Sním o zemi, v niž budeme hrdí na slovo vlast a nebudeme se za to stydět.
Sním o zemi, v niž ti slušní a poctiví nebudou v nevýhodě před těmi neslušnými a nepoctivými.
Sním o zemi, která bude spravována efektivně a spravedlivě dobrými hospodáři.
Sním o zemi, v niž se lidé nebudou bát vyslovit veřejně svůj názor a postoj.
Sním o zemi, v niž zasloužený úspěch nebude předmětem závisti, nýbrž uznání.
Sním o zemi, v niž budou respektovány nejen zákony, ale i nepsané etické normy.
Sním o zemi, v niž bude garantována otevřená politická soutěž.
Sním o zemi, v niž nebude možné si koupit svůj titul na vysoké škole, svého policajta, svého soudce, svého novináře, svého konkursního správce, svého úředníka, svého poslance, svůj průzkum veřejného mínění, svou dotaci, svou veřejnou zakázku, své stavební povolení, svou bezpečnostní prověrku a kdo ví co ještě.
Sním o zemi, v niž politici nebudou projídat a rozkrádat peníze daňových poplatníků a nebudou zadlužovat další generace.
Sním o zemi, v niž se lidé nenechají ohlupovat marketingovými triky. Sním o zemi, v niž pojmy budou mít skutečný obsah.
Včera jsem opět cestoval. Byl jsem tentokráte v Pardubicích. Celé město je doslova přeplněno billboardy a plakáty s politickou reklamou. Dívají se z nich na nás laskavé oči různých kandidátů. Jeden lepší než druhý, poctivější a čestnější. Mají skvělé charakteristiky a všichni chtějí rozkvět naší krásné země. A mnozí z nich tak činí za posledních 20 let již po několikáté.
Totéž platí o všech městech a obcích. Za tím vším stojí dobře placení manipulátoři. To oni vytvářejí pestré a přitažlivé obrazy. Ty obrazy se nám pak dostávají pod kůži. To, co vidíme v ulicích nám ještě večer zopakuje televize a rozhlas. Jednou, dvakrát, stokrát. A k tomu internet a znovu a znovu. Vidíme, slyšíme, cítíme. Hrdina, admirál, starostlivý taťka, matador, co nemá rád politikaření, ten, co slibuje změnu sebe sama, ten, co slibuje naději. Na podvědomé úrovni se vytváří reflexní reakce. Mozek má dovolenou. Mimo provoz je dočasně i naše paměť. Na úrovni podvědomí začíná boj. Boj různých obrazů.
Nakonec nehlasujeme pro konkrétního člověka, pro konkrétní program. Svěřujeme svůj hlas iluzornímu obrazu. Výsledkem je pak střídání pocitů velkého očekávání a ještě větších frustrací. Naše tzv. politická elita pak připomíná recyklovanou skládku nebezpečného odpadu, která systematicky již bezmála dvacet let devastuje tuto zemi. Ovšem s tím, že je třeba dodat, že si dovolí jen to, co je jí dovoleno a tolerováno. S údivem jsme koukali, jak se kolem politiků vytvářejí jemná přediva klientelistických sítí.
Dnes jsme již v další vývojové fázi. Stát už neřídí volení politici, nýbrž přímo jejich sítě. Na scénu teď přicházejí jejich čerstvé posily, které vytvořily v této kampani iluzorní obrazy imaginárních změn. Skvělá práce dobře placených manipulátorů. Byznys s úžasnou návratností. Chcete konkrétní příklady? Stačí otevřít oči a znovu použít rozum a paměť.
Vzpomínáte na své sny z doby před dvaceti lety? Vzpomínáte na hesla o svobodě, demokracii a prosperitě? Tak a teď se štípněte – to co vidíte kolem sebe se vám nezdá, to je realita dvacet let po té. Bojíte se, že vaše děti tady nebudou chtít žít? Ano, chápu, já také. Vzdáme všichni své sny? Ano? Pak nefňukejme. V dalších volbách můžeme zažít variaci na totéž, ovšem ještě s děsivějšími důsledky.
Asi to tak je, že u nás musí být hůře, aby pak mohlo být lépe. Ale jak dlouho?
Petr Havlík
