vyjádřím se k otázce nedobrovolných sterilizací žen a jejich možného odškodnění, za něž lobbuje téměř 40 ženských organizací. Otázka údajných nedobrovolných sterilizací a případných odškodnění žen, které jimi byly postiženy, je otázkou velice citlivou. Od prováděných zákroků uběhlo totiž více než třicet let, a tak lze dnes již těžko zjistit, zda se jednalo o sterilizaci dobrovolnou, která byla provedena s písemným souhlasem té ženy, nebo nedobrovolnou bez souhlasu. To je opravdu dlouhá doba na to, abychom stoprocentně určili, které ženy v době zákroku zvolily tuto metodu jako druh antikoncepce a dnes tvrdí, že k tomu byly dotlačeny pod nátlakem, a které byly ke sterilizaci nuceny nebo k němu dokonce neudělily souhlas.
Předkladatelé tohoto zákona tvrdí, že podmínky na odškodnění jsou splněny i přesto, že byla ženě poskytnuta sociální dávka, aby souhlasila s výkonem. Ale pokud se zákrokem souhlasila, to znamená, podepsala informovaný souhlas a za to poté pobírala nějaké dávky, nevidím žádný důvod k odškodnění. Tehdejší finanční motivace na základě svobodné vůle nemůže přece být dnes důvodem pro poskytnutí další finanční kompenzace. Poskytnutí dávky je spíše dokladem, že žena byla řádně informována o povaze výkonu, souhlasila s ním a dokonce inkasovala finanční kompenzaci, což mimo jiné vede k domněnce, že s výkonem za kompenzaci souhlasily spíše ženy, které v rození dětí spatřovaly zdroj příjmů, a proto jeho výpadek jim stát nahrazoval touto dávkou. Dělat z těchto případů kauzy hodné dalších finančních odškodnění nemá ani logiku ani jakékoli morální opodstatnění.
Nechápu, pokud jsou ženy, které byly opravdu sterilizovány bez souhlasu, proč nepodaly žalobu ihned a někdy čekaly i 40 let. Po takové době totiž bude skoro nemožné dokázat, že lékaři tehdy jednali v rozporu s právními předpisy.
Přijetím tohoto zákona bychom kromě jiného v podstatě potvrdili, že u nás probíhaly nějaké státem systémově prosazované nucené sterilizace a otevřelo by to dveře k dalším nepravdivým spekulacím, že se v nich pokračovalo i po roce 1989. Proto ty ženy neměly čekat třicet a více let a měly podat žalobu ihned po roce 1989, pokud cítily, že byly sterilizovány bez souhlasu a že se jim děla křivda.
Při posuzování toho, zda došlo ke sterilizaci v rozporu s právem, je třeba také vycházet z právních předpisů platných v té rozhodné době, a to ze zákona o péči o zdraví lidu. Podle něho bylo možné sterilizaci provést jen se souhlasem nebo na vlastní žádost. Jiná možnost nebyla. Tehdejší právní úprava tedy již od počátku předepisovala jako základní podmínku pro provedení sterilizace souhlas dotčené osoby.
Jedná se o směrnici Ministerstva zdravotnictví ČSR ze dne 17. prosince 1971, o provádění sterilizace, kterou navíc schvalovala sterilizační komise. Nejčastěji sterilizaci lékaři doporučovali při vícenásobném porodu císařským řezem, kdy bylo zřejmé, že další porod by ohrozil život matky. Často se používala při dalších zdravotních problémech, které by mohly nastat při dalším těhotenství. A vždycky to schvalovala sterilizační komise.
Jak jsem již uvedla, prokazování by bylo složité. Myslím si, že spíše nemožné. A jak zde bylo řečeno, jedná se dneska už jenom o 400 osob, které musí nějakým způsobem doložit svůj nárok.
Děkuji.
