A nebyla ve skutečnosti demokracie, byť ve zlověstně pokřivené podobě až do konce součástí režimu, který koneckonců věřil většině? Který věřil v nadřazenost vůle většiny nad pravdou jedince? Který byl přece režimem ve všem všudy bolševickým?
Totalita nestojí a nepadá se systémem voleb a hlasování. Na druhé straně svoboda není v žádném případě zaručena formální existencí demokratických institucí. Totalita ke svému životu nepotřebuje nutně zničit formální atributy demokracie, všeobecné volební právo. Na druhé straně svoboda může existovat i bez demokracie, bez všeobecného volebního práva.
Ano, svoboda nerovná se demokracie. Demokracie nerovná se svoboda. Svoboda znamená mnohem víc než demokracie, je hodnotou primární, zatímco demokracie je hodnotou od ní odvozenou.
Obsah je důležitější než forma. Svoboda se neváže na žádný konkrétní politický systém a společenské uspořádání. Ale naopak. Legitimita každého uspořádání závisí na míře jeho svobody. Proto nebyl komunistický režim režimem legitimním, i když byl režimem legálním. Nebyl režimem svobodným, i když si zachoval formální pravidla demokracie.
Nebyla to vůbec náhoda, že komunistický režim se nadále řídil ústavou. Že formálně zaručoval svým občanům stejná práva, jaká měli lidé na západě. Že pořádal volební divadlo. Potřeboval si totiž sám sobě dodat legitimity. A přitom se nemusel institucí formální demokracie nijak obávat. Jeho jediným skutečným nepřítelem byla totiž svoboda. A ta z těchto institucí zmizela dokonce ještě před únorem 1948.
Svoboda může existovat bez demokracie. Ale skutečná demokracie nemůže existovat bez svobody. Když se z demokracie vytratí svoboda, zůstane z ní prázdná skořápka. Forma bez obsahu. Nástroj k utlačování, nikoli k obraně práv občanů. Kdo zradí svobodu, slouží tyranii.
Zradili jsme svobodu a posloužili tyranii, když jsme po válce zakázali pravicové strany a založili kartel Národní fronty.
Zradili jsme svobodu a posloužili tyranii, když jsme po válce zatočili nejprve s právy Němců, pak s právy kapitalistů a nakonec se všemi našimi individuálními svobodami, které se příčily nově nastupujícími kolektivismu.
Zradili jsme svobodu a posloužili tyranii, když jsme po válce omezili svobodu podnikat, svobodu vlastnit, svobodu slova.
O naši svobodu jsme nepřišli naráz, ale ve třech krocích. Ty však na sebe navazovaly logicky a neúprosně. Jako dějství tragédie, na jejímž počátku je zaprodání duše.
Zaprodali jsme vlastní duši, když jsme ještě jako svobodní občané přistoupili na ďábelskou smlouvu, na zdánlivě výhodnou, ale ve skutečnosti podvodnou směnu. Vyměnili jsme totiž věčné mravní zásady doslova za kus žvance. To byl onen první tragický krok.
Vzdali jsme se osobní svobody a odpovědnosti a nechali své kroky řídit těmi, kteří nám namlouvali, že zatočí s nepřáteli – vnějšími i vnitřními – a nám tak dají více jistot. Že zatočí s bankéři, průmyslníky, šmelináři, kulaky a umožní tak zvýšit naši spotřebu. Že odhlasují věčný ráj na zemi.
Všichni víme, jak to nakonec dopadlo. Místo jistoty strach z neustálého pronásledování, šmírování a persekuce. Místo prosperity čím dál zjevnější chudoba a nedostatek. Místo ráje peklo na zemi.
Sami jsme se většinově vzdali své vnitřní svobody. Jakmile se to stalo, bylo už pro komunisty relativně snadné zařídit zbytek. Ovládnout demokratické instituce a zničit v nich zbytky svobody. To bylo druhé dějství tragédie.
Třetí dějství následovalo vzápětí. Pomsta komunistů neušetřila nikoho. Nejprve dopadla na všechny zbývající přátele a obránce svobody. Pak na ostatní občany. Nakonec se uchvatitelé porvali mezi sebou.
