Vážený pane místopředsedo, vážená paní ministryně, já jsem využil přednostního práva, abych navázal na pana Vilímce, protože také jsem drobet pamětník. Chci jenom říci na úvod, že ať tady přijmeme, co přijmeme, tak třen problém nevyřešíme. Protože je to nakonec o té nominální částce, kterou zákonodárci dostávají, a ta bude v Čechách, na Moravě a ve Slezsku budit vždycky emoce. Myslím si, že ty emoce jsou přece jen u nás o něco větší než možná v zemích na západ od nás, ale je to tak. A občané si můžou maximálně vyměnit nás.
A já hned řeknu, že navrhuji schválit to, co přišlo z Poslanecké sněmovny, protože chci ušetřit sebe i Senát toho, abychom byli podrobováni dalším polemikám, které pro nás nedopadnou v žádném případě dobře. A říkejme si, že to je, nebo není populismus, je to prostě realita. Já bych chtěl říci, že souhlasím s tím, že před pár lety, kdy byla finanční hospodářská krize, se v Čechách řešila problematika tehdejší vládou, že restrikce, které svět přinesl sám o sobě, se vyřešily v Čechách ještě většími destrukcemi a vedlo to k tomu, že jsme se dostali do zbytečně velkého hospodářského propadu, který jsme mít nemuseli. Protože když nemá soukromý sektor peníze a stát ještě začne uměle ty peníze stahovat, s cílem ušetřit, tak většinou to dopadne špatně, protože se ty negace vzájemně vynásobí.
Odnesly to i platy, což bylo samozřejmě asi namístě. Nenechalo se nic jiného čekat. A já souhlasím s tím, že vlastně ten koeficient zaručoval, že ty dopady byly stejné, jako byly v té nepodnikatelské sféře, ale politicky to asi bylo neudržitelné. A i ti, kteří dneska v politickém spektru říkají, že to je špatně, že se má říct jednou koeficient pro vždycky a držet, tak sami to tehdy porušili. Při své vládní a parlamentní zodpovědnosti. A já jim to nevyčítám.
Já jim to nevyčítám, to je realita politiky. A jestli si myslíte, že se zavřeme do skleněné koule a to dění na ulici se nás nebude týkat, tak to je velký omyl. A já myslím, že to všichni nakonec víme.
Ten návrh, o kterém tady pan Vilímec hovořil, a proto jsem požádal o vystoupení, že se ten koeficient v hospodářském a sociálním výboru sněmovny, který byl asi také náběhovým systémem koeficientů, tak Jan Hamáček tehdy předložil nějaký kompromis, který považoval, že dává šanci, že vůbec něco bude schváleno. A je to to samé, akorát je to v jiných číslech. Ale dneska se přišlo k tomu, že to číslo – ve sněmovně aspoň – je příliš vysoké a že to politicky veřejnost nepřijímá, za pomoci médií. A já si myslím, že ať tam dáme jakékoli číslo, ať tam dáme tři čísla, ať zase uděláme delší náběhové období, budeme se k tomu vracet. A jediná možnost je, jestli chceme sami sebe jako politici i Senát ušetřit, příliš se tím nezaobírat. Proto jsem podpořil ten návrh, který tady byl přednesen, který obecně nemám rád – nezabývat se. A proto navrhuji, znovu opakuji, návrh schválit, protože ten problém stejně nevyřešíme. A akorát dáme signál, že respektujeme druhou komoru v tom, že ona je ta komora, která nakonec nese zodpovědnost za státní rozpočet. My ne, my ho neschvalujeme. A myslím si, že to do určité míry i z tohoto pohledu patří především jim. Takže tolik můj názor. Děkuji za pozornost.
