Řeší zcela prozaické starosti. Jak uživit sebe a své blízké navzdory krizi, jak se popasovat s rostoucími životními náklady, kdy si stát (řízený střídavě pravolevým politickým „managementem“) nechává občany zalepit všechny díry způsobené jeho naprostou neschopností být dobrým hospodářem.
Po právu kroutíme hlavou nad způsobem chování a jednání politiků ve věcech veřejných a i ve věcech osobních a vnitřně cítíme, že nastává jakýsi stav nasycení. Veřejné povědomí je již natolik zhrzené a rozhořčené, že mnoho lidí chce zásadní změnu a právem ji očekává ve veřejných službách a tedy i v politice.
Při všeobecně zažité představě platí, že Ti nahoře by s tím vším nepořádkem měli už něco konečně udělat. Myslím, že tomu je tak jen částečně. Co my ostatní, nejsme součástí problému? Zcela určitě ano. Korupce a všeobecné podrazy nevznikají jen v politice. Politika je technicky řečeno „zesilovačem“ obecného stavu věcí, protože se v ní se rozhoduje o větších a globálnějších věcech. Tím se v ní také generují i mnohem větší problémy. Z toho logicky vyplývá, že jsme součástí politiky my všichni. Tvoříme ji dnes a denně a to i tehdy, kdy to tak vůbec nevypadá.
Podívejme se na vzájemné vztahy mezi lidmi. Korupce, kterou tolik u politiků a pracovníků státní správy kritizujeme, přehlížíme v běžném životě. Při sjednávání zakázek především mezi malými firmami a velkými hráči na trhu jde o věc tak běžnou, jako dýchání. Co takhle mezilidské vztahy? Silnice vypadají jako otevřená gladiátorská aréna, kde šanci mají pouze ti nejdrzejší a nejbezohlednější. Ostatně výsledky jsou až příliš jasně viditelné. Obchodní řetězce nás pasují na zemi, kde se krade nejvíce v Evropě. Jak obrat stát na daních je národní sport, kterým se dokonce mnohdy chlubíme. Naše rezignace a určitá nevšímavost vůči problémům blízko nás, jako jsou problémy s podivnými rozhodnutími na úrovni obcí a měst, nás pouze rozčílí, ale neptáme se zodpovědných proč. Tím vším se tedy nepřímo přihlašujeme k toleranci nepravostí. Myslel jsem si, že za komunisty tradované heslo „kdo nekrade okrádá rodinu“, bude po dvou desetiletích mrtvé. Opak je pravdou!
Nemám rád přílišné sypání popela na vlastní hlavu, občas se to u nás v porovnání s jinými národy přehání. Mám-li být ale objektivní, nejen naše veřejná scéna, ale ani my občané svobodného státu nemáme důvod k jásotu sami nad sebou.
Co tedy s tím? Žijeme tady a v této době. Najděme v sobě to dobré v každém v nás a změňme náš život k lepšímu. Vezměme na sebe zodpovědnost v denním životě a netolerujme špatné věci kolem sebe. Pak budeme mít i více odvahy udělat rozhodnutí například ve volbách jestli dát na zatuchlou jistotu státních zlodějů (pardon, jinak to ale už říct nelze), anebo dát příležitost novým a nezprofanovaným lidem.
Jan Soustružník
Ostrava
