Velmi často slyšíme, zejména v poslední době, a jistě i oprávněně, přesto je dobré vždy své emoce vážit a připomenout si historický kontext, který nás lecčemu může, i s odstupem let, naučit.
V Rozhovorech K. Čapka s T. G. M. se Masaryk mj. dotkl také svého amerického pobytu, zejména otázky tzv. amerikanizace. S odstupem let jsme možná pozapomněli, resp. svou současnost o něco přecenili a pozapomněli, jak mnoho se již v době Masarykově věnovalo pozornosti tomuto procesu, a zejména terminologicky se někteří tzv. vybíjeli na tom, aby varovali před tímto fenoménem. Tedy zaznamenaná slova Masaryka:
„Tolik let jsme evropeisovali Ameriku, mají teď stejné právo. My se amerikanisujeme, ale nezapomeňte, že Amerika se zas, čím dál víc poevropšťuje.… Když čtete novější americké autory, vidíte, jak přísně soudí ty chyby a plochosti amerického života – jen kdyby naši autoři byli tak otevřeni k našim chybám! Budoucnost je v tom, že se Evropa vyrovná Americe a Amerika Evropě. Zkrátka: mně poskytla Amerika mnoho k pozorování a k studiu; naučil jsem se v ní mnohému, mnohému cennému.“[1]
Dnes dodáme - globalizace. Někteří „americká globalizace“… Obávám se ale, že více než méně jde o objektivní proces, s často nikterak nelehkými subjektivními dopady. Přesto proces, na nějž „spoléhaly“ i česko-slovenské osobnosti spojené s rokem vzniku Československa, a jemuž se právě také americké podpory dostalo. Pokud budeme hledat „pouze“ americkou poválečnou hegemonii do Evropy, pak jistě nakonec můžeme ve své podjatosti dojít až k tomu, jak jsme byli zneužiti „americkými zájmy“, a snad „odsoudíme“ i ty, kteří po roce 1918 stanuli v čele vývoje moderních československých dějin. Pokud si přeci jen zachováme historický odstup a logikou budeme sledovat vývoj, možná zůstaneme alespoň ušetřeni zbytečných emocí a rozčarování a všimneme si, že mezitím ušlo několik dalších generací nemalý a nikoliv nevýznamný kus československých dějin a zapsalo se do těch světových jako zástupci státu sice geograficky nikterak velkého, ale s potenciálem nevzdávat se odkazu „otců zakladatelů“, kteří stáli u zrodu společného státu. A jistě i všech těch, co v celé historii spoluvytvářeli jeho význam, spojený také s hodnotami a tradicemi, na které je možné nejen vzpomínat, ale je stále aktualizovat.
A právě v této souvislosti připomenu již vzpomenutou osobnost autora Rozhovorů, tedy Karla Čapka. Čapek totiž velmi trefně vystihl logiku vztahu tzv. starého a mladého, tradic a jejich odkazu. Napsal: „… nemám rád staré věci; nebo přesněji řečeno, mám neobyčejně rád některé staré věci, ale ne proto, že jsou staré, nýbrž proto, že vůbec nejsou staré.“[2] A dodává v duchu toho, co lze často zaznamenat v podtextu některých sporů o názory tzv. staré a ty dnešní, včetně těch na minulost, která nás provází a jíž se nezbavíme, dokud ji nepochopíme – totiž nesmíme se bát ji pochopit - a teprve pak se stává naší věrnou souputnicí, a máme šanci na to ujít zase další kus do budoucnosti. Čapek v tomto smyslu píše: „Je jakási senilnost v tom, mluvit o starých tradicích; nejsou-li i ty nejstarší tradice zatraceně mladé, nevím opravdu, co s nimi. Jsou-li opravdu staré, jsou tedy přežitkem.“[3]
A snad jen ještě jedno připomenutí odkazu jistě nejen roku 1918, které mají ve vínku některé i dnešní politické subjekty, ale i různá uskupení a jednotlivci. A to je téma nacionalismu, z něhož činí jakousi alfu-omegu národní hrdosti a východiska politická. Čapek píše: „… to jedno slovo označuje dvě docela různé věci.“[4] Tedy fyzickou lásku k národu, a také politický program. „Láska není žádný program, heslo ani prapor.“[5] Co je ale podstatné: „… pokud jde o politické programy, měla by se láska k národu už jednou nechat pěkně stranou; žádná partaj nemá na ni monopol.“[6] Co je však jakousi všeobecnou platformou, která rysy nacionalismu spojuje:
- nespokojený konzervatismus
- odpor proti socialismu
- nechuť k demokracii
- protiněmecké smýšlení
- patetičnost…[7]
Přesto i Čapek v odkazu na význam vlastenectví a národní kulturní hodnoty upozorňuje na tvůrčí nadšení pro vše cenné a dobré v našem národě, které ale vyvěrá zevnitř našeho myšlení a konání a je vystaveno na odiv okolnímu světu, v přirozeném úsilí konkurovat a uspět.
Připomínáme-li si v těchto dnech odkaz 28. října 1918 nejde ani tak o minulost, jako o význam současný, který s sebou nese český a slovenský národ v kontextu evropských tradic a hodnot, a jimiž ovlivňuje např. vlastní vklad do světové vědy, techniky a kultury. Odpověď významu října 1918 nespočívá v počtu let od jeho vzniku, ale ve smyslu, který spolu uplynul a který si zachováme jako zástupci národů, které dokázaly vykročit vlastní cestou vývoje a zachovávají si svůj význam v kontextu současného dění.
[1] ČAPEK, K. Hovory s T. G. Masarykem. Praha: Fr. Borový a Čin, 1946. 106 - 108 ss.
[2] ČAPEK, K. Zóon politikon. Třebíč: Akcent, 2009. 31 – 33 ss. ISBN 978 – 7268 – 627 – 8.
[3] Tamtéž, 33 s.
[4] Tamtéž, 97 – 102 ss.
[5][5] Tamtéž, 97 s.
[6] Tamtéž.
[7] Srv. Tamtéž 101 - 102
