoby ve výši slevy na poplatníka. Hnutí ANO se zase nechalo přesvědčit o nutnosti zrušení 2. pilíře tzv. penzijní reformy. Bez problémů jsme se shodovali na věcech se závažným etickým rozměrem – viz třeba opětovné zavedení valorizace penzí o inflaci a třetinu růstu reálných mezd.
Dokonce ani jednání o rozdělení křesel, která jsou tradičně nejkrizovějším momentem každého jednání o vládě, se obešla bez vážnějších střetů. Předseda lidovců Bělobrádek si sice až v Americe vzpomněl, že nemůže žít bez ministerstva zemědělství (nikdy předtím se o něm nezmínil), ale i tento spor vypadal v novinách divočejší, než ve skutečnosti byl. Hlavním úkolem pro KDU-ČSL teď bude uklidnit mírně vyděšenou Agrární komoru a další sdružení, která si nástup lidovců do vedení resortu nepřála.
Přesto řadím zatím koaliční jednání s ANO a KDU-ČSL k těm nejklidnějším a nejkonstruktivnějším, jaká jsem za svou kariéru zažil. Myslím, že tato vzájemná zkušenost bude dobrým podkladem pro řešení sporů, které nevyhnutelně přijdou.
Text byl publikován v deníku Právo.