V zemi, ze které se vytratila svoboda a s ní odpovědnost a morálka, si nemůže být jist nikdo ničím. Princip demokratického, kolektivního rozhodování svobodu nenahradí. Dnes si odhlasujete, aby se zatočilo s vaším bližním. V zítřejším hlasování zatočí s vámi. Skutečná demokracie nemůže existovat bez svobody.
Když víme, co zlého se stalo, měli bychom si také být vědomi, proč se to stalo. Nebylo to primárně kvůli sovětským tankům, ani kvůli silné a k převratu dobře vycvičené komunistické straně. To bylo důležité, ale ne zásadní. Zásadní bylo, že generace roku 1948 prohrála svůj boj o svobodu.
Každá generace musí totiž svou svobodu vybojovat. Svoboda se musí vždy znovu a znovu obhájit a zabezpečit před novými hrozbami. Nikdo nemá svobodu předem zaručenu.
To musíme mít na paměti i dnes. Musíme mít také na paměti, že o svobodě se nehlasuje. Svobodu nelze žádným hlasováním rozšířit. Ale pouze zúžit. A jak věděl už Platón, demokracie vůbec nezaručuje morálku. Naopak. Demokracie je vždy pouze krůček vzdálena od tyranie. A bez osobní morálky se každé většinové hlasování stává potenciální hrozbou.
V roce 1948 jsme svůj zápas o svobodu prohráli. Co musíme udělat, abychom ho neprohráli znova? Dnešní hrozby jsou jiné. Na hranicích nestojí ruské tanky a komunistická strana není hlavní hnací silou demagogie a nenávisti. Ale jedna věc se nezměnila. Ta zásadní. Opět vše závisí na naší osobní věrnosti svobodě.
Opět vše závisí na tom, jestli uneseme odpovědnost za vlastní život. Nebo jestli svěříme svůj osud do rukou těch, kteří tvrdí, že štěstí se dá odhlasovat. Kteří tvrdí, že většina může všechno. Kteří tvrdí, že co je demokratické, je také správné. Kteří tvrdí, že veřejný zájem a kolektivní práva stojí nad zájmem osobním a nad individuální svobodou. A opět zneužívají situace.
V roce 1945 jsme se vzpamatovávali ze světové války. Nyní se vzpamatováváme ze světové krize. Tehdy nám komunisté namluvili, že za bídu mohou šmelináři a kulaci. Dnešní populisté obviňují liberály a trh. Tehdy mělo být spásou znárodnění výrobních prostředků. Dnes ji přátelé nesvobody a neodpovědnosti vidí ve vyrábění dluhů.
Chceme jim opět naletět a vyměnit svobodu za kus žvance? Chceme opět zradit svobodu a zaprodat duši za iluzi jistoty? Chceme tu opět mít formální demokracii, onu prázdnou skořápku sloužící tyranii většiny? Chceme opět podepsat podvodný kontrakt, v němž se výměnou za vidinu momentálních výhod vzdáme budoucnosti? Chceme opět bolševickou demokracii, v níž nerozhoduje právo jedince, ale vůle většiny?
Totalita opravdu nepotřebuje zničit demokracii. Potřebuje zničit svobodu. Třeba i zneužitím formálních demokratických institucí. Může stejně dobře vítězit tvrdou silou obušků jako měkkou silou slibů. Může být stejně dobře postavena na zastrašování, jako na korupci. Může se stejně dobře prosadit přímou revolucí, kvaziústavním pučem, nebo plíživým postátňováním našich individuálních svobod prostřednictvím parlamentní většiny.
Totalita na sebe může vzít prakticky jakoukoli podobu. Jen jedno nemůže. Nemůže zvítězit bez našeho dlužního úpisu. Skutečná demokracie nemůže existovat bez svobody. Z toho ale také plyne, že tam, kde je svoboda, nemá totalita prostor. Pokud se sami nevzdáme své svobody, jsou služebníci nesvobody bezmocní. Je to na nás a jen na nás, zda zločinci dostanou znovu šanci.
